Článek
Neznámý autor se podepsal jen iniciálami A. L. a v dedikaci sevillskému radnímu Rodrigu Suárezovi přiznal, že psaní dějin není jeho řemeslo. Pustil se do toho prý proto, že po městě kolují listy, které by potřebovaly opravu. Tiskařské relace se tehdy chrlily po tisících a konkurovaly si rychlostí; opravovat cizí zprávy vlastní zprávou je nápad starý nejméně čtyři sta let.
Defenestrace jako důkaz Boží moci
Pražské vyhazování z oken zná relace dobře, jen si ho vyložila po svém. Místodržící letěli podle ní z výšky osmadvaceti var — v kastilské míře něco přes třiadvacet metrů, zhruba o sedm metrů víc, než jaká je skutečnost. Čím vyšší okno, tím větší zázrak.
A zázrak přichází vzápětí. Jeden z vyhozených se prý při pádu nahlas poručil Panně Marii. Český šlechtic, „velký kacíř“, přistoupil k oknu s posměchem, že se chce podívat, jestli mu ta jeho Marie pomohla — a uviděl ho stát dole na nohou, zdravého, jako by sešel po schodech. Španělský autor to komentuje klidně: to jsou účinky víry. Posměvač užasl, zaklel a nic si z toho nevzal. Katolická Evropa si tuhle historku vyprávěla ještě dlouho.
Království, kde je všeho moc
Aby čtenář v Seville pochopil, oč se hraje, dostane výčet habsburského majetku v Říši. Čechy mají podle citované nizozemské mapy sto dva významných měst, tři sta osm menších, dvě stě padesát osm hradů a třiatřicet tisíc tři sta šedesát tři vesnic. Praha má tři sta tisíc duší — ve skutečnosti asi šedesát tisíc. A roku 1407 prý na pražské univerzitě studovalo čtyřiačtyřicet tisíc cizinců. Čísla jsou nafouknutá, ale ne náhodně: čím bohatší země, tím cennější kořist pro kacíře a tím záslužnější její záchrana.
Bitvu vyhrál posvěcený meč
Před Prahou stojí dvě vojska a císařští váhají. Nepřítel se zakopal u obory zvané Hvězda, má děla v dobrém pořádku a útok na opevněné postavení vypadá jako nerozum.
Pak přichází bosý karmelitán z aragonského Calatayudu, muž příkladného života. Přivezl z Říma meč posvěcený Duchem svatým a předal ho bavorskému vévodovi do vlastních rukou. Vzkaz od papeže zní: bojujte ještě dnes, ve jménu všech svatých, jejichž svátek se právě slaví, a vítězství máte do několika hodin zaručené. Srdce katolíků vzplanula a zbytek už byl jen formalita.
Ta scéna není výmysl sevillského tiskaře — Dominik à Jesu Maria u vojska skutečně byl a v katolickém podání Bílé hory hraje hlavní roli. Jen ten popis bitvy, který následuje, má s realitou společného málo. Autor rozdělí vojsko na předvoj, střed a zadní voj, jako by šlo o pochod; ve skutečnosti stáli císařští vpravo a Liga vlevo. Velitelem zadního voje jmenuje dona Baltasara Marradase, který zůstal v jižních Čechách a bitvy se vůbec neúčastnil.
Jeden obraz ale sedí a je silný: raněný Bucquoy, který nemohl na koně, se nechal vozit podél šiků v otevřeném uherském kočáře s mečem v ruce a povzbuzoval své Valony — říkal jim přátelé, bratři, synové a že dnes je den, kdy se má žít nebo zemřít.
Konec bitvy patří polským lisovčíkům, které relace zve kozáky. Prchající uherskou jízdu zahnali do Vltavy, kde se topila. Ztráty: přes deset tisíc mrtvých, zajatých a rozprášených na stavovské straně proti necelé tisícovce císařských. Jak tentýž den vypadal z nejnižšího místa bojiště, od mušketýrů Ligy, jsem popsal v článku Bílá hora očima bavorského mušketýra, který si ji skoro nepamatoval.
Král, který tomu nechtěl věřit
Nejlidštější moment celého tisku. Fridrich Falcký je během bitvy na Hradě. Když mu přinesou zprávu o porážce, odmítne ji přijmout — nasedne na koně a chce se na bojiště podívat sám. Cestou potkává vlastní kapitány, kteří už utíkají. Teprve ti ho vyvedou z omylu.
Druhý den ráno mizí z Prahy s manželkou a dvorem směrem do Slezska. Na Hradě nechává, co si ve spěchu nemohl vzít. Pražská města se nazítří vzdávají na milost a nemilost a jejich zástupci žádají o odpuštění a potvrzení privilegií. Dostanou odpuštění. Privilegia ne.
„S nadějí, že ve druhé části uvidíme šťastný konec“
Závěr tisku je sebejistý jako celý zbytek. Kalvínské kacířství je z království vypovězeno, kostely vráceny, Morava prosí o milost, Bethlen se stáhl do Trnavy a odvezl si přitom majetek vlastních spojenců. Falckrabě už v těch končinách nikdy nezvedne hlavu. Dokonce i Turek si to rozmyslí, až tohle všechno uvidí. Bavorský vévoda odjíždí přezimovat do Mnichova s hojnou kořistí. Zbývá jen dopsat druhou část, v níž se všechno dovrší ke slávě Boží.
Druhá část nepřišla. Válka, kterou tisk ohlašuje jako skončenou, měla před sebou dalších osmadvacet let a nakonec nedopadla ani pro jednu stranu tak, jak si to andaluský čtenář roku 1621 představoval. A ještě jedna drobnost: papež Pavel V., o kterém relace mluví jako o žijícím, zemřel devět dní po datu sevillské licence. Podle rozšířeného podání ho ranila mrtvice právě při děkovném procesí za bělohorské vítězství.
Prameny
Anonym (A. L.): První část nynějších válek v Německu. Sevillská relace o českém povstání, bitvě u Prahy a událostech roku 1620. Sevilla 1621; český překlad podle skenů tisku z Bayerische Staatsbibliothek v Mnichově (sign. 4 Eur. 137 lh) na webu Staré texty. Použité kapitoly: Rakouský dům a povstání Čechů, Bitva u Prahy a pád města, Po vítězství: Čechy, Francie a Valtellina.
Opravy údajů relace (počet obyvatel Prahy, výška oken, Marradasova nepřítomnost, sestava vojsk) vycházejí z vysvětlivek téhož vydání.
K témuž tažení z druhé strany: Augustin von Fritsch, Deník z třicetileté války — bavorský mušketýr, který šel do Čech roku 1620 s císařskými.
