Článek
Seděla jsem večer v kuchyni, děti konečně spaly a já klasicky doháněla rodičovskou agendu. Otevřela jsem skupinu třídy a začala projíždět všechno, co jsem přes den nestihla. Tabulky, přihlašování na brigády, dotazníky, seznamy, kdo co donese, další výzva k dobrovolníkům. Byla jsem unavená po práci, už jsem nepřemýšlela úplně jasně a najednou jsem si uvědomila, jak jsem z toho všeho otrávená. Měla jsem chuť to někomu napsat, jen tak si ulevit, nic velkého. Otevřela jsem si chat s kamarádkou ze třídy s jasným plánem: trochu si postěžovat, vypsat se a jít spát.
Jedno špatné kliknutí a veřejná ostuda
Napsala jsem jí delší zprávu, takové to unavené brblání. Rýpla jsem si do jedné mámy, která všechno organizuje, jak to má potřebu mít pod kontrolou a jak jsou ty akce podle mě až moc složité. Nic vyloženě sprostého, ale rozhodně bych to takhle nahlas neřekla před všemi. Dopsala jsem, bezmyšlenkovitě zmáčkla „odeslat“ a až pak mi došlo, že jsem vůbec nebyla v soukromém chatu. Odeslala jsem to do hlavní skupiny všech rodičů. V tu vteřinu jsem úplně zpanikařila. Okamžitě jsem zprávu smazala „pro všechny“, takže tam zůstal jen šedý řádek „Tato zpráva byla smazána“. Ale bylo mi jasné, že notifikace už vyskočila minimálně několika lidem. Seděla jsem nad mobilem, koukala na ten šedý proužek a cítila, jak mi ztěžkne žaludek.
První reakce naskočily během pár sekund. Nějaký smajlík, někdo napsal otazník. A pak zpráva přímo od té mámy, o které jsem psala: „Promiň, to jsi chtěla poslat jinam? ��“ V tu chvíli jsem nejradši vůbec nechtěla být online. Zírala jsem na obrazovku a hlavou mi jelo, co s tím. Jestli z toho zkusit udělat vtip, nebo to přiznat. Představa, že budu dělat, že to bylo „haha, já jsem si dělala legraci“, mi ale přišla ještě horší. Nakonec jsem se nadechla a do celé skupiny napsala něco ve smyslu, že jsem unavená, že jsem to přehnala a že ta zpráva byla určená jinam a vůbec neměla být ve skupině. Napsala jsem i to, že mě to mrzí.
Když veřejná ostuda přejde v upřímný dialog
Ve skupině pak bylo pár minut ticho. Na displeji nic nepřibývalo a já byla napjatá a čekala, co přijde. Pak se začaly objevovat první odpovědi. Někdo napsal, že „tohle se stane každému“, jeden táta přidal, že už taky párkrát poslal zprávu jinam. Někdo to shodil na legraci. I tak jsem ale cítila, že je to mezi řádky trochu napjaté. Věděla jsem, že mě nejvíc trápí, co si o mně teď myslí právě ta aktivní máma. V hlavě mi jelo, že jsem jí musela ublížit, že to působilo mnohem tvrději, než jsem to vlastně cítila. Po chvilce váhání jsem jí napsala soukromě, že mě to fakt mrzí a že ten tón zprávy byl zbytečně ošklivý.
Do té soukromé zprávy jsem jí napsala, že jsem totálně přetížená a občas už ty zprávy ve skupině nedávám, ale že si její práce vážím a že to odnáší hlavně ona, protože všechno tahá. Přiznala jsem, že jsem to napsala moc ostře a že mě hlavně mrzí, jak to vyznělo. Odeslala jsem to a zase jsem jen čekala na odpověď. Mobil jsem měla pořád u sebe, pořád jsem kontrolovala, jestli už odpověděla. V hlavě mi běžely scénáře, že mě začne ignorovat, nebo mi napíše něco ve stylu, ať si svoje poznámky nechám od cesty. Nakonec přišla překvapivě milá zpráva. Napsala, že chápe, že toho je někdy moc, že ona to s organizováním možná někdy přehání a že je ráda, že jsem jí to napsala na rovinu. Ulevilo se mi, ale stud zůstal. Hlavně z toho, že to celé proběhlo takhle nešikovně a veřejně.
Setkání tváří v tvář a co potom
Na další třídní schůzku se mi vůbec nechtělo. Představovala jsem si, jak tam vejdu a všichni budou vědět, že já jsem ta, co pomlouvá v rodičovské skupině. Nakonec jsem šla, protože mi bylo jasné, že utíkat před tím nejde. Když jsem přišla, atmosféra mi připadala trochu opatrná, ale možná jsem si to jen promítala. Nikdo na mě nekoukal vyloženě nepřátelsky. Ta máma za mnou sama přišla, usmála se a řekla mi, ať si z toho nedělám hlavu. Začala se se mnou úplně normálně bavit o dětech a o tom, co se chystá. Hodně se mi ulevilo, i když uvnitř mi to bylo pořád trapné.
V následujících týdnech jsem si všimla, že se styl psaní ve skupině trochu změnil. Pořád tam bylo dost informací, ale jako by příspěvky byly stručnější a přehlednější. Méně dlouhých zpráv, víc jasných bodů. Možná náhoda, možná ne. Dvě mámy mi pak bokem napsaly, že vlastně byly rády, že na to někdo poukázal, jen by si samy netroufly něco říct. Měla jsem z toho smíšený pocit. Na jednu stranu pořád ostuda, na druhou stranu pocit, že z toho aspoň vzešlo něco užitečného. Od té doby dvakrát kontroluju, komu píšu, než cokoliv odešlu. A když mám potřebu si na někoho zanadávat, radši si to nechám na kafé s kamarádkou, kde nehrozí, že to jedním špatným kliknutím uvidí celá třída.
