Článek
Jak víme, pedagogicko-psychologické poradny dnes doslova chrlí obrovské množství rozhodnutí o všemožných podpůrných opatřeních pro žáky základních škol. Když je čtete, neubráníte se pocitu, že podobnost těchto dokumentů není čistě náhodná.
V podstatě to chápu. Problém ovšem spočívá především v množství těchto vydávaných rozhodnutí. Zatímco před několika lety mělo doporučení z poradny jen relativně malé procento dětí, dnes se tato situace týká běžně i poloviny tříd. Svého asistenta pedagoga mají až na výjimky v podstatě všechny třídy, některé mají asistenty dva. Vzhledem k nynějšímu inkluzivnímu vzdělávání je jistě práce asistentů pedagoga nutná a v mnoha ohledech i přínosná. To se ovšem týká žáků, kteří asistenci opravdu potřebují.
Přítomnost asistentů pedagoga ve třídách ale neprospívá ostatním dětem. Ty jsou očividně méně samostatné, vyžadují neustálou součinnost, chtějí znát řešení úkolů, které mají být výsledkem jejich práce, nikoli práce asistenta či učitele.
Díky doporučení z poraden už téměř není možné, aby žák základní školy propadl. On totiž není hloupý a líný, ale má sníženou práceschopnost, malé pracovní tempo, horší přizpůsobivost a podléhá stresu ze školního prostředí. Další trpí poruchou ADHD a je nutné k němu přistupovat individuálně, což v praxi znamená, že by učitelé měli respektovat, že takový žák nemá nikdy žádné pomůcky, že se několikrát za hodinu potřebuje proběhnout, že si může vykřikovat, co se mu zachce. Učitel by měl takového žáka plně chápat, poskytnout mu odpovídající podporu a doučování.
Veškeré diskuze se ovšem točí kolem dětí, jejichž psychické problémy se z nějakého nepochopitelného důvodu neustále stupňují. Zajímá někoho, že díky inkluzi je velká většina pedagogů na hranici syndromu vyhoření?
Co dříve bývalo nemyslitelné, se dnes v mnoha školách stalo normou. A díky těmto pokřiveným normám jsou rodiče schopnějších žáků nuceni platit všemožná doučování, pokud chtějí, aby dítě uspělo u přijímacích zkoušek a později na dalších typech škol. Neustále se mluví o tom, že tato praxe ještě více rozevírá nůžky sociální rozdílnosti, neboť méně majetní rodiče si nemohou soukromé doučování finančně dovolit.
Ano, situace je taková, že zodpovědní rodiče už dávno pochopili, že vzdělání svého dítěte opravdu nemohou ponechat plně v rukou současných škol. Ty se totiž ne vlastní vinou stávají spíše sociálními ústavy či speciálními školami, kde nadané děti musí opravdu trpět.
Zajímalo by mě, jestli nějakému odborníkovi na školství konečně dojde, jaké zvěrstvo je pácháno jak na samotných dětech, tak na učitelích.
Učitelé základních škol už se smířili s tím, že dětem budou dávat lepší známky, než jaké si zaslouží. Pokud to totiž neudělají, budou mít zcela jistě problémy. Problémy s rodiči, žáky, poradenským pracovištěm, vedením školy, zřizovatelem. Učitelů se v praxi málokdo zastane, a tak se nedivme, že se většina pod tlakem přizpůsobila novým podmínkám.
Není výjimkou, že se žák či jeho rodič dožadují lepších známek na základě přiznaných podpůrných opatření. Učitelé musí neustále rodičům zdůvodňovat, proč jejich dítě dostalo horší známku, než jakou jsou ochotni akceptovat. Vždyť dítě má přece „papír“ z poradny, tak musí mít samé pěkné známky.
Ano, takové je prostě nastavení žáků i rodičů. V tomto přístupu jsou, bohužel pro ně, podporováni poradnami, řediteli škol, zřizovateli a mnoha samozvanci z řad všemožných neziskových organizací, které se ve školství doslova zabydlely.
Bylo by dobré, kdyby těmto dětem a jejich rodičům konečně někdo řekl, že ani u přijímacích zkoušek, ani v dalším studiu na středních školách nebude doporučení z poradny ve vztahu ke znalostem nikdo zohledňovat. Podpora bude aplikována maximálně v podobě navýšení časového limitu.
Mnozí rodiče jsou přesvědčeni o tom, že na jejich děti jsou ve školách kladeny nepřiměřené nároky, proto své děti neváhají mnohdy bránit způsoby, jež se vymykají obyčejné lidské slušnosti. A co na to učitelé? Těm už dávno nestojí za to bojovat s větrnými mlýny.
