Článek
A dnes je na řadě trochu jiný.
Dnes je Světový den štěstí. A tak jsem si říkala, že bych se měla na chvíli zastavit a zamyslet se nad docela jednoduchou otázkou.
Jsem vlastně šťastný člověk?
Myslím, že ano.
Říkám to bez velkých filozofií a bez patosu. Prostě jen s obyčejným konstatováním, že od narození vlastně nepatřím mezi ty, kteří mají pocit, že jim život strašně ublížil. Nemám pocit, že jsem se narodila do špatné rodiny nebo do špatné doby. Nemyslím si, že mi svět něco zásadního dluží.
A popravdě mě ani moc netrápí lidé, kteří mě nemají rádi nebo mi občas nastaví nohu.
To samozřejmě neznamená, že je všechno vždycky růžové. Kdo mě zná, ví, že jsem někdy docela přísná. Na sebe, na práci i na ostatní. Věci říkám dost napřímo a někdy i dost striktně.
Jenže ono to má i druhou stránku.
Já jsem totiž z podstaty docela šťastný člověk.
Raduju se z každého dne. Z toho, že ráno vstanu a svět funguje. Z toho, že moje astma není horší a že ho vlastně docela zvládám. Z drobností v rodině, z maličkostí v práci, z momentů, kdy se něco povede nebo kdy vidím, že naše práce má smysl.
Raduju se z našeho malého Tonyho a z toho, že mohu být hrdým prarodičem.
A víte, co mě o štěstí naučila moje práce?
Oči našich klientů.
Lidé, kteří u nás žijí, často nemají jednoduchý život. Někteří se narodili s handicapem, jiní o část svého života přišli kvůli nemoci nebo stáří. A přesto u nich člověk někdy vidí radost z úplně obyčejných věcí.
Z dobrého oběda.
Z procházky venku.
Z návštěvy rodiny.
Z toho, že si někdo sedne vedle nich a povídá si.
A někdy stačí jeden krátký rozhovor, aby si člověk uvědomil, jak různé může štěstí být.
Nedávno jsem provázela lékařku z Fakultní nemocnice Motol, která se zajímala o to, jak přijímáme nové klienty. Procházely jsme domovem a potkaly jednu z našich klientek.
Zastavila se u nás a úplně spontánně mi říká:
„Víte, paní ředitelko, já jsem se sem strašně bála jít. Měla jsem strach, co v tom domově bude. A oni mě tady dali dohromady. Dneska si tu připadám o několik let mladší.“
Pak se na chvíli zamyslela a dodala:
„Já jsem vlastně měla štěstí, že jsem se sem dostala.“
A v tu chvíli si člověk uvědomí, že štěstí někdy opravdu není žádná velká událost.
Někdy je to jen pocit, že jste na správném místě mezi lidmi, kteří se o vás starají.
Možná je kolem nás šťastných lidí mnohem víc, než si myslíme. Jen se o tom moc nemluví. Štěstí není moc hlasité téma.
Mnohem hlasitější jsou totiž ti, kteří jsou naštvaní. Zklamaní. Ublížení. Uražení na život, na stát, na sousedy, na počasí a někdy vlastně na všechno.
Někdy to skoro vypadá, jako by být nespokojený bylo moderní.
Jenže když se člověk na chvíli zastaví a opravdu se rozhlédne kolem sebe, zjistí jednu docela obyčejnou věc.
Že spousta z nás je vlastně docela šťastná.
Máme rodiny. Máme přátele. Máme práci. Máme střechu nad hlavou. Máme možnost žít svůj život tak, jak chceme.
A máme svět, který je i přes všechny problémy pořád docela dobré místo k životu.
Jen jsme si na to tak zvykli, že už to někdy ani nevidíme.
A možná právě proto existuje Světový den štěstí. Aby nám někdo připomněl něco, co je vlastně úplně prosté.
Že štěstí není velká událost.
Je to spíš schopnost všimnout si, že jsme na tom vlastně docela dobře.
A jeden úplně obyčejný příběh z Domova Sulická vám zase povím příště.
Tyto příběhy se opravdu staly v Domově Sulická. Jen jména a některé detaily měním, aby zůstala zachována důstojnost našich klientů. Jinak je to život takový, jaký u nás každý den je. Někdy dojemný, někdy náročný a občas také docela šílený.
