Článek
Denně se prohrabat komentáři pod fejsbůky a instáči je řehole a leckdy i mentální masochismus - kor když děláš do advokacie porodní péče, práv žen na rozhodování o jejich tělech a do jiných třaskavin…
Oddělování zrn od plev? To by nebyl ten správný příměr pro tuhle činnost. Nejde o žádné umlčování nežádoucích hlasů. Abychom se jako společnost pohli kupředu ze smyčky „jedni jsou si rovní a druzí rovnější“ je nutné lakmusový papírek internetových diskuzí podrobně prozkoumat a podrobit přísné analýze. Je to trol? Robot? Hater? Zhrzený muž? Žena s osmi pejsky na profilovce, co má celkem 3 přátele?
Někdy v tom hnojišti svobody slova najdeš reálnou snahu o komunikaci, takovou to oldschoolovou dvoucestnou touhu po dialogu - a pod mým textem o Psychologii misogynie se jeden takový pokus objevil.
Nechtěl zesměšňovat ani usadit. Zato přesně ukázal, kde se v té debatě o stavu věcí míjíme.
Ten komentář v zásadě říká: „Nemanipulujte nás laskavě. Začínáte skutečnými extrémy, abyste z nich pak nenápadně udělala obraz celé společnosti! Ne každá chyba je misogynie! Ne každé pravidlo je patriarchát! Ne každá instituce je proti ženám! A zvlášť v medicíně je nefér vykládat všechno jako nástroj kontroly žen!“
A víte co? V jedné věci s tím komentářem souhlasím.
Opravdu není dobré vzít jeden pojem, speciálně takový silný, jakým PATRIARCHÁT bezesporu je, a nacpat do něj úplně všechno. Souhlas, že není poctivé každou špatnou zkušenost mechanicky přeložit jako zase další důkaz temné moci patriarchátu. Opravdu nestačí říct velké slovo a myslet si, že tím máme hotovo.
Jenže z toho neplyne, že patriarchát neexistuje. Plyne z toho jen to, že o něm musíme mluvit tak, aby bylo jasné, co tím myslíme.
Když píšu PATRIARCHÁT, nemyslím tím spiknutí mužů v místnosti golfového klubu zahalené dýmem drahých doutníků, i když jistě může mít i takovou podobu. Zaručeně tím nemyslím, že každý chlap je v jádru utlačovatel. Dokonce tím nemyslím ani to, že každý doktor, úředník, učitel nebo šéf vstává ráno se zákeřným plánem, jak dnes zase pořádně znepříjemní život ženám.
Myslím tím něco mnohem obyčejnějšího.
Pravidla hry.
To, komu se ve společnosti víc věří. Čí bolest se bere vážněji. Čí čas je považován za samozřejmě dostupný. Kdo má vydržet. Kdo má pečovat. Kdo má poslouchat. A kdo má rozhodovat.
Tohle nejsou dojmy z internetu, mí milí a mé milé. To se propisuje do práce, do rodiny, do politiky, do zdravotnictví, do toho, kdo doma nese větší díl péče a kdo za ni platí kariérou. OECD uvádí, že v Česku přetrvávají výrazné genderové nerovnosti a novější data ukazují, že český gender pay gap patří v EU k nejvyšším. EIGE řadí Česko až do spodní části unijního žebříčku rovnosti. Hysterická vsuvka? Nikoliv, to je jen hrubý popis toho, jak si tu pěkně žijeme.
A pak je tu ještě jedna věc, která se v podobných debatách ztrácí: patriarchát nepoškozuje jen ženy.
On má přísný scénář i pro muže. Makáš? Správně. Nevyděláváš dost? Tvoje chyba. Jsi unavený? Neotravuj. Hroutíš se? Slabost! Chceš být s dětmi? Pozor, ať nejsi za měkkouše a podpantoflu! Nechceš pořád soutěžit? Divný!
Ten systém je druh klece, ve které jsme VŠICHNI zavření.
Právě proto mi přijde škoda, že když chlapi slyší slovo „patriarchát“, tak si ho automaticky přeloží jako nadávku na sebe.
Ne, neříkám vám, že za všechno můžete. Říkám, že i vy žijete v systému, který vám rozdává ROLE. Dříče, tahače, držáka, lidského nářadí… vyberte si. Jen vám za to na oplátku nabídne o něco VÍC moci a o něco víc tolerance k vašemu hlasu. Ale účet za to stejně přijde.
Kde je to vidět nejvíc ostře? V porodní péči – právě tam se krásně ukáže, komu se věří a kdo má být „hodná spolupracující“. České strategické materiály samy popisují dlouhodobé problémy s komunikací, informovaným souhlasem, rozdíly mezi zařízeními a slabou účast žen na rozhodování o péči. Výzkumy shrnuté v těchto materiálech opakovaně zmiňují manipulaci, zásahy bez souhlasu, nedostatek podpory a nerespektující zacházení.
A znovu, aby to všem došlo: ten výčet problémů není tvrzení, že každý zdravotník je misogyn. Velmi profesionální systém však může nést staré vzorce moci a slušní lidé, kteří v něm pracují, je mohou nevědomky reprodukovat, protože v nich sami vyrostli. Jde o naučené pořádky.
A právě proto mě nezajímá debata ve stylu „existuje patriarchát, ano nebo ne“. To je málo.
Zajímá mě něco jiného:
Kde všude nám ještě připadá normální to, co NORMÁLNÍ není? Kolik nenormálních věcí jsme už přijali za normu jen proto, že se opakují dost dlouho? Kde všude si pleteme autoritu s nadřazeností? Kde všude považujeme ženské přizpůsobení se za přirozený provozní standard? A kde všude mužům prodáváme výkon a necitlivost jako povinnou výbavu dospělosti?
Jestli vás to slovo „patriarchát“ štve, inu dobrá. Odložme ho na chvíli stranou. Řekněme tomu třeba blbě nastavená pravidla nebo starý společenský software. Nebo pořádek, který některým lidem dává víc hlasu a jiným víc povinností.
Ale prosím, netvrďme, že to neexistuje jen proto, že to není vždycky hrubé, hlasité a trapné.
Dnešní nespravedlnost už totiž málokdy vypadá jako hrubá síla.
Častěji má zdvořilý tón, důsledně odborný slovník a hlavně „dobré“ úmysly.
A právě proto se tak těžko poznává.
