Paní učitelko, v hodinách se nemůžete s dětmi něčemu smát, Ema tomu nerozumí

Aspergerův syndrom je porucha autistického spektra. Lidé s touto poruchou mají problém s komunikací a sociální interakcí. Naopak intelekt bývá často v některé oblasti nadprůměrný.

I tato dívka je inteligentní. Nedokáže se zorientovat v běžném hovoru, se spolužáky se nebaví, ve výuce se často vzteká, protože si myslí, že ona má určitě ve všem pravdu a její výkony jsou ty nejlepší ze všech. Ostatní spolužáci si jí nevšímají a nechávají ji žít v jejím vlastním světě.

Dívka rozhodně patří do běžné základní školy. Dle mého názoru se ale ona i přes svůj handicap musí snažit přizpůsobit většině. Nemůže to být naopak. Jednou přece bude chodit do práce a v běžném životě nikoho nebude zajímat, že nerozumí humoru, ironii.

Nepojali jsme inkluzi v českých školách až příliš podbízivě představě paní Valachové, která inkluzivní vzdělávání v roce 2016 prosadila? Paní Valachová si jako právnička a specialistka na ústavní a správní právo a dlouholetá členka Rady Výboru pro lidská práva nemohla být vědoma toho, co její populistický krok způsobí.

Inkluze se v českém školství stala jakousi modlou. Do běžných základních škol nastupují děti často nezvladatelné, s těžkými poruchami chování, mentálně postižené. Tyto děti výrazně narušují průběh vyučování, a brání tak ostatním dětem v plnohodnotném vzdělávání.

Výsledkem je, že dnes máme v každé běžné třídě o 25 dětech jednoho autistického žáka, jednoho těžko zvladatelného žáka s poruchami chování, sedm žáků se specifickými poruchami učení (dysgrafie, dyslexie, dysortografie, dyskalkulie), nejméně jednoho žáka, u kterého je třeba brát zřetel na jeho snížené pracovní tempo. Do třídy je přidělen asistent pedagoga.

Dětem nevadí spolužáci, kteří mají jakékoli postižení, nevadí jim ani romské děti. Dětem vadí, když je na tyto děti pohlíženo tak, že ony mohou téměř vše, vadí jim, že tyto děti jsou mírněji hodnoceny, protože dvojka je prostě dvojka a hotovo. Tento přístup je v očích dětí a mnohdy i jejich rodičů nespravedlivý. Všichni si uvědomují, že handicapované děti mají své limity, ale začlenění těchto dětí do běžných škol nesetřelo rozdíly, ale naopak je prohloubilo.

I já jako matka žáka šestého ročníku jsem se kdysi divila, jak je možné, že mentálně postižená dívka ze stejné třídy má z fyziky na vysvědčení jedničku, když můj syn nedostal od paní učitelky při průměru 2,5 jakoukoli šanci na vyzkoušení a na vysvědčení mu byla udělena trojka.

Můj syn zdárně vystudoval a je i s někdejší trojkou z fyziky zaměstnancem významné automobilové firmy, zatímco ona jedničkářka zvládla vystudovat praktickou školu. Jak její život pokračoval dál, nevím.

Když vezmeme v úvahu, že na druhém stupni základní školy se učitelé ve vyučovacích hodinách střídají, je v rámci celého druhého stupně obrovské množství dětí, na které musí brát zřetel. Největší problém je to na začátku školního roku, kdy učitelé žáky mnohdy neznají. A pokud učitel náhodou nevědomky zapomene poskytnout některému žákovi podporu např. ve formě delšího času, natištěného zápisu, doplňovačky místo psaného diktátu, snese se na něj v tom lepším případě blesková kritika rodiče, a nebohý učitel má alespoň šanci se za své pochybení omluvit, v tom horším případě rodič ihned kontaktuje pedagogicko-psychologickou poradnu a barvitě paní psycholožce vylíčí, jak daná škola porušuje nastavená pravidla.

Já nemám samozřejmě nic proti dětem, které vykazují jakékoli fyzické či mentální specifikum, rodiče by si ale měli uvědomit, jestli zařazení takového dítěte do běžné školy je pro něj přínosem. Tyto děti mnohdy nechtějí pracovat a asistenti nemají patřičné vzdělání pro práci s těmito dětmi, a tak se málokteré takto postižené dítě opravdu dobere svého maxima.

Chápu rodiče, že mnohdy nemají na výběr a nemohou dítě vozit denně desítky kilometrů do speciální školy, proto by bylo dle mého názoru řešením, aby tyto děti byly v rámci školy zařazeny do jedné třídy, kde by s nimi opravdu pracovali speciální pedagogové a asistenti. Takové děti by nebyly vyčleněny z běžného školního života, protože přestávky a další školní akce by prožívaly mezi ostatními dětmi.

Z hlediska učitele se mi nelíbí to, že jsem nucena vykonávat práci speciálního pedagoga, ačkoli na to nemám vzdělání a vzdělávání v tomto duchu jsem se nikdy věnovat nechtěla. Práce s těmito dětmi a objem administrativy, která je s inkluzí spojená, je na úkor práce s běžnými a talentovanými žáky.

Ať se na mě nikdo nezlobí, ale neměli bychom se v běžných školách věnovat především dětem, které by jednou měly tvořit elitu národa, dětem, které jsou schopné se ve vzdělávání posouvat tak, aby jednou mohly být ku prospěchu celé společnosti?