Bílá hora očima bavorského mušketýra, který si ji skoro nepamatoval

Psal se rok 1660 a ve Weidenu v Horní Falci seděl nad papírem šedesátiletý plukovník Augustin von Fritsch. Měl za sebou jedenatřicet let války, začínal v osmnácti jako obyčejný pěšák a dotáhl to na velitele města a pevnosti. Nepsal pro historiky. Psal pro své děti a tomu odpovídá i nadpis jeho práce: „seznam všech měst a bitev, kde jsem byl“. Rukopis se později ztratil a zachoval se jen díky tomu, že ho roku 1792 otiskl mnichovský historik Lorenz Westenrieder. Dnes ho můžete číst česky.

A hned v první kapitole je rok 1620 a tažení do Čech. Kdo čeká velké drama o Bílé hoře, bude zklamán. Právě to zklamání ale stojí za vyprávění.

Fritsch byl mušketýr, tedy pěšák se střelnou zbraní. Mušketa té doby byla dlouhá, těžká a vyžadovala při střelbě oporu v podobě vidlice zabodnuté do země. Zapaloval ji doutnák, kus hořící šňůry, kterou voják nosil s sebou a hlídal, aby nezhasla. Nabíjení bylo pomalé: jedna nebo dvě rány za minutu a v dešti nic. Proti jízdě by byl samotný střelec ztracen, a tak stál uprostřed formace les pik, pět metrů dlouhých kopí, držených pikenýry, za které se mušketýři po výstřelu schovali a znovu nabíjeli. Na jakém stupni vojenského řemesla byl pikenýr, o tom dodnes svědčí úsloví - „začít od píky“.

Ligistická pěchota, v níž Fritsch sloužil, se řadila do velkých hlubokých čtverců po španělském vzoru. Z nitra takového bloku viděl voják hlavně záda souseda a dým. Kdo takhle prožil bitvu, pamatuje si ji jinak než generál na kopci.

Fritschovo vojsko vyrazilo od Lince, překročilo Dunaj a lesy postupovalo k českým hranicím. V Čechách se bavorské pluky spojily s císařskou armádou hraběte Buquoye a začalo tažení, které je v deníku popsáno jako řada dobytých měst. Vodňany padnou, když se ve zdi prostřílí průlom. A Písek, to je nejtemnější místo celé kapitoly, i když se o něm Fritsch zmiňuje jen několika slovy.

„Odtud jsme šli k Písku, kde hofmistrovi kapitána Schona Juliana odstřelili u stolu paži.“ Šťastná rána, nikoliv pro hofmistra pochopitelně. Druhý den se město dobude útokem a všichni, kdo v něm jsou, jsou pobiti. Víc Fritsch nedodává, žádný komentář, žádná lítost. Z jiných zdrojů víme, že Písek padl 30. září 1620, že město jednalo o kapitulaci, zatímco vojáci už lezli přes hradby na opačné straně, a že podle tradice se z mužů zachránilo jen dvacet, kteří se ukryli v řece pod jezem. Zpráva o Písku pak otevírala brány dalších měst lépe než děla.

Pak přijde věta, která historika zarazí. Vojsko táhlo dál na Plzeň, kde si několik dní odpočinulo. Jenže Plzeň v roce 1620 držel pro stavy Mansfeld a vydal ji až na jaře 1621. Bavorské vojsko skutečně u Plzně zastavilo, ale do města nevstoupilo. Starý plukovník po čtyřiceti letech zřejmě spojil tábor pod hradbami s městem samotným. Jeho paměť není protokol, a je dobré to vědět dřív, než mu uvěříme všechno ostatní.

V téže pasáži si ale pamatuje něco, co se ověřit dá. Generálmajor Haslang onemocněl a odjel do Bavorska a cestou ho zajali Uhři. Bavorské prameny to potvrzují skoro doslova: Alexander von Haslang, muž, který bavorskou armádu vlastně postavil, byl vážně nemocný odvezen z tábora v nosítkách, padl do léčky uherské jízdy a zemřel 3. listopadu 1620 v nepřátelském ležení u Rakovníka. Fritsch k tomu přidává detail, který jinde nenajdete: s Haslangem jela i manželka jeho plukovníka. Zajali ji také.

Než došlo na Bílou horu, strávily obě armády deset dní u Rakovníka. Fritsch to líčí z pohledu z první řady: nepřítel zakopaný v bojovém šiku, jezdci obou stran, co se den co den potýkají v šarvátkách, a děla, která hřmí z obou táborů. Mezi oběma vojsky stál obehnaný kostelík, do kterého se zavřely čtyři stovky mužů. Bavoráci do zdi prostříleli průlom a kostelík vzali útokem. Nikdo z obránců nepřežil.

To je kostel svatého Jiljí na rakovnickém předměstí a jeho dobytí 1. listopadu 1620 je dnes nejznámější epizodou bojů u Rakovníka. Hustá mlha, která podle kronik na konci října nedovolila nic víc než drobné potyčky, i vypuštěný rybník, jehož voda zastavila útok na stavovské šance, v deníku chybí. Fritsch viděl kostel, protože na něj útočil.

A pak Čechové odtáhnou k Praze, vojsko za nimi, ráno se postaví do šiku kousek od jakési vsi a Fritsch to vyřídí jedinou větou: sedmého listopadu se vší silou zaútočili na Čechy v opevněné pozici, porazili je a rozprášili. Ani datum nesedí, bylo osmého, jak upozorňuje poznámka k překladu. Podle dnešních historiků trvala bitva necelé dvě hodiny, pláň byla sychravá a vojáci na obou stranách hladoví a bez žoldu.

Druhý den už Fritsch ubytovává pluk v Praze, na Starém Městě a na Malé Straně. Co se dělo s Pražany, deník neříká. Z jiných pramenů víme, že vojáci vybírali domy a krámy a brali nábytek, hedvábí, koření i mince. Fritsch si o tom nic nezapsal. Buď to pokládal za samozřejmost, nebo za nic, co by se dětem vyprávělo.

Že by Fritsch neuměl vyprávět, to neplatí. O rok a půl později, u Wimpfenu v květnu 1622, mu najednou stojí za zápis všechno. Před bojem dostane každý voják půllitr vína. Dělová koule srazí najednou pět praporečníků a jednomu z nich, mladému Cederichovi, utrhne nohu nad kolenem. Kouř je tak hustý, že není vidět dál než na pistolový dostřel. A mušketýru Gräzlovi ustřelí kapsu od kalhot, v níž nosil padesát nebo šedesát bavorských tolarů, takzvaných kočičích hlav. Vojáci kolem volají, že na ně nepřítel střílí bavorské peníze.

U Wimpfenu Fritsch něco osobně prožil a viděl kolem sebe padat lidi, které znal. U Bílé hory stál možná ve druhém sledu nebo v bloku, odkud nebylo vidět nic. Pro Čechy je Bílá hora konec světa. Pro bavorského mušketýra byla krátká, vítězná a hned za ní přišla Praha, kvartýr a zima.

Vojákovy paměti jsou ošidný pramen. Pletou si města, posouvají data a velké bitvy v nich zabírají míň místa než ustřelená kapsa. Ale právě proto stojí za čtení. Učebnice vám řeknou, co se stalo. Fritsch vám řekne, co si z toho člověk v řadě odnesl: nemocného generála v nosítkách, kostelík, který musel dobýt, a půllitr vína před bojem.

Deník Augustina von Fritsche je v českém překladu volně dostupný na webu Staré texty (www.stare-texty.cz). Překlad vznikl podle tisku Lorenze Westenriedera z roku 1792.