Článek
Ve vězení na Slovensku se sejdou tři chlápci, pardon tři fyzické osoby.
Ne, to není začátek vtipu, ale téměř dokumentární sonda do světa, kde každá minuta může být zločin.
V jedné cele se tak potkají tři experti na docházku.
První povídá: „Já jsem tady proto, že jsem chodil pozdě do práce. Že prý jsem sabotér, co podkopává produktivitu národa.“
Druhý se ozve: „To já jsem naopak chodil do práce moc brzo. Tvrdili, že jsem špión z USA, co si mapuje směnný provoz, na Slovensku přece nikdo normální nechodí dříve do práce…“
A ten třetí jen pokrčí rameny: „Já jsem chodil přesně na čas. Řekli, že to není normální, že mám určitě západní hodinky a konexe v NATO.“
To není science fiction. To je střední Evropa, když se zblázní čas i režim.
Zatímco dnes běháme s chytrými hodinkami, které nám hlásí, kolik kroků jsme ušli, jak dlouho jsme spali a jestli už bychom náhodou neměli pít vodu (což u některých jedinců spíš evokuje vězeňský dozor než zdravý životní styl), tehdy vám hodinky mohly zavařit víc než hádka s tchyní.
Představte si to v praxi. Ráno zazvoní budík. Vy vstanete, umyjete se (ve studené vodě, protože teplá je imperialistický přežitek), namažete chleba margarínem, nasadíte si čepici, bundu, pět vrstev oblečení (protože topení je rovněž buržoazní rozmar) a vyrazíte do práce. Tam dorazíte s desetiminutovým předstihem – a šup, už si vás zapisuje člověk s uhrančivým pohledem a poznámkovým blokem od StB.
Když vás později zavřou, budete mít alespoň jistotu, že už nikdy nepřijdete pozdě. Protože v base se režim drží jak klíště – budíček, nástup, jídlo, všechno podle rozvrhu, který by rozplakal i japonského dispečera metra.
Vtip? Ano. Ale i zrcadlo světa, kde absurdnost byla normou a zdravý rozum podezřelým hostem.
Dnes už nás naštěstí nezavírají za to, že máme hodinky z Rakouska nebo že nám v peněžence blikne eurocent.
Zato máme jiný druh „vězení“ – třeba open space kanceláře bez oken, kde se čas ohýbá jak banán z dovozu, nebo školní docházku, kde pozdní příchod dětí hlásí automatizovaný systém s větší razancí než kdysi okresní tajemník.
Závěrem
Ale jedno je jisté – čas plyne, režimy se mění, ale lidská schopnost najít si absurditu i tam, kde by ji nikdo nečekal, ta zůstává.
A tak, až vám příště někdo řekne, že dochvilnost je ctnost, zamyslete se, zda se náhodou někde v pozadí neskrývá někdo s poznámkovým blokem… a podezřením, že vaše hodinky tikají moc západně.
(autorský satirický článek)
