Článek
Už po cestě do fitka jsem v hlavě přepínala mezi maily, schůzkami a tím, co všechno musím ten den stihnout. Říkala jsem si, že rychlý ranní trénink mi pomůže se srovnat, ale i v šatně jsem pořád koukala do telefonu. Bylo tam plno, lidi se u laviček míjeli skoro na minuty. Všichni se převlékali rychle, nikdo se moc nezdržoval. Chtěla jsem být hotová co nejdřív, a tak jsem nad tím, kam dávám věci, moc nepřemýšlela. Automaticky jsem se vyzula, jednou rukou se snažila trefit do zipu na tašce a druhou odpovídala na zprávu. Všechno jsem dělala tak napůl a hlavou už jsem byla na tréninku a pak v kanceláři.
Když pohodlí vyhraje nad zdravým rozumem
Na lavičce uprostřed šatny nebylo skoro žádné místo, takže jsem začala hledat jakýkoli volný kousek prostoru. Nakonec jsem si všimla, že u bočních dveří je kus volné podlahy. Nikdo tam nestál, nikdo tudy zrovna nešel. Tak jsem tam odložila batoh i bundu s tím, že to je „jen na chvilku“. Na dveřích visela nějaká zelená cedule, periferně jsem ji zaregistrovala, ale nevěnovala jsem jí pozornost. V hlavě jsem měla jen to, že spěchám a že za hodinu jsem zpátky. Rychle jsem se převlékla, strčila mobil do skříňky, zavřela ji a běžela cvičit.
Po cvičení jsem se vrátila zpátky do šatny a bez přemýšlení zamířila k místu u dveří. Jenže na zemi nic nebylo. Žádný batoh, žádná moje bunda. První vteřinu jsem měla pocit, že jsem si spletla stranu, tak jsem se rozhlédla po celé šatně. Když mi došlo, že na té zemi fakt nic není, na moment jsem byla úplně zmatená. V batohu jsem měla peněženku, klíče, doklady, prostě všechno. Začalo mi být horko, i když jsem ještě ani nestihla sundat tričko po tréninku. Očima jsem rychle projížděla všechny lavičky, podlahu, rohy šatny. V hlavě mi běžela úplně basic otázka: „Vážně jsi byla tak nezodpovědná, že jsi to nechala jen tak na zemi?“
Trapný dotaz a cedule, které jsem si nevšimla
Zeptala jsem se dvou žen u vedlejší lavičky, jestli neviděly šedý batoh. Připadala jsem si trapně už ve chvíli, kdy jsem to vyslovila, protože mi došlo, že jsem ho nechala úplně bez dozoru. Jedna z nich se na mě podívala, kývla směrem o dvě lavičky dál a řekla, že tam něco přenesla kolegyně, protože to blokovalo dveře. Šla jsem tím směrem a ulevilo se mi hned, jak jsem svůj batoh uviděla. Ležel srovnaný na lavičce, bunda přes něj složená, všechno na první pohled v pořádku. Otevřela jsem zip a opravdu, nic nechybělo. Místo úlevného smíchu mi ale bylo spíš úzko, protože mi postupně docházelo, co se vlastně stalo.
Teprve když jsem zvedla oči, uviděla jsem nad lavičkou velkou ceduli „NEBLOKUJTE ÚNIKOVÝ VÝCHOD“ a šipku směrem k těm bočním dveřím, u kterých jsem předtím odložila svoje věci. V tu chvíli mi to celé došlo. K pocitu úlevy, že mi batoh nezmizel, se hned přidal stud. Představila jsem si, že by v té šatně opravdu něco začalo hořet nebo by se spustil alarm, a já bych tam měla naházené svoje věci přesně v cestě. Vedle mě se ozvala starší paní, která polohlasem prohodila, že u těch dveří lidi nechávají věci pořád, i když tudy by běželi jako první. Jen jsem se na ni omluvně usmála a zamumlala něco o ranním shonu a o tom, že jsem si to vůbec neuvědomila.
Malá lekce ohleduplnosti z šatny fitka
Když jsem se oblékala, pořád jsem na to musela myslet. Došlo mi, že mě samotnou dokáže vytočit, když někdo postaví kočárek doprostřed chodníku nebo položí tašky na schody tak, že se kolem skoro nedá projít. V hlavě je mám hned za „ohleduplné jen k sobě“. A teď jsem udělala přesně to samé, jen v jiné situaci. Ty cedule na dveřích jsem vlastně vůbec nečetla, jen jsem si rychle vyřešila vlastní potřebu odložit si věci co nejblíž a co nejrychleji. Byla jsem ráda, že člověk, který moje věci přesouval, to udělal v klidu a ohleduplně a nic mi nevzal. Přitom by stačilo málo a celý ten zážitek by vypadal úplně jinak.
O pár dní později jsem šla do fitka znovu. Tentokrát jsem si tu zelenou ceduli všimla hned, jakmile jsem vešla do šatny. Automaticky jsem nechala prostor u bočních dveří volný, i když by to bylo nejpohodlnější místo na odložení tašky. Všimla jsem si mladé holky, jak si tam začala skládat věci přesně tak, jak jsem to před pár dny udělala já. Chvilku jsem váhala, jestli jí něco říct, nechtěla jsem působit jako ta, co všechny poučuje. Nakonec jsem jen s úsměvem poznamenala, ať to radši dá na lavičku, že tohle je únikový východ a že jsem s tím měla nedávno vlastní zkušenost. Podívala se na ceduli, trochu se začervenala, poděkovala a tašku přemístila. A mně došlo, jak moc může i taková drobnost ukázat, jestli myslím jen na sebe, nebo i na ostatní.
