Článek
Když se v Česku ozvali lidé z poradních orgánů vlády, odborné organizace, ombudsmani, organizace pomáhající obětem násilí, lidé z romských, ženských, sociálních, zdravotnických i lidskoprávních agend, slyšeli jsme známý refrén: přeháníte. Hysterčíte. Jde jen o organizační změnu. Pár úředníků se přesune z jedné budovy do druhé a svět poběží dál.
Jenže ono nejde o jeden odbor, jednu kancelář ani jednu agendu. Vláda začala přeskupovat celé zázemí lidskoprávních a dalších průřezových politik: něco ruší, něco přesouvá, něco slibuje zachovat „jinak“. Odbor rovnosti žen a mužů, pod který spadá i Pracovní skupina k porodnictví, které jsem členka za Asociaci pro porodní domy a centra, se podle aktuálních informací neruší, ale přesouvá se z Úřadu vlády na Ministerstvo spravedlnosti. Mění se to dost živelně, původně jsme se měli stěhovat pod Ministerstvo práce a sociálních věcí, což vyvolalo velkou vlnu nevole se zástupy rezignujících členů a členek. Rozkládá se fungující struktura. Odbor lidských práv a ochrany menšin se navíc ruší a jeho agenda rozpouští do více ministerstev.
A právě k této klíčové části celého přeskládávání teď zaznělo znepokojení z Bruselu.
Evropský hospodářský a sociální výbor (EESC), konkrétně jeho Skupina pro základní práva a právní stát, zveřejnil 22. června 2026 stanovisko k ochraně lidských práv v České republice. Vyjadřuje v něm znepokojení nad rozhodnutím z 18. května 2026 zrušit Odbor lidských práv a ochrany menšin na Úřadu vlády. Připomíná, že tento odbor více než dvacet let zajišťoval průřezový dohled nad lidskoprávními politikami a podporoval spolupráci mezi veřejnou správou a občanskou společností.
Dostali jsme huláka z Bruselu
Chápu. Děje se toho prostě moc. Jenže oslabování samostatného vládního zázemí pro lidská práva a další průřezové agendy není prvoplánovité drama, kterým vás chci za každou cenu ohromit. Není to výkřik z chvilkové demonstrace ani rozčilený status na sociální síti, ale docela suchý, úřední, evropský jazyk. A právě proto je důležité, abyste o tom začerstva věděli.
Protože to stanovisko plné oprávněných obav říká totéž, co se tady občanská společnost snažila říct od začátku: problém není v tom, jestli někdo fyzicky sedí v jedné kanceláři nebo druhé. Problém je v tom, zda má stát samostatné, odborné a nadresortní zázemí, které drží pohromadě témata, která se z principu nevejdou do jednoho ministerského šuplíku.
Domácí násilí není jen sociální agenda. Sexualizované násilí není jen trestní právo. Práva dětí nejsou jen školství. Duševní zdraví není jen zdravotnictví. Romská integrace není folklorní položka do kolonky kultura. Rovnost žen a mužů není líbivá dekorace do vládního programu. A důstojnost ve zdravotní péči, včetně porodní péče, není téma, které se dá odložit do kolonky „vyřešíme později, to teď nespěchá“.
Lidskoprávní a průřezové agendy potřebují místo, odkud je vidět celek.
A právě takové zázemí vláda začala nevybíravě a bezhlavě rozebírat: jeden klíčový odbor ruší, další průřezové agendy přesouvá mimo Úřad vlády a veřejnosti k tomu nabízí hlavně uklidňující věty o tom, že se vlastně nic podstatného nezmění.
EESC ve svém stanovisku upozorňuje, že odstranění samostatné a nezávislé struktury může oslabit koordinaci a prosazování lidskoprávních politik na národní úrovni. Vyzývá proto českou vládu, aby zajistila pokračující nadresortní institucionální podporu a dohled v oblasti lidských práv a také účinnou spolupráci s občanskou společností.
Tady je jádro celého sporu.
Nadresortnost totiž není osobní slib premiéra, že „on to pohlídá“ a že když půjde do tuhého, „zavolá ministrovi“. Není to dobrá vůle jedné vlády. Nestačí za ni úsměv na jednání ani přísliby, že se to všechno „nějak“ udělá.
Nadresortnost je institucionální pojistka.
Pojistka pro situace, kdy se problém člověka nevejde do jednoho formuláře. Kdy žena, která zažila násilí, potřebuje zároveň bezpečí, právní ochranu, sociální podporu, zdravotní péči a důvěru, že si ji stát nebude přehazovat jak horký brambor ode dveří ke dveřím. Kdy dítě, pacientka, člověk s postižením, Romka, samoživitelka nebo rodina v krizi nenaráží na systém, kde každý resort řekne: tohle ale už není naše.
To není abstraktní „agenda“. Tohle jsou skuteční lidé ve skutečných situacích.
A stát možná pozná cenu vlastních lidskoprávních a rovnostních pojistek až ve chvíli, kdy je po jejich demontáži bude někdo opravdu potřebovat - a zjistí, že už nechrání.
Důležitá je i další část stanoviska, kde EESC připomíná, že existence samostatných lidskoprávních struktur na vládní úrovni souvisí se stabilitou institucí zaručujících demokracii, právní stát a lidská práva. Tedy s něčím, co není okrasná mašle na evropském dortu, ale samotný základ našeho členství v Evropské unii. Právě to je jádro takzvaných Kodaňských kritérií. EESC zároveň upozorňuje, že zrušení takové struktury může vyslat negativní signál ve vztahu k pravidelnému evropskému monitoringu právního státu, který se promítá do každoročních zpráv Evropské komise. A připomíná i doporučení OSN z univerzálního periodického přezkumu, tedy mezinárodního mechanismu, v němž státy pravidelně skládají účty z toho, jak chrání lidská práva.
Přeložím vám to do lidštiny: to, co vláda doma odprezentovala jako technickou reorganizaci, je venku čteno jako oslabení institucionální ochrany lidských práv v naší milé zemi.
Ne, neznamená to, že se zítra propadáme mimo demokratickou Evropu.
Je to mnohem vážnější. Dobrovolně si oslabujeme struktury a zázemí, které mají pomáhat držet stát pohromadě tam, kde jsou lidé nejzranitelnější.
A tohoto oslabování si už nevšímáme jen my doma.
Znepokojení z Bruselu by vláda neměla bagatelizovat. Pche. Další nepříjemný hlas zvenčí! Ne, ne. Měla by ho vzít jako příležitost zastavit se a konečně odpovědět na otázky, které zůstávají od začátku nezodpovězené.
Kdo bude garantovat nadresortní koordinaci lidskoprávních, genderových a dalších průřezových politik? Kde bude odborné zázemí? Jak bude zajištěna spolupráce s občanskou společností? Kdo ponese odpovědnost za témata, která nemají jednoho silného resortního vlastníka? A jak vláda zabrání tomu, aby se práva zranitelných lidí nerozplynula v mezirezortním šumu?
Protože o to tu běží.
Nejde totiž o přesouvání šanonů, boj úředních struktur o kanceláře, válku o zdroje, které prý došly, ani jiné zástupné nálepky, kterými se potrefení snaží zalepit díru po pravdě.
Jde o zásadní otázku, zda má Česká republika stabilní lidskoprávní infrastrukturu, která přežije nálady konkrétní vlády, konkrétního premiéra a konkrétní tiskové konference.
EESC použil opatrný jazyk. Přesně takový, jaký evropské instituce používají, když nechtějí přilévat olej do ohně, ale zároveň nechtějí a nemohou mlčet.
A česká vláda by si měla všimnout, že právě dostala varování.
__________________________________________________
Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.
__________________________________________________
Zdroj:
EESC Fundamental Rights and Rule of Law Group: Statement on the protection of human rights in the Czech Republic, 22. června 2026.
