Článek
Jarní odpoledne.
Platba kartou proběhla hladce – účet dělal 570 korun. Nejmenovaný vládní poslanec, muž svědomitý přemýšlel o drobné nadstavbě: třicet korun jako dýško. Jenže v jeho hlavě se roztočil paragrafový kolotoč. „Spropitné, to je přece nezdaněný příjem!“ zarazil se.
„Nemohu přivést tuto mladou dívku do problémů s finanční správou. Co kdyby jí jednou zaklepali na dveře kontroloři s otázkou, odkud má třicet korun navíc?“
A tak servírce, která očekávala obyčejné „děkuji“ v podobě tří českých desetikorun, oznámil, že má pro ni lepší zprávu. „Slečno, nebudu vám nic dávat. Pošlu to rovnou hrdinnému lidu Ukrajiny. Oni trpí a bojují s Putinem a vy jistě chápete, že tam je to potřeba víc.“
Dívka se tvářila chvíli kysele. Byla unavená po směně, ruce ulepené od tácků a podnosů, nohy ztuhlé po deseti kilometrech mezi kuchyní a stoly. Třicet korun by jí možná nezměnilo život, ale přinejmenším by jí připomnělo, že svět ještě není tak úplně cynický.
Jenže poslanec ji poučil o vyšších principech. A kdo by se chtěl hádat s posláním dobra?
Nakonec tedy uznala, že děti na Ukrajině potřebují peníze více než ona. A že tím, že nedostala spropitné, vlastně sama přispěla na boj proti zlu.
Karmu si prý tím rozhodně vylepšila.
Závěrem
Jenže já (jako zkušený vypravěč a glosátor) nevím. Jsem tak nějak v rozpacích.
Není to celé trochu jako ta historka o tom, jak člověk šel okolo žebráka, nedal mu nic a doma si odškrtnul dobrý skutek, protože „kdybych mu dal, stejně by to propil“?
Dýško má v sobě cosi neoficiálního, lidského, neúředního. Je to drobný signál: všiml jsem si tvé práce, oceňuji ji, i když si ji stát nezanesl do tabulek. Když zmizí dýška, zůstane jen chladná transakce – cena za službu. Žádná laskavost, žádné poděkování, jen stvrzenka.
A tak tu máme servírku, která se učí být ráda, že nedostala třicet korun. A poslance, který odchází spokojený, že místo malé lidské vděčnosti provedl velké geopolitické gesto.
Těžko říct, zda v tom bistru příště dostane úsměv zdarma – nebo spíš přimhouření očí, když bude dlouho čekat na jídelní lístek. Nebo dokonce třeba ránu mokrým hadrem přes palici.
Třicet korun – to je dnes možná jen káva z automatu. Ale ve skutečnosti je to víc než suma. Je to drobná zkouška empatie. Poslanec ji proměnil ve školení z účetnictví a zahraniční politiky. Servírka si odnesla příběh, který bude doma vyprávět s trochou ironie: „Představ si, že jsem dnes zachránila Ukrajinu – tím, že jsem nedostala dýško.“
Co si o tom celém myslíte Vy, napište nám do kometářů pod článkem.
