Článek
To ráno jsme zase klasicky nestíhali. Vzala jsem syna, oblékla ho do starších tepláků a mikiny po bratranci, protože venku byla zima a věděla jsem, že se stejně vyválí na hřišti. Ve školkové šatně byl zmatek – rodiče, děti, všechno dohromady. Když jsme přišli k jeho třídě, učitelka si ho přeměřila pohledem, odfrkla si a nahlas před všemi prohlásila, že „chodí jak hastroš“ a že takhle oblečené dítě je moje vizitka a ostuda. Začala rozebírat jeho vytahané kalhoty a dodala, že takhle by matka dítě do školky pouštět neměla. Nevěděla jsem co na to vlastně říct a jen blekotala, že má čisté věci na hraní.
Ponížení, pochybnosti a odvaha něco změnit
Když jsem odcházela, cítila jsem se trapně a poníženě. Hlavou mi běželo jen to, že na mě zírali ostatní rodiče. Syn se mě mezi dveřmi zeptal, proč je paní učitelka naštvaná. Zmohla jsem se jen na to, že má asi špatnou náladu, ale uvnitř mě to štvalo čím dál víc. Cestou do práce jsem přemýšlela, jestli jsem opravdu tak hrozná máma, nebo jestli to už bylo od učitelky moc. V kanceláři jsem to nevydržela a postěžovala si kolegyni. Ta mi bez váhání řekla, že by si to nenechala líbit a že to bylo přes čáru.
Celý den jsem se k tomu v hlavě vracela. Představovala jsem si, co bych jí měla říct, ale zároveň jsem nechtěla být ta konfliktní matka, co dělá scény ve školce. Napadlo mě napsat ředitelce, ale na první problém mi to přišlo moc vyhrocené. Večer jsem to doma probírala s partnerem. Řekl mi, ať jí klidně něco řeknu na rovinu, ale slušně. Uvědomila jsem si, že chci nastavit hranici, ale nechci křičet ani se hádat za zavřenými dveřmi. A někde mezi tím mě napadlo, že bych to mohla vyřešit přes to oblečení.
Dárek z levného obchodu jako tichý vzkaz
Po večeři zůstal partner se synem doma a dívali se na pohádku. Já sedla do auta a jela do levného obchodu s oblečením. Koupila jsem pár obyčejných dětských tepláků v různých velikostech, nic značkového, ale běžně nositelného. Doma jsem je zabalila do zbytku vánočního papíru, aby to opravdu vypadalo jako dárek. Sedla jsem si ke stolu a napsala krátký vzkaz, že mě její slova před ostatními rodiči dost ponížila, a proto přidávám náhradní oblečení „pro případ, že by nějaké dítě podle jejího názoru zase nebylo oblečené dost reprezentativně“. Jak jsem to psala, postupně jsem se uklidňovala.
Druhý den ráno jsem šla do školky o pár minut dřív. Nechtěla jsem tam mít plno rodičů, ale zároveň jsem nechtěla nic řešit potají v kabinetu, aby si pak nikdo nemohl domýšlet, o co šlo. V šatně bylo pár dětí, učitelka zrovna skládala výkresy. Došla jsem k ní s balíčkem v ruce a řekla, že pro ni mám malý dárek. Podala jsem jí ho a klidně jí řekla, že mě včerejší poznámka o synově oblečení hodně zaskočila a že si nemyslím, že je nutné takhle hodnotit rodiče před ostatními. Vysvětlila jsem jí, že kdyby se jí zase zdálo, že je nějaké dítě špatně oblečené, může si z toho balíčku vzít, ale že moje dítě není její vizitka.
Jak jeden symbolický krok změnil vztahy ve školce
Učitelka balíček otevřela přímo přede mnou. Chvíli na ty tepláky jen koukala a bylo vidět, že neví, co říct. Zrudla, zůstala stát s tím papírem v ruce a hledala slova. Nakonec z ní vypadlo, že to „určitě nebylo myšlené zle“ a že „to nemuselo dojít tak daleko“. Já jsem v klidu zopakovala, že chápu starost o děti a o to, aby byly vhodně oblečené, ale že způsob, jakým to včera řekla, pro mě byl za hranou. Poprosila jsem ji, aby se to už neopakovalo. Přikývla, byla úplně zticha a řekla jen, že to bere na vědomí.
Další dny jsem sledovala, jestli se něco změní. Vnímala jsem, že je ke mně učitelka mnohem zdrženlivější, ale držela se věcných témat. Oblečení dětí už před ostatními nekomentovala. Jednou mi jen tak mezi řečí připomněla, ať příště vezmu synovi náhradní ponožky na ven, což jsem brala jako normální praktickou věc. Postupně jsem cítila úlevu, že jsem se za sebe postavila, aniž bych musela křičet nebo se ponižovat omluvami. Zpětně mám pocit, že ten „dárek“ měl větší efekt než jakákoli scéna nebo oficiální stížnost. A já si od té doby víc věřím, že můžu svoje hranice říct nahlas.
