Článek
Našim sociálním pracovnicím často volají lidé, kteří uvažují o nástupu. Někdy volají jejich děti, jindy budoucí klienti sami. Někdy volají mě a ptají se. Samozřejmě na pokoje, péči, jídlo, cenu, zahradu nebo vybavení.
Ale potom přijdou otázky, které nevymyslíte.
„Kolik tam máte mužů?“
Dobře.
„A stojí některý ještě za něco?“
Koneckonců stěhováním do domova pro seniory společenský ani partnerský život nekončí.
Ale některé otázky mě překvapují z úplně jiného důvodu.
„Kolik piv denně je povoleno?“
„Jak často jsou povoleny návštěvy?“
A moje oblíbená:
„A jak je to u vás s vycházkami?“
S vycházkami?
Když to slyším, vždycky si představím nějaký starý film.
Dlouhá chodba. Na jejím konci přísná ředitelka v bílém plášti. Ruce založené na prsou.
Hodiny ukazují osm večer.
Dveře se pomalu otevřou a provinilý senior se snaží nenápadně proklouznout dovnitř.
„Pane Nováku! Kde jste byl? Vycházky skončily v sedm!“
Chybí už jen večerka, nástup a kontrola nočních stolků.
Jenže takhle pobytová sociální služba nevypadá, alespoň u nás na Sulické.
Domov pro seniory není prostě vězení.
Je to domov.
Člověk se k nám nestěhuje proto, aby u dveří společně s kufrem odevzdal právo rozhodovat o svém životě. Přichází proto, že už některé věci bez stálé pomoci doma nezvládá. Potřebuje péči, podporu a bezpečí. Někdy pomoc při oblékání, hygieně nebo pohybu.
Ale pořád je to dospělý člověk se svými zvyky, přáními a představou o tom, jak chce žít.
Chcete jít ven?
Pokud to zvládnete sami, jdete ven, nebo pomůže asistent.
Chcete, aby za vámi přišla rodina?
Tak přijde. Nemáme určeny návštěvní hodiny, návštěva nesmí jen rušit druhé
Chcete posedět s návštěvou v kavárně nebo na zahradě?
Prosím.
A co to pivo?
Právě to je zřejmě otázka, která některé budoucí klienty zaměstnává opravdu hodně.
A vlastně tomu rozumím.
Pokud si někdo celý život rád dával k obědu pivo, představa, že v den nástupu do domova přijde velký zákaz, asi není úplně lákavá.
Dokážu si představit, že poučíme klienta o tom, že se nemá opíjet, nebo že bere tyt a ty léky a neměl by. Jen rozhodnuté je na člověku. Kdo z nás dodržuje jen zdravé stravování a pije pouze vodu nebo čaj?
Zkrátka v domově nemáme pivní policii.
A ředitelka nevede evidenci, kdo si dal včera jedno a dnes by náhodou chtěl druhé.
Jenže za těmi otázkami je podle mě něco mnohem důležitějšího.
Strach.
Člověk celý život žije podle sebe.
Má svůj byt.
Svoje zvyky.
Svoje přátele.
Svoje oblíbená místa.
Svoje malé rituály.
A pak přijde chvíle, kdy potřebuje pomoc druhých a začne uvažovat o domově pro seniory. Najednou možná přemýšlí, kolik ze svého dosavadního života bude muset nechat za dveřmi. A možná se tedy vůbec neptá na pivo nebo na vycházky.
Možná se ve skutečnosti ptá: „Budu tam ještě pořád rozhodovat o svém životě?“
A já bych si přála, aby naše odpověď byla úplně samozřejmá.
Ano.
Stěhujete se přece do domova, ne do vězení.
Samozřejmě to nikdy nebude úplně stejné jako doma.
Jsme pobytová sociální služba. Máme pravidla, odpovědnost a žije u nás mnoho lidí. Musíme myslet na bezpečí a respektovat práva ostatních.
Ale mezi bezpečím a zbytečným zákazem je docela velký rozdíl. A ten bychom měli umět poznat.
Takže až se mě někdo příště zeptá: „A máte povolené vycházky?“
Asi zase odpovím: „Vycházky nevedeme. Máme otevřené dveře, můžete odejít kdykoliv.“
A jeden další příběh z Domova Sulická vám zase brzy povím.
Tyto příběhy vycházejí ze skutečného života Domova Sulická. Některé detaily měním, aby zůstala zachována důstojnost a soukromí našich klientů. Jinak je to život takový, jaký u nás každý den je. Někdy veselý, někdy těžký, někdy překvapivý a občas také docela šílený.
