Článek
Richard Pokorný se v článku, i na jeho poměry podprůměrném, snaží srovnávat evropskou politiku s americkým volebním systémem, ale přitom přehlíží zásadní rozdíly v historickém, právním, ekonomickém a kulturním vývoji obou kontinentů.
Jeho laciný přístup připomíná snahu vnucovat Evropě zrcadlo amerických politických rozporů, což je srovnání zavádějící a neudržitelné.
A naopak sonátu k volbě prezidenta USA Pokorný hraje nevídaně falešně, jelikož ji preluduje z odlišných evropských not, které má navíc vzhůru nohama a polity plzeňským pivem.
Pokorný pomíjí skutečnost, že evropské národy mají mnohem hlubší tradici výchovy k dialogu a kompromisu než americká politika, kde vládne polarizace a stranická rivalita. Jeho argumentace se navíc zdá být příliš ovlivněná povrchním mediálním obrazem Ameriky jako rozdělené společnosti, aniž by bral v potaz, že evropská Unie jako celek funguje právě díky různorodosti a respektu k národním specifikům.
Evropské státy mají své vlastní sociální a ekonomické priority, které by americký model pouze narušil. Pokorný nevěnuje dostatečnou pozornost evropské schopnosti vyjednávat a nalézat konsenzus, což zůstává jednou z hlavních hodnot, na kterých stojí evropský integrační projekt.
Falešné tóny
Tento zjednodušený pohled, který článek nabízí, postrádá hlubší analýzu evropských institucí a způsobu, jakým se jednotlivé členské státy EU vypořádávají s moderními politickými výzvami.
Takový přístup může vést k mylným představám, že Evropa potřebuje americký přístup k řešení svých vlastních problémů, což jednoduše není pravda.
Pokorného zmatečnou a místy až perfidní argumentaci raději nekomentujeme. Například jeho tvrzení: „(…) kdo preferuje Trumpa, vyjadřuje tím tedy zároveň přinejmenším toleranci k následujícím ohavnostem: sexuální predátorství a zneužívání žen či autoritářské postavení politiků stojících ‚nad zákonem‘.“
Pokorný je patrně jediný na této planetě, kdo neví či spíše nechce vědět, že D. Trump byl zvolen demokraticky, že prostě férově zvítězil v demokratických svobodných volbách. Trumpovo vítězství uznal a přivítal nejen Andrej Babiš (kterého Pokorný kritizuje skoro v každém svém textu), ale i třeba premiér Petr Fiala, předseda Senátu Vystrčil a hlavně i prezident republiky Petr Pavel.
Závěrem
Pokud někdo lacině útočí na (budoucího) amerického prezidenta, tak útočí na hlavu našeho největšího spojence, tedy USA. To by si měl uvědomit. Nepřímo nazývat amerického prezidenta mj. sexuálním predátorem je opravdu silná káva.
Autoři „Pokorného zrna“ možná vidí naši budoucnost ve spolupráci s Ruskem nebo Čínou, nicméně drtivá většina našich demokratických politiků ji spatřuje naštěstí nadále ve spolupráci s USA, které si demokraticky zvolily do čela pana Donalda Trumpa, ať se to R. Pokornému líbí či nelíbí.
