Článek
Byl to obyčejný letní březnový večer v brněnské pivnici U Čápa.
Seděli jsme tam jako obvykle, parta dlouholetých kamarádů a kamarádek, co mají za sebou už kdejakou divokou historku. Po pátém nebo dokonce čtvrtém pivě, kdy už se svět zdál o něco veselejší a rozhovory začaly sklouzávat k tomu, kdo z nás je vlastně ten největší borec. V tom k nám přisedl pan Milan, kterého jsme znali jen od vidění ze Šelepky, ani jsme nevěděli čím se ten chasník vlastně živí. Milan najednou sebevědomě pronesl: „Těmito rukama zastavím jedoucí vlak!“
Samozřejmě, že jsme se rozesmáli, hlavně naše maličká kamarádka Tran Hoa z Tišnova.
Milan (řečený Turbo) je sice chlap jako hora, ruce má jako lopaty, ale že by dokázal zastavit vlak? To už bylo přeci jen trochu moc i na něj. „No, to si z nás už děláš srandu, ne?“ zeptal se Jarda, náš věčný skeptik.
Milan se však nedal. V očích mu zajiskřilo. „Vůbec ne! Fakt to zvládnu. Jestli mi nevěříte, můžeme se klidně vsadit. Tisícovka na to, že vlak zastavím,“ prohlásil a přitom se tvářil, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
Přiznávám, měli jsme ho tehdy za šaška. Kdo by vsadil tisícovku na něco tak absurdního? Ale pivní euforie dělá divy (a někdy i miminka) a ten večer jsme byli náchylní k bláznivým nápadům.
„Tak jo, platí!“ ozval se Jarda, který už tahal peněženku. Všichni jsme se přidali, protože proč ne? Bylo to prostě absurdní, a absurdní sázky jsou přece ty nejlepší.
Dohodli jsme se, že sázka se uskuteční příští sobotu. A Milan? Ten od toho okamžiku chodil s úsměvem na tváři, jako kdyby už dávno věděl, že vyhraje. „Počkejte a uvidíte,“ říkával tajemně, když jsme ho na to znovu a znovu popichovali.
Přišla sobota a my jsme se sešli na malém nádraží někde za Brnem. Slunce svítilo, bylo krásně, ale atmosféra byla ještě lepší. Stáli jsme tam, připravení na to, že se Milan pěkně ztrapní a my si budeme moci užívat ten pocit vítězství.
Jenže Milan pořád nikde. Až najednou přijel vlak, který zastavil ve stanici.
„Vám jsem to neřekl?“ zeptal se Turbo nevinně, když vystoupil z kabiny lokomotivy a kráčel k nám, stále s tím svým typickým brněnským úsměvem. „Jsem přece strojvedoucí. Tyhle ruky ten vlak zastavily. A nyní musím honem pokračovat v cestě do Letovic. Sázku mi vyplatíte zítra zase v Čapím hnízdě vulgo U čápa“.
Zírali jsme na něj s otevřenou pusou. Byli jsme napáleni, a přitom to bylo tak prosté. Milan nejenže zastavil vlak, ale zároveň nám dal lekci. Někdy není třeba síly, když máte správný plán a trochu mazanosti.
No a my? Každý z nás byl lehčí o tisícovku, jen Tran Hoa mu dala jen pětistovku, protože více neměla.
Peníze byly fuč, ale stálo to za to. Teď máme další historku do sbírky, kterou budeme vyprávět v hospodě i na internetu ještě hodně dlouho.
(Na základě pravdivé historky, která se nestala, ale státi se klidně mohla).
