Článek
Problém začíná ve chvíli, kdy bychom si začali myslet, že více nemocničních lůžek automaticky znamená vyřešený systém péče o seniory. Neznamená.
Česká republika bude potřebovat více dlouhodobé péče
Demografie je v tomto směru neúprosná. Podle projekce ČSÚ žilo v Česku na začátku roku 2023 přibližně 2,2 milionu lidí ve věku 65+. Do poloviny století by jich mělo být přibližně 3,25 milionu. Podíl seniorů se zvýší z přibližně pětiny populace na zhruba 30 %.
Ještě důležitější je růst počtu nejstarších seniorů.
MPSV uvádí, že dnes je v Česku přibližně 520 tisíc lidí starších 80 let. V roce 2035 jich má být o více než 300 tisíc více a v roce 2050 kolem 900 tisíc.
To je zásadní změna.
Protože s rostoucím věkem roste také pravděpodobnost, že člověk bude potřebovat pomoc při běžných životních činnostech.
LDN není domov
Tady bychom měli být velmi přesní. Léčebna dlouhodobě nemocných je zdravotnické zařízení. Domov pro seniory je sociální služba. Mají jiné poslání, jiné financování, jiný režim a jiný způsob poskytování péče.
Člověk, který potřebuje dlouhodobou podporu při běžném životě, nepotřebuje automaticky zdravotnické lůžko. Potřebuje někdy pomoc s hygienou. Jindy s jídlem. S pohybem. S orientací. S domácností. S bezpečím. Ale také s tím, aby mohl žít svůj život. To není totéž jako léčba.
Největší chyba by byla postavit systém pouze kolem lůžek
MPSV připravuje systém dlouhodobé péče tak, aby se rozvíjely domácí, komunitní i pobytové služby a aby se lépe propojovala zdravotní a sociální péče. A to je podle mě správný směr. Protože skutečná otázka nezní: Kolik dalších lůžek potřebujeme?
Otázka zní: Jaký typ péče budou lidé potřebovat? Někdo bude potřebovat domácí pečovatelskou službu. Někdo osobní asistenci. Někdo odlehčovací službu. Někdo zdravotní péči doma. Někdo pobytovou sociální službu. A někdo skutečně dlouhodobou zdravotní péči. Systém musí umět všechny tyto možnosti kombinovat.
Rodina nemůže být neplaceným zaměstnancem státu
Často slyšíme, že bychom měli více podporovat péči v rodině. Ano. Ale podpora rodiny nesmí znamenat: Rodina, starej se.
Rodinní pečující potřebují odlehčovací služby, terénní péči, poradenství, možnost pracovat a možnost na chvíli přestat pečovat.
Jinak zvyšujeme riziko vyhoření pečujících, ekonomických problémů i rozpadu pracovních vztahů.
A potom je tu personál
To je možná největší paradox. Můžeme postavit nové domovy. Můžeme přestavět nemocniční pavilony. Můžeme otevřít nové služby. Ale pokud v nich nebude kdo pracovat, kapacita na papíře nám nepomůže.
Podle APSS ČR chybělo v roce 2025 v sociálních službách přes 3 000 pracovníků. A to je právě důvod, proč bych byla velmi opatrná při plánování nových kapacit. Každé nové lůžko totiž není jen postel. Je to pracovní místo. A za ním člověk, který musí být schopen zajistit péči 24 hodin denně, 365 dní v roce.
Nejde o spor LDN versus domov pro seniory
Tohle podle mě není debata typu „LDN jsou špatně“. Nejsou. Stejně jako nejsou špatné nemocnice. Potřebujeme je. Potřebujeme následnou péči, dlouhodobou zdravotní péči i sociální služby. Potřebujeme ale přestat předstírat, že všechny potřeby člověka dokážeme vyřešit stejným typem lůžka.
Stárnutí populace není nemoc. A senior není pacient jen proto, že je starý.
Česká republika nepotřebuje pouze více lůžek. Potřebuje více možností, jak důstojně žít ve stáří.
