Článek
Klienti našeho domova pro seniory si přáli slípky.
Proč ne? Budou je krmit, starat se o ně a vajíčka jsme se rozhodli věnovat odchytové stanici pro zvířata. Tak jsme pořídili dvě slípky, kurník a výběh.
Zdálo se, že máme hotovo.
Neměli jsme.
Přišlo léto a za mnou začali chodit klienti s prosebnými pohledy. Naše slípky prý mají výběh malý. Potřebovaly by něco jako „letní byt“. Větší prostor, kde by se mohly pořádně proběhnout a užít si léta.
Dobře. Chápu. I slípka potřebuje trochu životního prostoru.
Pořídili jsme tedy větší výběh.
Zdálo se, že máme hotovo.
Opět jsme neměli.
Za nějaký čas klienti usoudili, že ani letní byt není pro naše rozmazlené slípky dostatečným symbolem svobody. A začali je pouštět volně po zahradě.
Tady už jsme museli trochu přibrzdit.
Jsme přece jen domov pro lidi, nikoliv slepičí rekreační středisko. Ne každému musí být volně pobíhající slípka po chuti. A hlavně máme nedaleko silnici. Slípka na výletě mimo areál by mohla svoji touhu po svobodě ukončit poměrně tragicky.
S klienty jsme si tedy sedli a domluvili se.
Slípky mají kurník, výběh, letní byt a dost prostoru. Volně po celé zahradě pobíhat nebudou.
Dohoda fungovala.
Tedy alespoň jsem si to myslela.
Až mi jednoho víkendu poslal syn jedné naší klientky fotografie.
Koukám na fotky.
Slípky si spokojeně vykračují po zahradě.
Syn klientky je nakonec ještě pochytal a vrátil tam, kam patří.
Jenže ony vlastně neutekly.
Klienti totiž velmi rychle pochopili, že říďa o víkendu v práci není. A slípky začali pouštět právě tehdy.
Ach jo.
Takže budeme nejspíš měnit číselný kód na zámku.
Přiznávám, že jejich touze dopřát slípkám co nejvíce volnosti vlastně rozumím. V našem domově hodně mluvíme o svobodě, možnosti rozhodovat o svém životě a o tom, že zbytečné zákazy nemáme rádi.
Jenže ke svobodě patří také odpovědnost. U lidí i, jak právě zjišťuji, u slípek.
Protože když dvě dámy opeřeného původu zamíří ze zahrady rovnou na silnici, těžko jim budu vysvětlovat, že svoboda končí tam, kde začíná projíždějící auto.
A tak jsem zjistila, že jako ředitelka Domova Sulická už dávno neřeším jen zaměstnance, klienty, rozpočty, zákony, kontroly a provoz.
Nově vedu také organizaci slípek.
Co vám budu povídat.
Tohle už je opravdu práce jen pro šílenou říďu. Nicméně, abych byla pravdivá, o slípky se fakticky stará můj kolega, na mě vždycky dojdou jen zprávy o problému, které pak s kolegou je nutné vyřešit, třeba změna číselného kódu.
A jeden další příběh z Domova Sulická vám zase brzy povím.
Příběhy v Deníčku šílené ředitelky vycházejí ze skutečného života Domova Sulická. Jména a některé detaily měním tak, abych zachovala soukromí a důstojnost našich klientů.
Příště zase jeden obyčejný příběh z neobyčejně obyčejného života v sociálních službách.
