Článek
A máme tendenci říct: Dnes už to přece děláme lépe.
Já bych byla s takovým tvrzením opatrná. Ne proto, že bychom se neposunuli. Posunuli. Ale protože každá doba vycházela z toho, co tehdy společnost věděla, jaké měla možnosti a jak přemýšlela o člověku, jeho potřebách, stáří nebo zdravotním postižení.
Sociální služby se stejně jako medicína nebo školství vyvíjejí. A možná je zajímavější než otázka, jestli jsou dnes „lepší“, podívat se na to, v čem jsou jiné.
Od ústavu k člověku
Ještě před několika desítkami let byla velká pobytová zařízení běžnou součástí systému. U seniorů se mluvilo o domovech důchodců, u lidí se zdravotním postižením o ústavech sociální péče.
Až do roku 2006 se právě „ústavy sociální péče“ a domovy důchodců běžně používaly jako označení a forma dlouhodobé péče. MPSV samo dnes popisuje tehdejší domovy důchodců jako specifickou formu ústavní péče.
Postupně se ale začalo měnit něco zásadnějšího než názvy. Začali jsme měnit pohled na člověka, kterému službu poskytujeme. Nejen na jeho potřeby. Ale také na jeho právo rozhodovat o vlastním životě.
V České republice dostal tento proces výraznější systémový rámec po roce 2007, kdy vláda přijala koncepci podpory transformace pobytových sociálních služeb. Jejím cílem bylo mimo jiné přecházet od institucionální péče k podpoře života lidí v přirozeném prostředí a jejich sociálnímu začlenění. A tento proces neskončil.
MPSV jej podporuje i dnes. Aktuální program deinstitucionalizace pro období 2023–2026 má za cíl zvyšovat počet transformovaných služeb a umožnit lidem využívat služby komunitního charakteru.
První velká změna: prostor
Možná právě na prostoru je vývoj vidět nejlépe. Dříve nebyly tří- a vícelůžkové pokoje v pobytových sociálních službách ničím výjimečným.
Statistika MPSV za rok 2020 stále evidovala v českých pobytových sociálních službách tisíce tří- a vícelůžkových pokojů. Současně už ale bylo výrazně více pokojů jednolůžkových a dvoulůžkových.
Dnes je směr jasný. Více soukromí. Méně institucionalizace. Více prostoru pro vlastní život.
Například materiálně-technické standardy MPSV pro služby komunitního charakteru pracují s jednolůžkovými a dvoulůžkovými pokoji jako standardem a výslovně odůvodňují tento požadavek potřebou soukromí.
A není to jen otázka pohodlí. Soukromí je součást důstojnosti.
Je rozdíl mezi pokojem, kde člověk žije s dalšími dvěma nebo třemi lidmi, a pokojem, který je skutečně jeho. Může si tam dát fotografie, oblíbené křeslo, knihy, obrázky, lampu.
Drobnosti, které by někdo jiný možná považoval za nepotřebné, ale pro člověka znamenají: Tady bydlím já.
A pokud to dispozice a pravidla služby umožňují, měl by mít také možnost svůj prostor zavřít, zamknout a mít chvíli sám pro sebe. To je obrovská změna proti představě pokoje jako pouhého místa, kde člověk přespává.
Ale budovu nepřestěhujete
A tady je potřeba být realistický. V České republice máme stále velké množství budov postavených před desítkami let. Některé vznikaly v době, kdy se sociální služby plánovaly úplně jinak. Dlouhé chodby, velké společné prostory, velké kapacity, vPatra a oddělení.
To všechno dnes nemůžeme jednoduše zbourat a postavit znovu. Ale můžeme změnit způsob, jakým prostor používáme. Můžeme vytvořit menší domácnosti. Udělat z anonymního prostoru místo, které působí jako domov. Dát lidem možnost využívat kuchyň. Připravit společný obývací prostor.
Umožnit jim, aby si sami řekli, kde chtějí sedět, s kým chtějí trávit čas a kdy chtějí být sami.
Starou chodbu ze šedesátých let nepřestěhujeme. Můžeme jí ale dát úplně jiný život. A právě v tom vidím obrovský kus práce současných sociálních služeb.
Druhá změna: od péče k podpoře
Ještě důležitější než budova je ale to, jak o člověku přemýšlíme. Dříve byla kvalitní péče často spojována s představou, že pracovník všechno potřebné zajistí. Člověk je čistý, najedený, upravený, má léky, má uklizený pokoj, je v bezpečí.
A to je samozřejmě stále důležité. Jenže dnes k tomu přidáváme další otázku: Co ještě zvládne člověk sám?
A ještě důležitější: Co můžeme udělat proto, aby to zvládal co nejdéle?
To je obrovský rozdíl. Pokud člověku všechno uděláme, můžeme mu paradoxně část jeho soběstačnosti vzít. Když mu ale dáme čas, prostor a přiměřenou podporu, může udělat část věcí sám. Pomaleji. Možná jinak, než bychom to udělali my. Ale sám.
Někdy je jednodušší udělat to za člověka
Představme si ranní hygienu. Pracovník má několik lidí, o které se musí postarat. Je rychlejší člověka obléct než mu dát čas, aby se oblékl sám. Je rychlejší mu podat jídlo než čekat, až si jídlo sám připraví. Je rychlejší uklidit pokoj než člověka zapojit do úklidu.
Jenže pokud to budeme dělat každý den, postupně člověku bereme příležitosti, při kterých může používat vlastní schopnosti. Proto se dnes tolik mluví o individualizaci podpory a zachování soběstačnosti.
Neznamená to člověka nechat napospas. Naopak. Znamená to velmi přesně vědět: Kdy mám pomoci a kdy mám ustoupit.
A to je podle mě jedna z nejtěžších dovedností pracovníka v sociálních službách.
Třetí změna: člověk už nemá žít podle instituce
Možná je právě tady změna největší. Dříve byl život v pobytovém zařízení do značné míry organizován podle jeho provozu. Vstávání. Snídaně. Hygiena. Oběd. Odpočinek. Program. Večeře. Večerka.
Dávalo to smysl. Velké zařízení potřebovalo fungovat jako velký provoz. Jenže člověk se přitom mohl velmi snadno přizpůsobit instituci místo toho, aby se instituce přizpůsobovala člověku.
Dnes se snažíme tento poměr obracet. MPSV ostatně v kritériích komunitních služeb výslovně pracuje s požadavkem, aby služby vycházely z potřeb lidí, podporovaly jejich život v přirozeném prostředí a umožňovaly sociální začlenění.
A to se může projevit i v úplných maličkostech. Kdy vstanu. Co si obléknu. Kdy půjdu ven. Co budu dělat. S kým budu trávit čas. Co budu jíst. Jestli půjdu na program. Nebo jestli dnes prostě nechci dělat vůbec nic. Protože i nicnedělání je někdy součást normálního života.
Rodina nepřichází „na návštěvu do zařízení“
Tohle je věta, kterou mám ráda: Rodina nepřichází na návštěvu do zařízení. Přichází za člověkem, který tam bydlí. Je to zdánlivě malý rozdíl. Ale ve skutečnosti říká všechno.
Pokud je domov opravdu domovem, neměla by rodina přicházet jako návštěva do instituce. Měla by přicházet za maminkou. Za tatínkem. Za babičkou. Za dědou.
A stejně tak by člověk žijící v pobytové službě měl mít podle svých možností možnost chodit ven, potkávat přátele, navštěvovat rodinu nebo třeba zajít do restaurace.
Ne proto, že bychom chtěli ze sociální služby udělat hotel. Ale proto, že člověk ani přestěhováním do pobytové služby nepřestává žít svůj život.
Změnila se také role pracovníka
A tím se dostáváme k další důležité změně. Pracovník už nemá být pouze člověkem, který vykoná úkol. Má být také člověkem, který podporuje, pozoruje, naslouchá. A hledá způsob, jak člověku umožnit co největší míru samostatnosti.
To je podle mě mnohem náročnější práce. Je jednodušší mít seznam:
7:00 vstát.
7:30 snídaně.
8:00 hygiena.
9:00 aktivita.
Je mnohem těžší znát každého člověka natolik, abychom věděli, že paní Nováková potřebuje ráno ještě deset minut v klidu, zatímco paní Svobodová chce vstávat co nejdříve.
To je skutečná individualizace. A také důvod, proč jsou sociální služby tak náročné na lidi.
Jsme na konci? Rozhodně ne.
Tady bych ale chtěla být velmi opatrná. Někdy máme tendenci mluvit o současných sociálních službách, jako bychom už vše vyřešili. Nevyřešili.
Stále existují vícelůžkové pokoje. Stále máme velké institucionální budovy. Stále existují služby, kde je režim více přizpůsoben provozu než člověku.
Stále se učíme, jak dobře pracovat s rizikem, svobodou, soukromím a podporou samostatnosti. A stále existuje obrovský rozdíl mezi tím, co říkáme v metodikách, a tím, co se někdy daří skutečně realizovat v každodenním provozu.
To ale podle mě není důvod říkat: Systém nefunguje.
Je to důvod říct: Systém se pořád vyvíjí.
Možná se jednou budou dívat stejně na nás
To je na celém vývoji sociálních služeb vlastně nejzajímavější. Dnes se díváme na některé věci z minulosti a říkáme si: Jak jsme mohli mít třílůžkové pokoje? Jak mohl být život člověka tak pevně řízen režimem? Jak jsme mohli některé věci dělat za člověka, i když je ještě zvládl sám?
Ale naši předchůdci se pravděpodobně snažili dělat nejlepší službu, jakou v dané době uměli. Stejně jako se naši lékaři před padesáti lety snažili léčit nejlepšími metodami, které tehdy měli k dispozici.
A možná se za dvacet let někdo podívá na naše dnešní sociální služby a řekne: „Tohle bychom dnes už udělali jinak.“ A já doufám, že ano.
Protože pokud bychom dnes prohlásili, že jsme dosáhli dokonalého systému, znamenalo by to jediné: Přestali jsme se ptát, co může být ještě lepší.
Sociální služby se nemají vracet do minulosti. Ale nemají ani tvrdit, že už dorazily do cíle. Mají se pořád vyvíjet. Stejně jako člověk, kterému jsou určeny. Ne lépe nebo hůře než kdysi. Prostě jinak. A doufám, že za dalších dvacet let zase jinak.
