Článek
Obloha byla šedá a mokrá jako předvčerejší řízek v bufetu Vesmír. Věčně otevřené vietnamské Brněnky ale nabízely závětří. A jedna z nich zdarma i zenovou lekci.
U pokladny stál muž neurčitého stáří, tvář ošlehanou osudem a Babišovou i Fialovou drahotou. Jeho oblečení probouzelo vzpomínky na doby, kdy si člověk ještě mohl zapálit v kuřáckých vagonech. V ruce třímal pivo značky StředoBrňan, které opatrně a současně neohrabaně pokládal na pult. Drobná prodavačka s květinovou čelenkou ve vlasech se na něj usmála a něžně požádala o 22 korun. „To je nějak moc, ne?“ „Není, dostanu 22 nebo nic nekoupíte.“ Týpeček (jak by řekla moje vnučka) naštvaně práská požadovanou sumičku na pult: „Tady máš. Přeju ti, aby ses tím udávila.“ „A já vám přeju, pane, abyste dožil věku, na který vypadáte.“ Nastalo ticho husté tak, že by se dalo krájet samurajskými noži. Pak muž stydlivě přikývl a zmizel.
Vyslovila ta dívka požehnání, nebo kletbu? Kdo by se vlastně chtěl dožít věku, na který zrovna vypadá? Pětadvacetiletí zvrásnělí ze zkoušek a třídenních večírků? Čtyřicátníci, kterým se pod očima usadily Saturnovy prstence a jejichž pleť už dávno ztratila přátelské vztahy s kolagenem? Nebo ti, co vypadají na pětadvacet, ale pamatují Nagano?
To přání bylo stejnou měrou kruté i laskavé. Nebyla to urážka, ale lekce všímavosti ve světě, kde prší tolik podnětů, že je čím dál těžší je vnímat.
Vietnamka z Brněnky nejspíš neabsolvovala psychologii na Masarykově, Mendlově ani Baťově univerzitě, ale schopnost shrnout lidské bytí do jedné věty by jí mohl závidět kdejaký přeplácený kouč. Kéž by se tak lidé dožívali věku… jaký si zaslouží.
-----------------
(modifikovaně vyšlo v Právu - literární příloha Salon, za spolupráci upřímně děkuji pana Josefu G.)
Hezký zbytek října vinšujeme z Brna city.
