Článek
Minule se troubilo na poplach. Pak se poplach rušil. Pak se zase troubilo.
Vláda nejdřív bez odborné debaty oznámila přesun lidskoprávních agend z Úřadu vlády na ministerstva. Když se ozvali odborníci a odbornice, členové a členky vládních rad, neziskové organizace, lidé pracující s oběťmi násilí, menšinami, rodinami, dětmi, lidmi se zdravotním postižením, lidmi se závislostí nebo v oblasti duševního zdraví, vláda začala ujišťovat, že se vlastně nic tak zásadního neděje.
Že nadresortnost zůstane. Že rady zůstanou pod premiérem. Že se jen přesouvají úředníci. Že jde o efektivitu. Že jde o úsporu. Že vše bude lepší, pružnější, levnější, přehlednější… že prostě zase bude o chlup líp.
A teď, 5. 6. 2026, stávkoval Úřad vlády.
Historicky poprvé v dějinách země.
Poplach aktivistů? Lenost úředníků? Ufňukaná citlivost lidskoprávního sektoru? Hysterie pár lidí, kteří přišli o svá korýtka? Nikoliv. Když vstoupí do stávky lidé přímo z Úřadu vlády, tedy z instituce, která má zajišťovat chod vlády a držet její odborné a administrativní zázemí, je to výstražná kontrolka přímo na palubní desce státu.
A když vláda i přes tuto výstrahu pokračuje dál, stojí za to se ptát, co přesně se tady vlastně děje.
Úředníci nestávkují pro zábavu
V české představivosti je úředník bytost vysoce neoblíbená. Bezejmenné beztvaré razítko, živoucí překážka za přepážkou. Zbytný byrokratický šum v pozadí života.
Jenže lidé, kteří drželi lidskoprávní, menšinové, rovnostní, protidrogové nebo zdravotně-sociální agendy na Úřadu vlády, nejsou šum z místního Národního výboru. Jsou institucionální paměť státu.
Jsou to lidé, kteří připravují podklady pro vládu, uvádějí doporučení vzešlá z vládních rad v život, drží kontakt s odbornou veřejností, s terénem, koordinují ministerstva, sbírají připomínky, sledují naplňování vládních úkolů i mezinárodních závazků ČR a po léta dělají mravenčí práci, která není vidět. Dokud tedy nezmizí.
A ano, dělali ji i navzdory předchozím vládám. I tehdy, když u kormidla nebyl zrovna Losna, ale Mažňák, a na Rady nikdo moc nechodil. I tehdy, když resorty lidi neposílaly nebo posílaly lidi bez mandátu, bez znalostí problematik, bez zájmu - často s jasným cílem blokovat jakýkoliv posun kupředu. I tehdy, když se lidskoprávní agenda politicky ani kariérově nevyplácela, protože se na ní nestříhají pásky, neotvírají dálnice, špatně se s ní vyhrávají volby nebo dělá díra do světa.
Právě proto je tak nebezpečné mluvit o přesunu těchto průřezových agend jako o neutrálním kroku.
Protože se vůbec nejedná o nějaká nezajímavá „škatulata, hejbejte se“ se zbytečnými úředníky, jak se ze všech sil snaží vláda vykreslit.
Jde o to, že stát tímto přesunem obětoval jedno z mála míst, které vidělo celek: drželo nezávislou nadresortní expertizu a dokázalo přežít levopravé smýkání volebních cyklů, které demokracie nutně potřebuje.
Nadresortnost není, že premiér zvedne telefon a volá
Premiér Andrej Babiš opakovaně tvrdí, že nadresortnost zůstane zachována. Že rady budou dál pod ním. Že když bude problém, on ho vyřeší. Zavolá. Zařídí. Sežene peníze. Pohlídá ministry.
Jenže nadresortnost není osobní vlastnost premiéra.
Nadresortnost není charisma, ani telefonní seznam. Není to slib jednoho člověka, že když bude mít čas a náladu, osobně na něco dohlédne.
Nadresortnost je institucionální pojistka. Je to struktura, která má fungovat i tehdy, když se nám premiér špatně vyspí, tématu prostě nerozumí nebo o něj nemá zájem. Když je jiná vláda. Když se vymění ministři. Když se téma politicky jaksi nehodí. Když je zrovna pohodlnější dívat se jinam.
A právě tuto pojistku vláda aktivně rozebrala. Rozřezala ze své podstaty průřezová témata a naporcovala je ještě krvácející do ministerstev, kde je nechá vykrvácet lhostejností.
Když se říká úspora, ptejme se, kdo zaplatí účet
Vládní jazyk je v tomto ohledu útrpně předvídatelný. Úspora. Efektivita. Analýza. Odstranění duplicit.
Jenže pokud je zásah opravdu tak promyšlený, proč působí jako akce připravená nejdřív politicky a teprve potom zpětným inženýringem dovysvětlovaná?
Kde je analýza dopadů na jednotlivé agendy? Kde je vyčíslení ztráty odborné kontinuity? Kde je plán, jak budou ministerstva koordinovat témata, která se z podstaty věci týkají více resortů najednou? Kde je odpověď na otázku, jak má agenda umístěná pod jedním ministerstvem nezávisle připomínkovat právě toto ministerstvo? Kdo zaručí, že připomínkující nešťastník bude dobrovolně řízně kritizovat svého vlastního živitele - a přitom si tím podřezávat větev, na které sedí?
A hlavně: kde je pravdivá debata o ceně toho celého slavného stěhování?
Kupecké počty pro masy, co vypadají levně v tabulce, nestačí.
Levné není propustit nebo přesunout lidi, kteří drží cenné know-how, a pak za dva roky zjistit, že se strategie zpozdily, koordinace rozpadla, mezinárodní závazky se neplní, odborný aparát odešel a resorty si přehazují odpovědnost jako horký brambor, zatímco lidé trpí.
Levné není oslabit prevenci domácího a sexuálního násilí, duševního zdraví, závislostí nebo ochrany dětí, a pak platit následky v soudních sporech, krizových službách, nemocnicích, školách, věznicích a rodinách.
Levné není rozebrat kompas, a pak se divit, že stát ztratil směr.
Promyšlený krok, který končí uprostřed věty
Mezitím premiér lidem, kteří mu píší se svými obavami, rozesílá odpověď. Slušnou. Uhlazenou. Takovou tu vládní odpověď, která Vás nejdřív ujistí, že Vašim obavám rozumí, a pak Vám sdělí, že si máte přečíst souhrnné vysvětlení na webu vlády.
Tak jsem si ho přečetla.
Jmenuje se „Odpovědi na časté otázky k přesunům agend“ a je to pozoruhodný dokument. Tvrdí se v něm, že nedojde k oslabení agend, ale k jejich posílení. Že nehrozí ztráta kontinuity, ale její posílení. Že nejde o fragmentaci odpovědnosti, ale o její logické rozdělení. Že nadresortnost nezaniká, ale naopak se - to už sami uhádnete - posiluje. Že odborné zázemí nezaniká, ale systematicky se propojuje. Že legislativní procesy ohroženy nebudou. Že mezinárodní závazky ohroženy nebudou. Že bude všecko všecičko vlastně lepší, pevnější, jasnější, účinnější a stabilnější.
A pak přijde otázka konkurující dotazu na tajemství vesmíru, označená ve vládním seznamu číslem 12: „Nejde jen o technickou změnu?“
Odpověď na vládním webu začíná větou: „Jde o promyšlený krok ke zlepšení fungování státu, který navíc vychází z pozitivních zkušeností s obdobným př…“
Promyšlená nedokončenost nebo nedokončená promyšlenost? Screenshot z vládního webu ze dne 5. 6. 2026
A pak konec.
Oficiální vládní vysvětlení „promyšleného kroku“ končí uprostřed slova.
Kdyby někdo chtěl symbol celé této reformy, těžko by ho vymyslel lépe. Sebevědomé ujišťování, že všechno je promyšlené. Velká slova o efektivitě, kontinuitě, stabilitě a posílení. A pak text, který se rozpadne přesně ve chvíli, kdy má odpovědět na nejdůležitější otázku: zda opravdu nejde jen o technickou změnu.
Vláda lidem říká: nebojte se, máme to promyšlené.
Jenže svoje vlastní promyšlené vysvětlení nedokázala ani dokončit.
A nejde jen o trapnou chybu na webu. Jde o způsob komunikace. Premiér neodpovídá na konkrétní obavy konkrétních lidí. Odkazuje je na obecné FAQ. To FAQ neobsahuje analýzu dopadů, nevypořádává klíčové námitky odborné veřejnosti a v rozhodujícím místě se samo utrhne ze řetězu syntaxe.
Není to odpověď. Je to prázdná kulisa odpovědi.
Navíc i tam, kde text dokončený je, prozrazuje víc, než asi chtěl. Vláda tvrdí, že nadresortnost zůstane zachována, ale zároveň popisuje mechanismus, v němž mají zaměstnanci vykonávající tyto agendy své odborné připomínky nejprve vypořádávat v rámci standardních procesů s příslušnými útvary ministerstva. Teprve pokud rozpor přetrvá, má být připomínka předložena vládnímu zmocněnci.
Jinými slovy: lidskoprávní připomínka má od teď nejdřív projít tím resortem, proti němuž směřuje.
To není žádné posílení nadresortnosti. To je její prachsprosté ochočení.
Nadresortnost má smysl právě proto, že může nezávisle stát mimo resortní logiku, tahy, tlaky a zájmy. Protože může říct ministerstvu: tady vaše opatření dopadá na děti, ženy, menšiny, lidi s postižením, oběti násilí, pacienty, rodičky nebo lidi v chudobě způsobem, který nevidíte, nechcete vidět nebo nemáte kapacitu vidět. Pokud se tato možnost přesune dovnitř resortního aparátu, mění se z pojistky na vnitřní připomínkové kolečko.
A pojistka, která musí nejdřív požádat požár o svolení, zda smí houkat, nebo ne, už není pojistka.
Lidská práva nejsou ideologie. Jsou servisní systém demokracie
Právě proto je tak nebezpečné, že se v části veřejnosti populistům a hnědokošiláčům podařilo vytvořit představu, že lidskoprávní agenda je jakýsi luxusní doplněk pro aktivisty z Karlína. Něco, co se dá škrtnout, když se chce ukázat rázná rozhodnost. Něco, co obyčejného člověka vůbec, ale vůbec nezajímá.
To je možná nejúspěšnější lež celého příběhu.
Lidskoprávní agenda není pro „někoho jiného“. Je pro každého, kdo se někdy ocitne slabší než systém.
Pro ženu, která rodí a potřebuje, aby se s ní jednalo jako s člověkem, ne jako s kusem na běžícím výrobním páse. Pro dítě, které systém neochrání včas. Pro bezmocného seniora v instituci. Pro člověka s postižením, který se nedostane ke službě. Pro oběť násilí, která bloudí mezi policií, soudem, sociálním odborem a zdravotnictvím. Pro člověka s duševním onemocněním, kterého si resorty přehazují podle toho, zda je zrovna pacient, klient, žák, zaměstnanec nebo problém veřejného pořádku.
Lidská práva nejsou ozdoba demokracie. Jsou její servisní systém.
Nejsou vidět, když fungují. Ale když je vypnete, začne se drolit všechno ostatní.
Historické okamžiky často vypadají jako organizační změna
Velké trhliny v demokracii většinou nezačínají tak, že někdo vypne světlo a vyhlásí konec pravidel.
Začínají nenápadněji.
Reorganizací. Úsporou. Zefektivněním. Přesunem kompetencí. Zrušením sekretariátu. Sloučením odborů. Odchodem pár lidí, jejichž jména veřejnost nezná. Ztrátou jedné metodiky, jedné pracovní skupiny, jedné možnosti připomínkovat zákon včas.
A protože každá jednotlivá změna vypadá technicky, veřejnost si velmi dlouho neuvědomí, že se nemění nábytek a nestěhují se police na šanony. Potichu se mění architektura moci.
Právě proto je stávka zaměstnanců Úřadu vlády tak důležitá.
Možná nezastavila podpisy na úmrtním listu lidskoprávních agend v této republice. Možná nezabránila delimitaci. Vláda pojede dál a bude se tvářit, že historicky první stávka Úřadu vlády je jen nepříjemný otravný bzukot bezobratlých úředních skarabeů, kterým sebrali jejich beztak bezcennou kuličku.
Ale ten bzukot má význam.
Je to moment, kdy lidé zevnitř státu řekli: pozor, tady se neničí jen naše pracovní místa. Tady se cíleně rozebírá mechanismus, který chrání veřejný zájem.
Poplach nerušte
Poplach už netroubí jen aktivisté a aktivistky. Netroubí jen neziskové organizace. Netroubí jen experti a expertky z poradních orgánů.
Poplach dne 5. 6. 2026 zazněl zevnitř Úřadu vlády.
A to je v demokratickém státě okamžik, který by měl brát vážně každý, bez ohledu na to, koho volil.
Protože až se jednou bude týkat vás, vašeho dítěte, rodiče, partnerky, souseda nebo člověka, kterého máte rádi, bude už pozdě na vysvětlování, že lidská práva nejsou šanon, co jde přestěhovat a zapomenout na polici ve skladišti dějin.
Nejsou.
Jsou to pojistky.
A vláda se právě natahuje po šroubováku a blíží se k otevřené rozvodové skřínce.
Píšu o všem možném, ze všeho nejvášnivěji o porodní péči, lidských právech a jiných nezbytnostech - občas dojde i na premiéra. Mé články najdete ZDE. Díky, že mě čtete a sledujete.
Zdroje
České noviny / ČTK: Lidé z Úřadu vlády budou ve stávkové pohotovosti, převod agend byl dokončen
Úřad vlády ČR: Odpovědi na časté otázky k přesunům agend
