Článek
Kdo nezažil devadesátky na brněnské právnické fakultě, jako by nepochopil, že právo není jen paragraf, ale i stav mysli. Byla to doba, kdy se studovalo poctivě, slavilo hlučně a svět se zdál jednoduchý – zvlášť po úspěšně složené zkoušce.
Jednoho takového červnového podzimního večera (tedy spíše rána), někdy mezi občanským právem a správním právem procesním se parta studentek – dnes vážených soudkyň, advokátek a státních zástupkyň – vracela z oslavy.
Oslavy nikoli ledajaké, ale té nejhezčí: „Udělala jsem to.“ V hlavách ještě doznívaly právní věty, v nohách víno a v hlasech sebevědomí, které k mládí patří stejně neodmyslitelně jako index.
Ráno už ale bylo dávno. Když dívenky míjely výkop před fakultou, zahlédly dělníky, kteří tam stáli od šesti hodin a pilně se přehrabovali v hlíně. Helmy, montérky, pot na čele – obraz práce, která se do skript nevejde.
A tehdy to přišlo.
„Pořádně pracujte!“ zaznělo z řad budoucí justiční elity.
„Když už na vás musíme studovat!“
Smích, potlesk, lehké zakolísání na obrubníku. Dělníci zvedli hlavy, chvíli nechápali, pak se usmáli. Jeden cosi utrousil o tom, že oni studují celý život, jen bez diplomu. Druhý mávl rukou a šel dál kopat.
Závěrem
Dnes by se tomu říkalo sociální necitlivost. Tehdy to byla prostě studentská drzost, která se rozpustila s ranní kávou. Ironií osudu je, že právě tyto studentky dnes rozhodují spory, vynášejí rozsudky a dbají na důstojnost každého účastníka řízení – včetně těch v montérkách.
A tak si člověk říká: kdyby tehdy dělníci tušili, že na ně jednou „studují“ jejich budoucí soudkyně, možná by kopali ještě o něco pečlivěji. A studentky? Ty by dnes nejspíš zvolily mírnější tón. Ale bez té věty by ten příběh nebyl tak krásně jahelkovsky lidský.
