Článek
Otcovská láska bývá někdy přísná. Někdy až natolik, že i ze záhrobí dál diktuje, co smíš a co ne. Olomoucký důchodce, bývalý účetní a celoživotní odpůrce šedé ekonomiky, se postaral o to, aby jeho jediný syn konečně přestal rozhazovat.
Ne alkoholem, ne za prostitutky, ne luxusními dovolenými. Ale – a teď se podržte – spropitným!
V závěti, notářsky ověřené, přesně formulované a pečlivě zapečetěné, stojí naprosto jasná podmínka:
„Můj syn, pokud chce zdědit můj majetek, včetně zahradního traktůrku, sbírky známek a účtu u Raiffeisenbank, nesmí po dobu 20 let dát nikomu v restauraci, kavárně, bistru či bufetu spropitné. Ani korunu. Jinak veškerý majetek připadne zoologické zahradě v Olomouci. Tedy zvířatům, co nikdy nikomu dýško nedali.“
Syn, šestatřicetiletý ajťák a milovník třetí hipsterské kávové vlny, se k závěti vyjádřil lakonicky: „Táta byl vždy trochu extrém. Když jsem mu jednou přidal číšníkovi desetikorunu, vyčetl mi, že podporuju daňové úniky a že gorila v zoo má větší přehled o daňových přiznáních než průměrný kavárenský povaleč.“
Daňová odpovědnost - bez kompromisu!
Od té doby začal starý pán vést evidenci – tajně sledoval, zda syn náhodou někomu něco nepřihodí k útratě. O Vánocích se ho ptal: „A když jsi byl na tom cappuccinu, platil jsi přesně? Máš účtenku? A fotku terminálu?“
Někdo by řekl paranoia, on tomu říkal „daňová odpovědnost“.
Situace má i praktické důsledky. Syn teď po kavárnách chodí se strojenou pokerovou tváří, zásadně platí kartou a při odchodu demonstrativně přepočítává drobné. Jednou ho číšník poprosil, jestli mu nechce nechat alespoň pětikorunu.
Dědic zbledl, vyběhl na ulici a ohlásil incident na Policii ČR a na Notářskou komoru ČR. Prý pro jistotu.
Závěrem
Někteří jeho známí, hlavně ti z kořeny v gastru, ho obviňují z lakoty. On se ale hájí, že je to právní závazek, podmíněný láskou – a hlavně touhou nenechat dědictví propadnout ZOO, kde prý „i mýval má lepší stravu než on v brněnské menze za studií“.
Na otázku, co bude dělat po dvaceti letech, se usměje: „Pro jistotu počkám ještě tři dny a pak si objednám espresso, zaplatím pětistovkou a řeknu: Zbytek je pro vás. Ať si nový výběh pro klokany zaplatí nějaký jiný pakůň. “
