Článek
Byly doby, kdy Klostermanna znali všichni. Na začátku 20. století se objevoval v předních příčkách knižních hitparád. Po Jiráskovi, Raisovi, Brodském a Hermannovi. Toho prvního nejspíš znáte, ti ostatní tak trochu zapadli jako Raisovi Zapadlí vlastenci.
Na vlně romantické literární západní divočiny
Klostermanna na konci 19. století napadlo, že by mohl vytěžit rostoucí popularitu pseudoromantických plátků od Karla Maye a Jacka Londona. Na předstíraných konturách děsivé přírody nejvíce hodovali právě ti, kteří s ní neměli nic společného. Byli to městští šosáci, kteří by bez průvodce a značených cest do přírody nikdy nevkročili. Za tímto účelem zakládají Češi koncem 19. století svůj klub turistů. V rámci 19. století je totiž hlavní turistickou atrakcí Krkonošsko a to mezi Němci. Češi je chtějí za každou cenu dohnat.
Němec Klostermann, který se stává Čechem
Zde přichází ke slovu středoškolský učitel v Plzni původně Němec, Karel Klostermann. Když však šlo o peníze, stal se Karel velkým Čechem. Spolu s vydavatelem Vilímkem pochopili, že vzhledem k českým obrozeneckým bouřím by to nebylo úplně košér, kdyby se prezentoval jako Němec. Tak se překabátil a hrál si na velkého Čecha. Sám k tomu říká: „Láska k mému německému národnímu kmeni, na jehož duševní práci se s nadšením podílím, mi vůbec nebrání, abych objal své slovanské spolubratry.“ Nebo jak říká jinde: „Já se stal Čechem poměry životními, jsem tedy podle svého přesvědčení a smýšlení Čech. Z toho však neplyne, že bych se stavěl proti německým lidem nepřátelsky. Naopak mám je rád a vážím si jich z celé duše.“ Z těchto slov přímo kape ten sladký sliz neupřímnosti.
Klostermann jako „Jirásek“ počátku 20.století
Každopádně vydavatel Vilímek byl komerčně smýšlející, a tak se na Klostermannovy spisky objevovaly v novinách velké reklamy a později se i podle jeho předloh točily filmy. Pokud jde o literární kvality jeho díla, Jiráska rozhodně nepřekoná. A to není zrovna Jirásek nějaký lumen. Oba spisovatelé mají společného to, že byli jimi týráni gymnazisté několika generací, a pak také to, že se oba naučili používat češtinu v takovém tom pseudovznešeném stylu, když popisujete něco triviálního velkými slovy, ale obsahově nesdělujete pranic.
Zbohatlík Klostermann
Klostermann byl ve své době jedním z nejlépe placených spisovatelů. Za jednu knihu klidně dostal částku, která převyšovala roční plat tehdejšího učitele na periferii. A byl si toho dobře vědom. Hlavně se jednalo o komerční produkt, takového předchůdce agentury CzechTourism. O Šumavu před tím, než o ní Klostermann začal psát, se čeští turisté zajímali jen okrajově. Až s Klostermanovou propagací do Šumavy začaly proudit davy a samozřejmě v návaznosti na to se na Šumavě začaly rozvíjet hotely a turistické ubytovny. Byl to on se svým marketingovým týmem, který z toho tyl nejvíce.
Klostermann jako epigon Adalberta Stiftera
Navíc Klostermann nebyl ve svém důrazu na romantizaci Šumavy nijak unikátní. Ve svých knihách kompletně okopíroval styl předchozího spisovatele, který však postrádal marketing, Adalberta Stiftera. Stačí, když si čtenáři srovnají Adalbertovy knihy Hvozd (1841) a Horský křišťál (1845) s Klostermannovými díly (všechna díla vydal až od roku 1890, od roku 1872 psal pouze novinové články).
Díla K. Klostermanna jsou však ve srovnání se snahou spisovatelskou Adalberta Stiftera slabým odvarem. Navíc má tendenci ke špatným koncům. Ve svém stěžejním díle V ráji šumavském naháže na své literární postavy pořádnou dávku smůly. Dobré konce mu nic neříkaly. To Adalbert se snažil o pozitivní ukončení. Zjevně už za Klostermanna se snažili literární manipulátoři lákat pozornost mas prvoplánově negativním vyzněním.
Realistické vykreslení šumavských lidí?
Není divu, že uznávaný a bystrý kritik tehdejší doby F.X. Šalda označoval Klostermanna za plochého a povrchního spisovatele. Nutno předeslat, že samotný Klostermann se za pisatele schopného psychologického vhledu nepovažoval. Tvrdil, že nikterak vybájit či přikreslit si šumavské postavičky neuměl a zobrazoval je přesně takové, jaké je poznal. Pokud říká pravdu, měl bych, vzhledem k jeho popisům trudnomyslnosti, negativity, jednobarevného vnímání reality a vyšinutosti místních, celkem obavu o duševní zdraví šumavských obyvatel.
Neštěstí, které přišlo vhod
V roce 1870 Šumavu postihla vichřice, která sklátila na 2 miliony stromů během několik hodin. Těžební společnosti a různí šlechtici si mnuli ruce, stejně tak velký „milovník“ místní přírody Klostermann. Jen to vše utichlo, už si začal poznamenávat črty pro nový román, kde by také něco vytěžil. Trvalo mu to však 20 let, než s ním přišel. Poměrně dost dlouho na to, že byl takovým schopným pisatelem. Jednoduše šlo o marketingovou akci, ke které se společně s vydavatelem odhodlali až mnohem později. V novele V ráji šumavském popisuje čilý ruch místních těžařů a také jako obvykle do tohoto mixu muselo patřit neštěstí, ponurost a temnota. Češi se Šumavy báli už od dob Kosmovy kroniky, která ji popisuje temnými slovy. A tohle bylo třeba zpeněžit. Klostermannovi totiž nestačilo, že byl toho času členem plzeňského obecního zastupitelstva a městské rady. On musel ještě mezi Čechy šířit divnou náladu.
„Spolupachatelé“ šumavského mýtu
Za velkou popularitou Šumavy dnes stojí vlastně spisovatelský kýč. Jinak by se jí Češi dál báli jako dříve. To Klostermann s nakladatelem Vilímkem a ilustrátory bratry Liebscherovými udělali ze Šumavy romantické místo, kde se člověk sice může trochu bát, ale hlavně tam může čekat nějaký útulný hotýlek a pečlivě značenou vyšlapanou cestičku, aby se náhodou někde v šumavských bažinách neztratil navždy.
Podobný mediální trik s Českou Kanadou
Šumava, jak ji dnes známe, je produktem literární fikce. Podobný trik zkusil později pražský novinář Jaroslav Arnošt Trpák, který si oblíbil Jindřichohradecko, kde se narodil. Chtěl k němu přitáhnout pozornost veřejnosti, a tak jej nazval Českou Kanadou. To byl rozhodně atraktivnější název než Vysočina, protože tehdejší lidé pěstovali romantické představy o kanadské divočině právě díky dílu Jacka Londona. No a turisté už byli na cestě. Když však do této vysočinské divočiny dorazili, neuviděli tam nic zvláštního. Byla jim prostě zima jako na Yukonu. Kanada byla jen reklamní tahák.
Literární obraz Šumavy vs. reálná Šumava
Stejně tak běžný turista, který v současnosti dorazí na Šumavu, tam stěží najde možnost někde zaparkovat a neprohnout se přitom v peněžence, nemluvě o základním stravování v ceně pětihvězdičkové restaurace. Když se ubytuje v nějakém šumavském městečku, místní vzduch se nedá dýchat a na nějaké příjemné procházky v šumavské divočině může zapomenout, pokud není zrovna fanouškem davové turistiky nebo znalcem místních cest mimo vyznačené trasy.
Celkově vzato Klostermannova díla vznikla jako čistý obchodní kalkul a podle toho také vypadají. Přinesla potěchu něčí peněžence, pro vkus vybraného čtenáře a pro čerpání faktických informací o šumavských reáliích nemají valný význam.
Vlastně to ale se Šumavou dopadlo přesně tak, jak Klostermann spolu s mediálními manipulátory a developery, skrývajícími se v zákulisí za jeho popisy malebné přírody, plánovali. Vytěžením místní přírody za účelem prvoplánové zábavy městských snobů.
Anketa
Zdroje:
Klostermannovy fejetony Heiteres und Trauriges aus dem Bohmen walde, 1887, deník Politik.
Maidl, Václav. Krajina a literatura staré Šumavy. In Spurný, Matěj. Proměny sudetské krajiny. Praha. Antikomplex. 2006.
Michal Hořejší. Karel Klostermann-dokumentarista Šumavy? Česká literatura 65 (4), 2017.
Karel Klostermann a zrod Šumavy / Veronika Faktorová, Michal Hořejší. 2023. Jihočeská univerzita.
MIKUŠKOVIČOVÁ, Jiřina; SAKOVÁ, Jitka. Karel Klostermann: Personální bibliografie. České Budějovice: Krajská knihovna, 1976. 71 s.
KOL.:. Česká Kanada, Slavonice a Slavonicko. Praha: NZB, 2014.
