Článek
O těch stále někdy mluvíme, jako by šlo o něco navíc. O něco, co můžeme podle ekonomické situace přidat. Nebo ubrat. To je podle mě zásadní chyba.
Sociální služba není laskavost
Člověk, který potřebuje pomoc s běžným životem, není „problém“. Je občanem této země. A pokud společnost vytvořila systém, jehož prostřednictvím mu poskytuje pomoc, pak je tato pomoc součástí fungování státu.
MPSV samo popisuje sociální služby jako nástroj, který má lidem umožnit žít běžným životem a zachovat co nejvyšší kvalitu a důstojnost života. To je infrastruktura. Jen trochu jiného typu.
Infrastruktura, kterou nevidíme
Když je rozbitá silnice, všimneme si toho okamžitě. Když nefunguje nemocnice, také. Ale když v regionu chybí pečovatelská služba, problém často není vidět. Uvidíme ho až ve chvíli, kdy senior zůstane doma bez pomoci, rodina musí přestat pracovat, člověk skončí v nemocnici, pracovník odejde kvůli vyčerpání nebo se zaplní poslední volné místo v domově.
Systém se nerozbije jedním velkým výpadkem. Rozpadá se po malých částech.
Demografie nám dává jasné varování
Podle ČSÚ bude počet lidí starších 65 let v polovině století kolem 3,25 milionu a jejich podíl se přiblíží 30 % populace. MPSV zároveň upozorňuje, že nejrychleji roste počet nejstarších seniorů a že bez změn hrozí nedostatek kapacit, pracovníků i financí. To není scénář nějaké vzdálené budoucnosti. To je proces, který už probíhá.
Nestačí stavět
Samotná výstavba nových zařízení problém nevyřeší. Potřebujeme plánovat kolik lidí budeme potřebovat, kde budou žít, jaké služby budou dostupné, kolik bude stát jejich provoz, jaké budou nároky na pracovní sílu, jakou roli bude mít rodinná péče, jak bude fungovat zdravotně-sociální propojení. A to minimálně v horizontu deseti až dvaceti let.
MPSV dnes už podobným směrem postupuje. V prosinci 2025 vláda schválila Národní strategii rozvoje sociálních služeb 2026–2030, která výslovně reaguje na demografický vývoj a podporuje rozvoj terénních a ambulantních služeb.
To je důležitý krok. Ale strategie musí být následována realizací.
Potřebujeme vědět, co vlastně chceme
Chceme, aby lidé co nejdéle zůstávali doma? Pak potřebujeme dostatečně dostupnou pečovatelskou službu.
Chceme podporovat rodinné pečující? Potřebujeme odlehčovací služby.
Chceme rozvíjet komunitní služby? Potřebujeme investovat do lidí i infrastruktury.
Chceme kvalitní pobytové služby? Potřebujeme nové kapacity a zaměstnance.
Chceme propojit zdravotní a sociální péči? Potřebujeme změnit nejen financování, ale také způsob spolupráce mezi resorty.
To všechno spolu souvisí.
Nejhorší je improvizace
V sociálních službách se nedá dlouhodobě fungovat stylem: Letos peníze nějak budou. Letos sehnat lidi nějak zvládneme. Letos otevřeme další službu a příští rok uvidíme. Takový systém může nějakou dobu fungovat. Ale ne ve chvíli, kdy nám stárne populace.
Stát dnes ví, že počet seniorů poroste. Ví, že poroste počet nejstarších lidí. Ví, že bude potřeba více dlouhodobé péče. Ví, že pracovníků je málo. Ví, že rodiny budou potřebovat podporu.
A ví také, že zdravotní a sociální péče musí být lépe propojené. Aktuální Národní plán rozvoje geriatrické péče například počítá s rozvojem ambulantní péče, návratem lidí po hospitalizaci do vlastního sociálního prostředí a spoluprací zdravotního a sociálního sektoru. Takže už nejde o to, jestli problém vidíme. Vidíme ho. Otázka je, jestli podle toho začneme plánovat.
Sociální infrastruktura je infrastruktura života
Možná je načase změnit slovník. Sociální služby nejsou charita. Nejsou doplněk. Nejsou „měkká oblast“. Jsou infrastruktura, která umožňuje společnosti fungovat.
Stejně jako potřebujeme silnice, aby se lidé dostali do práce, potřebujeme sociální služby, aby lidé mohli žít důstojně ve chvíli, kdy už část běžného života sami nezvládnou.
A jestli víme, že za dvacet let budeme potřebovat této infrastruktury výrazně více, pak bychom ji měli začít budovat dnes.
Ne až ve chvíli, kdy zjistíme, že už není kdo by se o koho staral.
