Článek
Nanking, 13. prosince 1937. Do bran čínského hlavního města vstupují jednotky japonské císařské armády a statisíce obyvatel, kteří nestihli nebo nemohli utéct, čekají, co přijde. Očekávají tvrdou okupaci; přichází něco, co si nikdo neuměl představit.
Vojáci, kterým velení nedalo jasný plán pro zacházení se zajatci a civilisty, ale zato jim léta vštěpovalo, že Číňané jsou méněcenná havěť, začínají zabíjet. Nejdřív zajaté vojáky, po tisících, na břehu Jang-c’-ťiang, kde kulomety pracují celé dny. Pak muže v civilu, u kterých stačí podezření, že kdy drželi pušku: mozol na dlani, otlak od torny. A pak už kohokoli.
Šest týdnů se ve městě vraždí, znásilňuje, rabuje a zapaluje v rozsahu, který otřásl i otrlými zahraničními pozorovateli. Když v lednu 1938 běsnění opadne, bude počet mrtvých předmětem sporů, které trvají dodnes. Tokijský tribunál mluvil o více než 100 tisících obětí, poválečný nankingský soud a čínská státní paměť pracují s číslem 300 tisíc. To číslo je vytesáno kamenným písmem na zdi nankingského památníku.
Cesta k branám
Masakr nezačal v Nankingu, ale na cestě k němu. Japonsko vedlo od léta 1937 otevřenou válku proti Číně a po krvavé bitvě o Šanghaj, kde ztratilo desítky tisíc mužů a kde se čínský odpor ukázal tvrdší, než čekalo, postupovala armáda na Nanking rozzuřená, vyčerpaná a s minimálním zásobováním. Vojáci si jídlo brali po cestě z vesnic a velitelé nad tím zavírali oči.
Do velení nankingské operace byl navíc dosazen princ Asaka, člen císařské rodiny, a podle části historiků právě z okruhu jeho štábu vzešel rozkaz „nebrat zajatce“. Generál Iwane Macui, formální velitel, nabádal k disciplíně, ale jeho odpovědnost za to, že nedokázal zvěrstva zastavit, mu po válce zlomila vaz. Macuiho za masakr pověsili. Princ Asaka, chráněný imunitou císařské rodiny, nebyl nikdy ani obviněn a dožil v klidu jako vášnivý golfista.
Čínská obrana se rozpadla během dvou dnů. Velitel města dostal rozkaz k ústupu, který se změnil v paniku: vojáci odhazovali uniformy, prali se o místa na přeplněných člunech přes řeku a tisíce jich utonuly. Zbytek se převlékl do civilu a vmísil mezi obyvatele. Japonská armáda pak vyhlásila hon na bývalé vojáky, který se stal záminkou k vyvražďování mužské populace města. Zajatce, kterým slíbili práci a jídlo, odváděli po stovkách a tisících k řece a na okraje města. Vraceli se jen vojáci.
Soutěž otištěná v novinách
O tom, že atmosféra vraždění nebyla jen vymknutým excesem jednotlivců, svědčí dokument, který dnes patří k nejmrazivějším exponátům historie žurnalistiky. Tokijské noviny v prosinci 1937 na pokračování referovaly o závodu dvou poručíků, Tošiakiho Mukaie a Cujošiho Nody, kteří se podle dobových článků vsadili, kdo dřív setne mečem sto lidí.
Články měly tón sportovní rubriky, s průběžným skóre 106:105 a bodrým dovětkem, že se kvůli nejasnému výsledku soutěž prodlužuje. Japonská veřejnost to četla u snídaně. Oba důstojníci byli po válce vydáni Číně a v Nankingu popraveni. V Japonsku se ještě v jednadvacátém století vedly soudní spory o to, zda byl závod skutečný, nebo propagandisticky nafouknutý příběh. Samotný masakr tím ale nezmizel. I kdyby byla tahle epizoda přibarvená novinami, zapadá do prostředí, v němž se hromadné popravy zajatců a civilistů staly každodenností.
Vedle vraždění se městem šířila druhá vlna hrůzy: hromadné sexuální násilí na ženách a dívkách všeho věku, jehož oběti se počítají na desetitisíce. Mezinárodní tribunál pro Dálný východ později odhadl kolem 20 tisíc případů jen v prvních týdnech. Mnohé oběti byly poté zavražděny. Právě rozsah tohoto násilí dal masakru jméno, pod kterým vešel do světové literatury: Znásilnění Nankingu.
A právě tato kapitola vedla japonskou armádu k rozhodnutí, které hrůzu jen zprůmyslnilo: k vybudování systému takzvaných utěšitelek, vojenských nevěstinců s nuceně nasazenými ženami z celé Asie.
Ostrov uprostřed pekla
Uprostřed umírajícího města se odehrál jeden z nejpodivnějších příběhů lidskosti dvacátého století. Skupina asi dvou desítek cizinců, misionářů, lékařů a obchodníků, kteří odmítli evakuaci, vytvořila v západní části města mezinárodní bezpečnostní zónu o rozloze pár kilometrů čtverečních.
A do jejího čela postavila muže, kterého by si za hrdinu nevybral žádný scenárista: Johna Rabeho, německého obchodníka, ředitele nankingské pobočky Siemensu a člena nacistické strany. Rabe kalkuloval správně: Německo bylo spojencem Japonska a hákový kříž byl symbol, před kterým japonští vojáci aspoň někdy váhali. Vyvěsil vlajku s hákovým křížem nad svou zahradou, do níž nastěhoval stovky uprchlíků, a s páskou na rukávu obcházel město, vytahoval vojáky z domů, kde páchali násilí, a zasypával japonské velvyslanectví protesty.
Zóna, kterou spravoval s americkými misionáři, přechovávala v kritických týdnech kolem 200 až 250 tisíc lidí. Nebyla nedobytná, japonské hlídky do ní opakovaně vnikaly a odváděly muže, ale byla to jediná naděje ve městě a její správci z ní udělali i něco víc: kancelář svědomí.
Den co den sepisovali protokoly o zločinech, číslovali je a doručovali japonskému velvyslanectví, s chladnou úřední přesností, která se po válce stala důkazním materiálem. Chirurg Robert Wilson operoval prakticky bez přestávky jako jediný zbylý chirurg ve městě a večer psal ženě dopisy, ve kterých se omlouval, že jí nemůže popsat, co viděl.
Misionář John Magee tajně natáčel na šestnáctimilimetrovou kameru záběry, které přátelé propašovali z města zašité v kabátě a které se staly jedním z mála filmových důkazů. A misionářka Minnie Vautrinová proměnila dívčí kolej Ginling v útočiště pro tisíce žen, které den co den osobně bránila před vojáky u brány. Hrdinství mělo svou cenu: Vautrinová se v roce 1940 psychicky zhroutila a rok nato si doma v Americe vzala život. Do deníku předtím napsala, že kdyby měla deset životů, dala by je znovu Číně.
Rabeho osud byl hořký jinak. Po návratu do Německa se pokusil informovat Hitlera o japonských zvěrstvech a věřil, že vůdce zasáhne. Místo odpovědi si ho podalo gestapo a nařídilo mu mlčet. Po válce byl denacifikován, ale zůstal bez práce a jeho rodina hladověla. Když se to v roce 1948 dozvěděli obyvatelé Nankingu, uspořádali pro svého zachránce sbírku a měsíc co měsíc mu do zničeného Berlína posílali balíky s jídlem. Město, které pomáhal zachránit, mu vracelo život. Jeho deníky, objevené v devadesátých letech, dnes patří ke klíčovým pramenům o masakru.
Po roce 1945 postavil masakr před soud tokijský tribunál i čínské soudy. Generál Macui a několik dalších skončili na popravišti. Jenže pak se přes příběh položila studená válka a politika. V komunistické Číně se o masakru dlouho mluvilo překvapivě málo, v Japonsku se kolem něj rozhostilo mlčení přerušované něčím horším: popíráním a zlehčováním.
Nacionalistická pravice dodnes tvrdí, že jde o výmysl či přehánění, revize školních učebnic, které masakr zamlžovaly slovem incident, opakovaně vyvolávaly diplomatické krize, a japonští politici včetně ministrů se k popíračským nebo zlehčujícím tezím vraceli i v novém tisíciletí. Oficiální omluvy zazněly, ale často obecně, opatrně a vzápětí je někdo z politické garnitury zpochybnil návštěvou svatyně Jasukuni, kde jsou uctíváni i popravení váleční zločinci.
Světu příběh připomněla v roce 1997 americká historička čínského původu Iris Changová bestsellerem Znásilnění Nankingu, který vyvolal celosvětovou debatu i zuřivé útoky japonských popíračů. Changová, vyčerpaná a nemocná, si v roce 2004 vzala život. V Nankingu jí stojí socha. Památník masakru s vytesaným číslem 300 000 patří k nejnavštěvovanějším místům Číny a výročí 13. prosince je od roku 2014 státním dnem smutku.
Zvláštní kapitolou paměti jsou poslední přeživší: stárnoucí muži a ženy, kteří jako děti přežili v hromadách těl nebo pod ochranou bezpečnostní zóny a kteří desítky let svědčili u soudů i ve školách, zatímco jich rok od roku ubývá. Čínské úřady vedou jejich oficiální registr a každé jméno, které z něj zmizí, oznamují jako státní zprávu.
Nanking není jen čínský masakr. Je to zpráva o tom, co se stane, když se z lidí smí udělat havěť. John Rabe, nacista se svědomím, to tehdy shrnul ve svém deníku bezradnou otázkou, kterou si lidstvo klade nad každým masovým zločinem od té doby: „Jak je možné, že tohle dělají lidé lidem?“
https://www.britannica.com/event/Nanjing-Massacre
https://divinity-adhoc.library.yale.edu/Nanking/
https://adhoc.yalepages.org/Collections/Nanking/findingaid.html
https://www.facinghistory.org/resource-library/nanjing-safety-zone
https://tile.loc.gov/storage-services/service/ll/llmlp/Judgment-IMTFE-Vol-II-PartB-Chapter-VIII/Judgment-IMTFE-Vol-II-PartB-Chapter-VIII.pdf
https://en.wikipedia.org/wiki/Nanjing_Massacre
