Článek
Večer po uložení dcery sedím v kuchyni s telefonem a snažím se dohnat maily, které jsem přes den nestihla. V hlavě mám ještě ranní hádku u dveří, její pláč a svoji větu „musíš, jinak to nejde“, kterou mám celý den v uších. Dcera chodí do školky teprve pár týdnů a skoro každé ráno je boj. Jsem proto v napětí pokaždé, když vidím v poště něco od školky. V seznamu zpráv na mě vyskočí e-mail s předmětem „Dnešek ve školce“. Hned mi zatrne a automaticky se v duchu připravuju na vysvětlování, kdyby šlo o nějaký průšvih nebo stížnost.
E-mail, který jsem se bála otevřít
Chvilku jen zírám na mobil a e-mail neotvírám. V hlavě mi běží, co se asi stalo. Jestli zase plakala, jestli se s někým poprala, nebo jestli si ji někdo musel odnášet z šatny. Cítím, jak se mi svírá žaludek. Pak si řeknu, že nemá cenu to odkládat, že je lepší to vědět hned, a zprávu otevřu. První věta zní: „Chtěla bych vám napsat, jak moc mě dnes vaše dcera dojala.“ V tu chvíli mě to úplně zarazí. Krk mám stažený, do očí se mi nahrnou slzy a mobil rychle odkládám na stůl, protože přes ně skoro nevidím.
Otřu si oči rukávem, párkrát se zhluboka nadechnu a znovu vezmu telefon do ruky. Tentokrát už spíš se zvědavostí než se strachem. Čtu, jak učitelka popisuje situaci, kdy ve třídě plakal chlapeček, který je ve školce ještě kratší dobu než naše dcera. Jak za ním naše dcera sama přišla, pohladila ho po ruce a podala mu svoji oblíbenou hračku, kterou si obvykle hlídá. Učitelka píše, že byla celý den klidná, hrála si s dětmi a dokonce se sama přihlásila při společném povídání. Zastavím se u té věty a v hlavě se mi objeví úplně jiný obrázek, než jsem měla doteď. Uvědomím si, že ten můj vnitřní obraz „ubuleného mimina“, které se mě drží za nohu, ve školce už dávno neplatí.
Když táta čte slova o naší dceři
Do kuchyně vejde partner pro vodu a všimne si, že brečím. „Co se děje?“ zeptá se a vypadá spíš vyděšeně než zvědavě. Jen na něj beze slov kouknu, podám mu telefon a poprosím ho, ať si to přečte, protože mám pocit, že kdybych teď měla něco říct, rozbrečím se ještě víc. Opře se o linku a čte nahlas část o tom, jak je naše dcera empatická a jak pomohla mladšímu dítěti. Vidím, jak se mu uprostřed věty zlomí hlas a jak i jemu zvlhnou oči. Sednu si ke stolu a nahlas přiznám, že jsem na ni poslední dny zbytečně tvrdá, protože mám pořád strach, že to nezvládne, a že ji tím vlastně podceňuju. On jen kývne a řekne něco jako: „Ona to očividně dává líp než my.“
Když partner odejde zpátky do obýváku, tiše se zvednu a jdu k dceřinu pokoji. Opatrně otevřu dveře jen na malou škvíru a chvíli na ni koukám. Leží stočená v peřině se svým plyšákem, vlasy má rozhozené po polštáři a vypadá tak malá a klidná. V hlavě se mi promítá ta situace, kterou učitelka popisovala, a představuju si její malé ruce, jak podávají hračku tomu chlapečkovi. Dojde mi, že ji znám hlavně z těch ranních a večerních scén doma, ale že celý velký kus jejího dne vlastně vůbec nevidím. Uvědomím si, že o tolika jejích „velkých“ chvílích nemám tušení, protože se dějí beze mě a někde jinde. Je mi z toho zvláštně úzko i hezky zároveň.
Jedno poděkování, které změnilo naše rána
Vrátím se do kuchyně, sednu si ke stolu a rozhodnu se učitelce odpovědět. Otevřu nový e-mail a chvíli jen koukám na prázdné okno. Pak napíšu, že moc děkuju, že si našla čas mi tohle napsat, a že si asi ani neumí představit, jak se mi po těch pár větách ulevilo. Přidám, že poslední týdny řešíme hlavně slzy u ranního oblékání a že mi její zpráva připomněla, že za těmi scénami je malý člověk, který už něco zvládá sám. Chvíli váhám, jestli nepíšu moc osobně, jestli by nestačilo jen krátké „děkuju“. Ale pak zprávu stejně odešlu, protože cítím potřebu poděkovat jinak než jedním slovem.
Ještě jednou si ten původní e-mail od učitelky celý přečtu od začátku do konce. Říkám si, že si ho asi vytisknu a někam schovám, třeba do krabice s obrázky ze školky. Když si pak s partnerem lehneme do postele, místo obvyklého probírání, kdo zítra vyzvedává, kdo jde na poradu a co musíme nakoupit, se bavíme o tom, jaká vlastně naše dcera je. Nejen „to dítě, co ráno brečí“, ale i holčička, která umí někoho utěšit a fungovat v partě dětí bez nás. Usínám s pocitem, že ji vidím trochu jinak. A že i školka a lidi v ní pro nás znamenají víc, než jsem si byla ochotná připustit. V duchu si slibuju, že si tenhle večer připomenu pokaždé, až ji budu ráno zase nutit, ať si rychle obuje boty.
