Článek
Tak tomu bylo i onoho podzimního březnového úterý, kdy se do uličky s alkoholem vplížila fyzická osoba, kterou by člověk diplomaticky označil za unaveného životem. a méně diplomaticky za bezdomovce.
Měla však v sobě energii – a smělost – kterou většina manažerů osobního rozvoje marně hledá v drahých kurzech.
Ani se nerozhlédla, sáhla sebejistě po půllitrové lahvi rumu, odšroubovala ji, a než stihl kdokoliv vyslovit „pardon madame, tady se to platí u pokladny“, přimáčkla láhev k ústům a během několika galantních vteřin ji vypila. V láhvi nezbylo vůbec nic.
Celou. Najednou. Bez mrknutí oka, bez jediné známky zaváhání.
Jen hezky, poctivě a se sebejistotou člověka, který ví, že když už něco dělá, tak pořádně.
Kolem nastalo ticho – to dramatické, filmové, před bouří.
První se ozvala paní u regálu s těstovinami: „No to snad ne!“ Druhý nakupující jen nevěřícně zakroutil hlavou jako Patrik Nacher, když mu Olga Richterová ve dvou minutách potřetí skočí do řeči.
Dělník v montérkách u zeleniny si zasyčel něco o „skutečném dně společnosti“. A ochranka, která pobíhala jako rozhozený rozdílový hráč Artisu Brno, vypadala, že neví, která vůbec bije. A v Brně bije dvanáct již v jedenáct. Ale bezdomovci se nebijí, na to jsou přísné paragrafy.
A v tomto momentu se do scény vložil senior Matěj – bývalý člen KDU-ČSL a jinak čerstvě dvaasedmdesátiletý děda s laskavýma očima a dvounohou vnučkou Kačkou po svém boku.
Pomalu přistoupil, podíval se na rumovou hrdinku, pak na pobouřené obecenstvo a pronesl tónem profesora filozofie, který právě odhaluje smysl života:
„Stojí za to žít už jen proto, abychom věděli, že lidstvo dokázalo stvořit takovou bytost.“
Ulička oněměla. A pak – smích. Nejprve se uchechtl mladík u pečiva, pak paní od těstovin, pak celá fronta u pokladen. Smála se i ochranka, která ztratila poslední zbytky profesionality a musela si sednout na přepravku od banánů.
A co ženská s rumem v bříšku?
Ta se jen zazubila skvěle spraveným chrupem a pravila - Pardon, ale kdybych pila Iron, tak bych byla moc ironická, tak jsem musela kapičku rumu tuzemského dát. Moc se omluvuji, žízeň velikou jako Brno jsem měla…
Pak se spokojeně opřela o paže statného městského policisty, který zrovna dorazil a usnula spánkem (ne)spravedlivých.
Senior Matěj se jen usmál na vnučku. „Vidíš, Kačenko,“ řekl tiše, „každý den se dá najít něco, co tě překvapí. A někdy i pobaví.“
„A hlavně lásku si zaslouží každý, nejen úspěšní lidé jako je pan Babiš, Pohlreich nebo pan Jurečka, ale i opilé bezdomovectvo, jelikož i jeho stvořil Bůh..“
- Opravdu ho také stvořil Bůh?? - zeptala se nevěřícně Kačenka a vytrhla si kývající zoubek.
- „Samozřejmě, nebo si vážně myslíš, že se stvořil sám?? “ odpověděl sebevědomě dědeček a zapálil si cigaretu, i když je v supermarketech platí zákaz všeho, včetně kouření.
