Článek
Stejný počet aut, stejnou spotřebu energie, stejný objem masa na talíři, stejný zvyk vyměňovat funkční věci za novější jen proto, že jsou nové. Už samotná tato představa v sobě nese cosi znepokojivého, téměř apokalyptického.
Nejde přitom o výčitku vůči Číňanům. Ti pouze – zcela pochopitelně – touží po tom, co jim moderní svět po desetiletí slibuje jako měřítko úspěchu a štěstí. Problém je hlubší. Problém spočívá v samotné definici onoho „dobrého života“, kterou jsme si zvykli považovat za univerzální a přenositelnou.
Planeta Země není nafukovací
Její zdroje nejsou nekonečné a její schopnost snášet naši civilizační rozpínavost má své meze. Kdyby všichni lidé na světě spotřebovávali tolik, kolik spotřebuje průměrný obyvatel Spojených států, potřebovali bychom několik planet. Protože však žádné další nemáme, začíná se ukazovat, že náš problém není technický, ale mravní.
Katastrofa by nespočívala jen v ekologickém kolapsu, v nedostatku vody, v dusivém vzduchu a v klimatu, které by se nám definitivně vymklo z rukou. Skutečná katastrofa by byla duchovní. Ukázalo by se totiž, že náš model života není zobecnitelný, a tudíž ani obhajitelný. Že to, co jsme považovali za vrchol civilizace, je ve skutečnosti slepá ulička.
Možná bychom se pak konečně museli ptát jinak. Ne kolik toho kdo spotřebuje, ale co jeho životu dává smysl. Ne kolik aut stojí před domem, ale jaké vztahy se v tom domě odehrávají.
Ne jak rychle roste ekonomika, ale zda roste i naše odpovědnost vůči světu, který jsme zdědili a který máme jednou předat dál.
Představa Číny s americkou životní úrovní je varovným zrcadlem. Neříká nic především o Číně. Říká hodně o nás. A klade tichou, ale naléhavou otázku: pokud náš způsob života nemůže žít celý svět, máme právo jej vydávat za ideál?
(autorský esejistický text)
