Historický okýnko, který nikoho nezajímá XIX. - Ian Smith, Robert Mugabe a zkáza Rhodesie

Ahoj čtenáři,

Vítám Vás u okýnka s číslem XIX., které bude doufám hodnotnější než token XIX pana Richarda Watzkeho nebo než trilion Zimbabwských dolarů (hodnota obojího je naštěstí dnes čistá nula, takže by to snad mohlo klapnout).

Sir Seretse Khama v Botswaně dokázal, že i z ničeho se dá postavit slušný, fungující stát. Dnes se ale podíváme na opačný případ. Jak obilnici Afriky, jednu z nejvíce prosperujících zemí na celém kontinentu, dokázali přivést komunističtí revolucionáři až na úplné dno.

Jižní Rhodesie (pojmenována po Cecilu Rhodesovi - znovu připomínám, strašný člověk) byla britskou kolonií se samosprávou a vlastní vládou od roku 1923. Kolonii obývali převážně černoši, ale po Druhé světové válce se do ní přistěhovalo přes 200 000 bělochů, valnou většinou Britů. Vláda byla sestavena podobně jako v JARu tak, že rozhodovali a vládli běloši.

Země byla se rychle rozvíjela, skýtala značné nerostné bohatství - zlato, azbest, chrom. Rhodeská půda byla skvělá pro farmáře a poskytovala výbornou příležitost pro rozvoj agrikultury - pěstoval se hlavně tabák, kukuřice, obilí. Na Afriku měla kolonie nadstandardní manufakturu, takže mohla kromě vytěžených nerostů exportovat i ocel, textil a produkty chemického průmyslu.

Jak se tedy z tohoto stavu dostala do dnešního katastrofického scénáře v Zimbabwe? Je to příběh o velké zradě ze strany Británie a především příběh dvou mužů.

Ian Smith - mládí britského patriota v Africe

Dnešní hrdina není bezchybný princ na bílém koni, ale i tak dost možná po dočtení článku budete cítit hořkost nad jeho smutným a nespravedlivým osudem. Ian Smith se narodil roku 1919 v malém městečku Selukwe britským přistěhovalcům.

Jeho rodiče přišli do kolonie ve velmi raném mládí, otci bylo jen 19 let, ale vlastní pílí se vypracovali do dobrého života. Otec Jock sloužil v rhodeské dobrovolnické armádě, byl farmářem, těžařem a řezníkem. Matka Agnes v Selukwe založila a vedla ženský institut, který sdružoval a pomáhal ženám s všemožnými problémy. Ian na své rodiče vzpomínal vždy s velkou láskou.

Ianova generace bílých Rhodesanů byla velmi patriotická, hrdá na svůj britský původ a odhodlaná kultivovat a budovat svou novou zemi. Ian byl velmi inteligentní a sportovně nadaný, hrál rugby a kriket a exceloval ve střelbě. Rhodesie neměla v té době vlastní univerzitu, Ian tedy v roce 1938 nastoupil na jihoafrickou Rhodes University College, kde začal studovat ekonomii a obchod.

Po vypuknutí Druhé světové války se Jižní Rhodesie automaticky zapojila společně s Velkou Británií a Ian chtěl okamžitě zanechat studií a jít bojovat za koloniální matičku. Rhodeský dekret univerzitním studentům zakazoval narukovat před dokončením studií, Ian ale zákaz obešel.

Nechal se narekrutovat do Royal Air Force, svá studia zamlčel a formálně se stal součástí britské armády v roce 1941. O rok později dokončil pilotní výcvik a doufal, že ho pošlou přímo do Británie. Místo toho byl ale poslán na blízký východ. V říjnu roku 1943 jeho letounu v Egyptě selhal motor při vzletu.

Ian se zřítil a jen tak tak přežil, přišel o oko a utrpěl těžké popáleniny a zlomenou čelist, rameno a nohu. Doktoři v Káhiře ho ale dokázali dát úplně dohromady, dostal skleněné oko (patrné na pozdějších fotografiích) a o další rok poté mohl znovu vzlétnout. Tentokrát byl převelen na Korsiku, odkud RAF podnikala operace ve středomoří.

Během náletu na pozemní cíle byl nad Itálií jeho spitfire sestřelen kulometem, ale dokázal se ve zdraví zachránit. Jeho odhodlání to nepodlomilo a na zemi se připojil k italským partyzánům bojujícím za spojence. Po stáhnutí Němců z oblasti překročil pěšky Alpy a shledal se s Američany v jižní Francii.

V dubnu 1945 (možná i v den jeho narozenin) se ještě stihl znovu připojit k pilotům na západě Německa, kde si konečně „užil střílení do roztodivných cílů“. Z války si kromě zranění a vzpomínek odnesl hodnost poručíka a znalost italštiny.

Po navrácení do vlasti dokončil svá ekonomická studia, angažoval se ve sportovních kruzích jako trenér a dále šel studovat agrikulturu na Gwebi Agricultural College. V roce 1947 potkal vdovu se dvěma dětmi, Janet Duvenage, do které se velmi rychle zamiloval (tvrdil, že mu hned učarovala její inteligence, odvaha a přímočarost). Uplynul sotva rok a Ian s Jane si koupili vlastní pozemek, kde založili farmu a uzavřeli manželství. V roce 1949 se jim narodil syn Alec, Ianův jediný biologický potomek (ke dvěma dětem co měla Jane se zesnulým bývalým).

Začátky politické kariéry

Ian byl v Selukwe za válečné zásluhy a dobré jméno rodiny respektován a v roce 1948 byl přemluven ke vstupu do politiky. Kandidoval za Rhodeskou liberální stranu, nenechte se ale zmást názvem, politicky byla strana velmi konzervativní a orientovaná na tradiční průmyslová odvětví v Rhodesii.

V těsném hlasování porazil svého labouristického protivníka v oblasti Selukwe a ve 29 letech se tak stal nejmladším členem parlamentu Rhodesie.

Rhodeská vláda měla jako hlavní záměr vytvoření polo-samostatné federace se Severní Rhodesií a Ňaskem (dnešní Zambie a Malawi). Vládní zástupci doufali, že by tak měli silnější pozici u vyjednávacího stolu a mohli postupně dosáhnout statutu samostatného dominia Velké Británie.

Ian byl jeden z mála, který od začátku razil cestu úplné nezávislosti, bez formování federací. Většina vlády ale federaci chtěla a tak se podřídil a nakonec návrh podpořil. Federace byla schválena a vytvořena roku 1953, Ian se stal členem nové Federální strany.

Jižní Rhodesie hrála jednoznačně první housle, protože byla mnohem rozvinutější než druhé dvě kolonie. Smith trávil několik let ve vládě v opozici, bez nějaké významnější pozice.

Konflikt s Británií

Ve druhé polovině padesátých let 20. století se ve světě stávala populární dekolonizační politika. V Británii se razila cesta udělování samostatnosti až po nastolení „vlády většiny“. Rhodeská federace čelila od začátku tlakům a nespokojenosti černošského obyvatelstva. Premiér Garfield Todd snížil požadavky na voliče (dříve směli volit pouze občané, kteří dosáhli určitého vzdělání a disponovali určitým bohatstvím), ale většina černochů stejně volby bojkotovala, takže v roce 1957 byla opět zvolena většinově bílá vláda.

Nový premiér sir Edgar Whitehead v Británii podepsal novou Rhodeskou ústavu, kterou posléze doma prezentoval jako dokument, který Jižní Rhodesii při rozpadu federace zajistí status „Commonwealth realm“, stejný jako měla Austrálie, Kanada a Nový Zéland.

Ian byl předním kritikém této nové ústavy, která ve skutečnosti Jižní Rhodesii negarantovala od Británie vůbec nic. Argumentoval, že Rhodesie prosperovala právě proto, že voliči byli kvalifikovaní a zainteresovaní, a do vlády se dostávali lidé podle principů klasické meritokracie, nikoliv populisté. Ian jako jediný ze 280 členů UFP hlasoval proti přijetí této nové ústavy.

Britská vláda dala zelenou většinové černošské vládě v Ňasku a Severní Rhodesii a Ian se rozhodl k razantnímu kroku. Založil vlastní novou stranu, Rhodeskou frontu. Strana byla složená hlavně z nespokojených bývalých členů UFP, kteří se už také začali obávat, že Whiteheadova politika rychlých změn pod britskou taktovkou povede k ekonomické katastrofě v zemi. K nim se připojili také ultrakonzervativní podporovatelé segregace ve stylu JARu.

Smith se také bál sovětského a čínského vlivu, jelikož tyto mocnosti napříč kontinentem podporovaly extremistická komunistická hnutí, aby oslabily západní vliv ve světě. Rhodeská fronta měla bojovat za zastavení „šíleného nápadu předání moci a zaprodání všeho, co do země vložil“. Deklaroval: „Bílý muž je právoplatným vládcem Rhodesie, vybudoval jí a má v úmyslu si jí nechat.“

Strana ignorovala federální volby a prohlásila je za irelevantní. Místo toho se Ian soustředil na nadcházející jihorhodeské volby, ve kterých byl očekáván těsný souboj. Premiér Whitehead učinil kritickou chybu v předvečer voleb, když v rádiu prohlásil, že pokud jeho strana vyhraje, okamžitě dosadí aspoň jednoho černošského ministra a brzy jich bude až šest. Zpráva se rozšířila jako vši ve školce a naprostá většina bělošských voličů to šla hodit RF.

Ian se stal místopředsedou vlády a Rhodeská federace se mezitím už v podstatě rozpadla. Konzervativní vláda v Británii ale nechtěla za žádnou cenu vyhovět požadavkům vlády Jižní Rhodesie o udělení samostatnosti, protože se jim nelíbilo, že si politiku dělají podle sebe.

Premiérovi Winstonu Fieldovi se nedařilo s Británií nic moc vyjednat a v roce 1964 prohrál ve hlasování o nedůvěře. Ian se tak stal premiérem namísto něj. Bylo to poprvé, co Rhodesii vedl někdo, kdo se tam narodil, bílý Afričan.

Unilaterální vyhlášení nezávislosti

Ianovým prvním krokem v premiérském křesle bylo zakázání extremistických hnutí ZANU (podporovaného Čínou) a ZAPU (podporovaného SSSR), která v zemi otevřeně páchala teroristické činy. Obě hnutí ale dále operovala ze zahraničí.

Ian pro nezávislost dokázal sehnat i souhlas černošských klanových vůdců, ale Británii to bylo úplně jedno. Za žádnou cenu nechtěla vyjednávat a potupně ignorovala vůli lidu. Ian se skoro dva roky přetahoval s britským premiérem Haroldem Wilsonem a nálada byla čím dál rozklíženější, obě strany si tvrdě stály za svým.

Rhodesanům došla trpělivost 11. listopadu 1965. Vládní kabinet vydal prohlášení o jednostranném vyhlášení nezávislosti na Británii. Rhodeští občané přijali zprávu kladně, ale Británie úplně zuřila. Koloniálnímu guvernérovi Gibbsovi nařídila, aby formálně vyházel Rhodeskou vládu a Iana obvinila z velezrady. Místo toho byl v Rhodesii vyhozen Gibbs.

V prohlášení nezávislosti Ian označil Rhodesii za „Commonwealth realm pod vládou královny Alžběty II.“. Doufal, že aspoň od královny se mu dostane podpory, ale jeho naděje se nenaplnily (ten pocit znám, Iane).

Británie rychle získala podporu od OSN pro znevážení nezávislosti Rhodesie a zajistila, aby žádný suverénní stát její nezávislost formálně neuznal. Černošští nacionalisté volali po vojenském zásahu, to ale Británie odmítala, protože nechtěla ještě více vyeskalovat situaci a obávala se vpádu do nestřežené Zambie.

Wilson uvalil na Rhodesii rozsáhlé sankce, zakázal téměř veškerý export do Británie a pomocí královského loďstva utvořil blokádu v Mozambiku, aby ztížil obchod s ropou v oblasti. Věřil, že Smith bude nucen se podvolit v řádu dnů, maximálně týdnů.

Ošklivě se ale přepočítal, protože sousední Mozambik a JAR s Rhodesií čile obchodovaly. Rhodesie se naopak postupně ještě více osamostatnila, a spoustu zemí podpultově na ní uvalené sankce ignorovalo.

Wilson byl tak nucen se vrátit k jednacímu stolu. Jednání s Ianem probíhala na lodích v Gibraltarském průlivu. Angličané Iana všemožně šikanovali a ponižovali, během dvou dnů, ve snaze dohnat ho k ústupkům, ale nepovedlo se jim to. Další jednání probíhala postupně několik let, ale podobně bezvýsledně.

Republika Rhodesie a občanská válka

Po neúspěšných jednáních se vláda rozhodla opustit myšlenku Commonwealth realmu pod symbolickou vládou královny a místo toho přetvořila ústavu a dala vznik Republice Rhodesie, 2. března 1970. Země získala novou vlajku a hlavou státu se stal prezident. Ian byl spokojený v pozici premiéra, prezidentem se stal názorově spřízněný Clifford Dupont.

Republika také zavedla reformu parlamentu, nově se mělo černošské zastoupení zvyšovat úměrně daním, které budou vybrány od černošských obyvatel. Cílem bylo postupně dojít k zastoupení padesát na padesát, férové paritě. Republiku opět nikdo formálně neuznal, ale Rhodeská fronta se doma těšila větší podpoře než kdy jindy.

Největší problémy ale teprve přicházely. Guerillové akce, které komunističtí extremisté podnikali od roku 1964 se stále stupňovaly a přerostly až v občanskou válku. Rhodesie musela potlačovat útoky za pomoci armády a všechno se rapidně zhoršilo osamostatněním Mozambiku v roce 1975. Mozambik byl najednou veden komunistickou vládou, plně podporující ZANU.

Jediným skutečným přítelem Rhodesie tak byla Jihoafrická republika, která jakž takž držela zahraniční obchod nad vodou. ZANU a ZAPU měly ale značnou finanční podporu ze zahraničí a dostatek těl do mlýnku na maso. I přes udatnost a mnohem větší efektivitu rhodeských vojáků byla situace dlouhodobě neudržitelná.

Ian byl dohnán k prvnímu mírovému jednání u Viktoriiných vodopádů s lídry ZANU a ZAPU 26. srpna 1975. Jednání ale dopadlo stejně jako s Británií, strany vůbec nenašly společnou řeč. 20. března 1976 v živém přenosu Ian Smith pronesl svůj nejznámější výrok:

K jeho smůle manipulátoři a proletáři všech zemí z tohoto výroku tiskli jen první větu, která byla dál využívaná extremisty k propagaci přechodu k černošské vládě.

Henry Kissinger (další člověk, kterýho fakt nemám rád, budiž mu země těžká) s Ianem dohodl v roce 1976 postupné předání vlády v období dvou let. Ian nechtěl přijmout, ale Kissinger mu naznačil, že další nabídky budou jen horší, a že JAR bude v případě odmítnutí západními mocnostmi donucen přestat Rhodesii jakkoliv podporovat, což bylo klíčové.

Ian sice přijmul, ale na západě si to klucí rozmysleli a Kissingerovy podmínky zrušili, nechtěli žádné přechodné období. Země se tak potácela v politickém chaosu a v roce 1979 byla země přejmenována Zimbabwe Rhodesii a moc částečně předána do černošských rukou. Extremisté se odvděčili tím, že sestřelili dva civilní lety a odbouchli rhodeské zásoby ropy v Salisbury.

Ve zmanipulovaných volbách vyhrál premiérské křeslo Abel Muzorewa ze strany UANC (která tedy aspoň nevraždila civilisty, ale pořád žádná sláva). Lídr ZANU Robert Mugabe a lídr ZAPU Joshua Nkomo stále nebyli spokojeni a přísahali, že budou pokračovat ve svém boji.

Nezávislé Zimbabwe a Mugabeho hrůzovláda

V Lancaster house v Londýně se na konci roku 1979 projednávalo, jak finalizovat osamostatnění země a plně předat veškerou moc do černošských rukou. Ian Smith se zúčastnil už ne jako premiér, ale pouhý člen vlády. Byl jediný člen delegace, který vznášel námitky a varoval před takovým krokem. Jediná pro něj pozitivní věc byla, že mu Británie udělila formální pardon za předešlé vyhlášení nezávislosti.

Byly zřízeny první volby „svobodného“ Zimbabwe, kde Robert Mugabe vystoupil ze stínů a otevřeně vše zmanipuloval. Voličům bylo hrozeno smrtí a počítání hlasů probíhalo pod taktovkou ZANU. Mugabe tedy nepřekvapivě vyhrál, a jeho eskapády Británie okázale ignorovala.

Mugabe Iana kupodivu respektoval a oba muži se k sobě chovali ze začátku uctivě. Ian, ačkoliv dost možná podstupoval značné riziko, až do roku 1987 aktivně působil v opozici a kritizoval veškeré špatné kroky nové vlády.

Dál je už příběh jen smutnější. Mugabe nejprve nechal zavraždit okolo 20 000 podporovatelů rivalů ze ZAPU, a poté hnutí násilně připojil ke svému, dal tak vzniknout nové ZANU-PF. Každé volby byly předem rozhodnuté a zemi rozdal svým přátelům, jako státní motto by si Zimbabwe bývalo klidně mohlo zvolit „Korupce, kam se podíváš“.

Poté, co vyřídil své černošské politické oponenty, porušil všechny sliby, které dal bělochům. Ze země byla naprostá většina vyhnána, Mugabe nařizoval násilné zabírání bílých farem a majetků. Brzy poté se zjistilo, že černoši v Zimbabwe si s agrikulturou moc nerozumí a země si prošla několika hladomory a stala se úplně závislou na zahraniční pomoci (a možná tam i dneska chodí moje a vaše daně).

Monetární politice Zimbabwská vláda moc nerozuměla, když došly peníze, natiskly se nové, ale opravdu v absurdním měřítku. Hyperinflace v některých letech dosahovala šestimístných procentních čísel a byly vydávány až stotrilionové bankovky! (Za které byste si ale ani chleba nekoupili, jediné co byste s nimi mohli udělat je vy víte co)

V roce 2009 musela vlastní měnu země úplně opustit, od té doby spoléhá už především jen na USD a Jihoafrické randy. Nezaměstnanost se v Zimbabwe dlouhodobě potácela okolo 70-80%.

Už za jedno desetiletí dokázali komanči prosperující zemi zkurvit, a další dvě stačily k tomu, aby jí rozvrátili úplně. Nejlepší, co Mugabe udělal, bylo že v roce 2017 neuhlídal jako 93-letý geront státní převrat a přišel o moc. No, možná ještě lepší je, že o dva roky později konečně chcípnul. Situace se zřejmě trochu zlepšila, ale do Zimbabwe se mi stejně moc nechce, asi si to v tomhle životě nechám ujít.

Závěr

Ian Smith v Zimbabwe zůstal až do smrti (no, skoro, kvůli léčbě se musel přesunout poslední dva roky života do JARu), na rozdíl od mnoha bělochů, kteří prchli, aby zachránili své majetky a životy. Po odchodu z politiky trávil většinu času v hořkosti na své vlastní farmě, Mugabe ho nikdy nenechal „odstranit“. V roce 1997 vydal knihu „Velká zrada“, autobiografii popisující veškeré dění ve svobodné Rhodesii a příkoří, která mu Británie způsobila. Zemřel v roce 2007 v Kapském městě.

Progresivisté ho rádi nálepkují jako neobhájitelného rasistu a démona, ale podle mě je pravda jinde. Sice měl myšlení trochu z dob kolonialismu, ale oproti například minule zmíněné Botswaně, kde černošská populace byla v míru a ochotná spolupracovat, Ian stál od začátku proti teroristům podporovaným těmi největšími sviněmi.

Není to jeho chyba, že to se Zimbabwe tak dopadlo, naopak tolik let se snažil západu vysvětlit, jak to dopadne, když budou tvrdohlavě stát za svým. Nepoučitelný západ ale samozřejmě neustopil, a ještě mu k tomu sám házel klacky pod nohy. Za katastrofu, jakou se Zimbabwe stalo tak kromě extremistických křováků může rozhodně i neústupnost britských vlád. Třeba se to jednou spraví, rád bych byl optimistický, ale určitě ne brzy.

Proto budu rád, když aspoň třeba Vy uznáte, že Ian Smith přes svoje vady věděl, kde je pravda a i když věděl, že nemůže nikdy zvítězit, za ní až do posledních sil bojoval. Že měl od začátku pravdu totiž už dnes začínají uznávat i černoši v Zimbabwe. Adios.

Mějte se fanfárově!

Lil Tic

Zdroje:

The Great Betrayal - Ian Smith, 1997

Pioneers, settlers, aliens, exiles: the decolonisation of white identity in Zimbabwe - J. L. Fisher, 2010