Článek
Jenže podobná nadutost (á la R.Pokorný) už začíná být pořádně drahá.
Existuje staré pravidlo: když nemáte argumenty, začnete urážet. A přesně tímto směrem se vydal autor textu „Vidláci z východní periferie“.
Nevede spor o názory. Nehledá příčiny. Prostě rozdělí republiku na ty správné a ty špatné. Na osvícené a zaostalé. Na elitu a… vidláky.
Tohle už jsme někde viděli.
Nejde přitom o jeden článek. Je to stále stejná písnička. Když část národa volí jinak, než si přejí někteří komentátoři, okamžitě se začne mluvit o nevzdělanosti, frustraci, populismu nebo hlouposti voličů.
Jenže občan není školák, kterému učitel opravuje domácí úkol.
Ve svobodné zemi má právo volit kohokoliv. Bez omluv. Bez výčitek. A hlavně bez toho, aby ho někdo shazoval jen proto, že nebydlí v centru Prahy nebo Brna.
Největší paradox?
Ti údajní „vidláci“ každé ráno vstávají do práce. Řídí vlaky, autobusy a kamiony. Stavějí silnice. Vyrábějí auta. Hasiči hasí požáry, zdravotníci zachraňují životy, zemědělci produkují potraviny. Bez nich by se republika zastavila během několika dnů.
Ale podle některých publicistů jsou dost dobří na placení daní. Horší už je to ve chvíli, kdy vhodí volební lístek do urny.
Pak se z nich najednou stanou „vidláci“.
Právě tahle nadřazenost je možná největším dárkem pro politiky, které se autoři podobných textů snaží porazit. Člověk, kterému někdo opakovaně říká, že je hloupý, primitivní nebo méněcenný, sotva začne své kritiky obdivovat.
Naopak.
Půjde a vhodí hlas přesně tomu, koho mu elity doporučují nevolit.
A pak přijdou povolební komentáře. Překvapení. Nechápavé výrazy. Otázky, co se to s národem stalo.
Nestalo se vůbec nic.
Lidé jen nemají rádi, když se na ně někdo dívá svrchu.
Demokracie totiž není klub vyvolených. Neexistují občané první a druhé kategorie. Hlas prodavačky z Jeseníku má stejnou váhu jako hlas profesora z Dejvic nebo dokonce „zez Plzně“.
A je to tak správně.
Možná by proto stálo za to přestat nálepkovat miliony lidí. Přestat je zesměšňovat. Přestat jim vysvětlovat, že jsou příliš hloupí, aby pochopili vlastní zájmy.
Protože až zase přijdou volby, nebudou rozhodovat komentáře na internetu.
Rozhodovat budou právě ti lidé, kterým se dnes někteří posměšně smějí.
A historie už mnohokrát ukázala, že pohrdání voliči je nejkratší cesta k volební porážce.
Jak říkal Karel Čapek: „Pohrdání lidmi není známkou velikosti, ale malosti.“
Ať už se tento výrok vztahuje na kohokoli, jeho poselství zůstává aktuální: demokracie stojí na úctě k člověku, nikoli na nálepkách.
