Článek
Čínská Šanghaj jim za války přinesla bezpečný azyl
Když se mluví o holocaustu, většině z nás se vybaví Terezín, Osvětim a další nacistické koncentrační tábory na území Polska nebo Německa. Málokdo ale tuší, že osudy některých československých Židů vedly mnohem dál, a to až do čínské Šanghaje, kde během druhé světové války fungovalo židovské ghetto. Lidé z Evropy, kteří zde pobývali, měli neobyčejné štěstí. Přežili.
Mezi těmi, kteří v Šanghaji našli dočasný úkryt, byla i rodina Votických z Prahy. Anna Votická, prošla s manželem Arnoldem, dvěma dětmi Milanem a Evou, svými rodiči a dalšími příbuznými neuvěřitelně spletitou cestou, která vedla z okupovaného Československa přes Itálii, oceán a nakonec do čínského přístavního města.
„Do Šanghaje jsme přijeli v pátek 10. května 1940 o půlnoci … Bylo nás šestnáct, včetně šesti dětí mladších šesti let a dvou párů z Vídně,“ napsala Anna Votická ve své vzpomínkové knize Knocking on Every Door (Zachráněna v šanghajském ghettu), která poprvé vyšla v Kanadě roku 2010.
Útěk z Prahy do Šanghaje byl pro rodinu poslední možností
Anna Votická (rozená Kantůrková) se narodila 5. července 1913 v Brandýse nad Labem. Pocházela z dobře situované židovské rodiny obchodníka s textilem. Vyrůstala v meziválečné Praze, kde se židovská komunita cítila pevnou součástí československé společnosti. V Praze se v roce 1933 provdala za Arnolda Votického, se kterým měla dvě děti. Manželé Votičtí své děti vychovávali k češství i k otevřenosti vůči německé kultuře. Ve třicátých letech ale do jejich života začala stále více pronikat nejistota. Nacistické Německo nejprve zabralo Sudety a brzy poté byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.
Annin manžel, kterému v Praze během křišťálové noci v roce 1938 poničili obchod, měl v tomto ohledu jasno. Je třeba odejít. Jako jeden z mála dokázal včas rozpoznat, že pro Židy v okupované Evropě není budoucnost.
Získat víza a povolení k odjezdu ale byla skoro nemožná mise. Votičtí prošli sérií slepých uliček. Byla jim zamítnuta žádost o vstup do USA i do Velké Británie, sešlo z plánů na přesun do Palestiny a nevydařil se jim ani plán skrývat se v Jugoslávii. V roce 1939 se Anně (vydávající se za křesťanku) podařilo s dětmi uprchnout do Itálie, ale odloučená od zbytku rodiny se nakonec vrátila do Prahy. Toto rozhodnutí pak nazývala obrovskou chybou.
V roce 1940 se manželům Votickým naskytla další možnost, a to útěk do čínské Šanghaje. „V té době mi bylo 25 let. S manželem, dětmi a celou rodinou jsme se rozhodli uprchnout. A to na nečekané místo na druhém konci světa: do čínského přístavu Šanghaj. Roku 1940 jsme stále žili v domě mých rodičů v Praze, ale život byl den ode dne těžší. Protižidovské zákony se zpřísňovaly a zdálo se, že naděje na útěk neexistuje. Pak mi jednoho dne zavolal bratr z Curychu. Řekl, že nám může pomoci dostat se do Číny. Moje první reakce byla: „Proboha, jestli máme zemřít, ať je to tady.“ Ale brzy mi došlo, že tohle je naše jediná šance. V té době mi bylo 25 let. S manželem, dětmi a celou rodinou jsme se rozhodli, že uprchneme,“ zavzpomínala Anna Votická.
Současná podoba čtvrti Hongkew v Šanghaji. Po bývalém ghettu nenajdete žádné stopy.
Do Šanghaje připluli v roce 1940 a strávili zde dalších 5 let
Čínský přístav byl v té době prakticky jediným místem na světě, kam mohli Židé utéct i bez víz a pasů. Podmínkou bylo dostat se do Itálie a nasednout na loď. Votickým se to podařilo a s dalšími příbuznými vypluli přes Suez a Indický oceán do Asie.
„Přes Hongkong jsme 10. května 1940 dorazili do cíle. Číňané byli nesmírně přátelští a zdvořilí. Přestože Šanghaj od roku 1941 okupovali Japonci, pro Židy to nebyl problém. Japonci sice čelili tlaku nacistického Německa, ale odmítli provést „konečné řešení“,“ uvedla paní Votická.
V Šanghaji je přivítal chaos a bída. Město bylo přelidněné, plné uprchlíků z celé Evropy, a životní podmínky byly drsné. Přesto v porovnání s okupovanou Evropou se tu měli mnohem lépe a hlavně, zůstali naživu.
První noc po příjezdu do Šanghaje strávili u svého starého známého z Československa. Druhý den si našli hotel na Joffre Street ve Francouzské koncesi a o týden později už měli svůj byt. Arnold Votický si v Šanghaji otevřel obchod se zakázkovými šperky a jejich děti začaly chodit na soukromou americkou školu.
V prosinci 1941 po útoku na Pearl Harbor však japonské jednotky obsadily Francouzskou koncesi a vyhlásily, že všichni Židé, kteří do Šanghaje přišli po roce 1937, se musí přesunout do chudinské čtvrti Hongkew. Zpočátku zde mohli žít relativně svobodně, pak ale přišel rok 1943 a s ním další nařízení japonské okupační správy. Všichni židovští uprchlíci se museli přesunout do oficiálně vyhlášeného ghetta.
Ještě před formálním zřízením ghetta navíc nacisté do Šanghaje vyslali plukovníka SS Josefa Meisingera (údajně s nádobou plynu Zyklon B), aby Japoncům poradil, jak vyhladit židovské obyvatelstvo města. Ačkoliv se Meisingerovi nepodařil tento „nápad“ realizovat, tlak ze strany Němců inspiroval Japonce právě k vytvoření ghetta.
Jedna z historických fotek šanghajského ghetta.
Život v šanghajském ghettu byl drsný, ovšem přežili
Šanghajské ghetto, kterému mnozí přezdívali „peklo na břehu Žluté řeky“, se stalo domovem pro 20 tisíc evropských Židů, kteří pocházeli většinou z Německa a Rakouska. Čechoslováci, jako například rodina Votických, zde byli v menšině. Život v ghettu byl plný improvizace . V rozpadajících se domech bydlely celé rodiny pohromadě, hygienické podmínky byly katastrofální a jídlo se shánělo velmi těžko. Anna vzpomínala, že každý den byl bojem o přežití, ale zároveň o zachování důstojnosti. Votičtí v ghettu čelili epidemii cholery, Arnold dostal úplavici, Anna měla parazity v játrech a její otec zemřel.
Děti chodily do improvizované školy, dospělí si vytvářeli různé formy obživy (provozovali například malé obchůdky nebo vyučovali jazyky). Přestože žili na druhé straně světa, válka si je našla i tady. Japonci sice neměli stejnou protižidovskou posedlost jako nacisté, ale pod tlakem Německa stále zpřísňovali svůj dohled nad ghettem.
Poloha čtvrti Honkew v čínské Šanghaji. Právě zde bylo za druhé světové války židovské ghetto.
Po válce se vrátili do Prahy a v roce 1948 emigrovali do Kanady
V srpnu 1945 Japonsko kapitulovalo. Do čínské Šanghaje dorazili 3. září 1945 američtí vojáci, kteří uprchlíkům přinesli svobodu, potraviny, léky, ovšem také informace o zvěrstvech, která se za války děla v Evropě. Jak Anna Votická následně zjistila, z jejích příbuzných, kteří v Evropě zůstali, nikdo nepřežil. Nacisté je zavraždili v koncentračních táborech.
„Zatímco tolik našich příbuzných v Evropě zahynulo, my jsme přežili. Šest a půl milionu Židů bylo zavražděno. Z mé rodiny – 65 lidí – nepřežil nikdo,“ poznamenala Anna Votická.
V roce 1946 se Votičtí vrátili do Prahy, v Československu však nezůstali dlouho. Po komunistickém převratu v roce 1948 celá rodina emigrovala do Kanady a usadila se v Montrealu. Po roce 1968 si Anna Votická brala v Kanadě pod křídla československé emigranty, kteří prchali z ČSSR před sovětskou invazí. Dobrovolně se starala také o seniory.
Anna Votická zemřela roku 2014. Svou vzpomínkovou knihu, kterou stihla vydat roku 2010, uzavřela citátem filozofa George Santayana: „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni ji opakovat.“
Zdroj:
https://www.youtube.com/watch?v=LN8OXLepjek&list=PLRV6_Po7id9gDv5kbWVwTKWFGk130JbFB&index=24
https://p3k.cz/voticka.html
https://www.theatlantic.com/china/archive/2013/11/shanghais-forgotten-jewish-past/281713/
https://intheirownwords.net/annemarie-voticky
https://en.wikipedia.org/wiki/Shanghai_Ghetto
https://www.idnes.cz/xman/styl/druha-svetova-valka-uprchlik-sanghaj-nemecko-evian-les-bains-konference.A220321_102622_xman-styl_fro?
https://www.jewishmuseum.cz/novinky/160-150/pribeh-trosecniku-v-sanghaji-vystavou-nekonci/
https://en.wikipedia.org/wiki/Hongkou,_Shanghai
