Článek
Údolí smrti, ze kterého není cesta zpět
Region Kolyma se nachází na ruském Dálném východě při hranicích se Severním ledovým oceánem a Východosibiřským mořem na severu a Ochotským mořem na jihu. Toto území je velmi bohaté na nerostné suroviny, a to hlavně zlato, stříbro, platinu, měď, cín, antimon, ale i rtuť a uran.
Proto právě zde od 30. let 20. století sovětský režim zřídil pracovní tábory, které využívaly osoby vězněné v gulazích jako levnou pracovní sílu. Podle historiků byly vězeňské pracovní tábory na Kolymě ty nejhorší v rámci celého sovětského systému Gulag. Nikde jinde nebyla úmrtnost tak vysoká jako právě na Kolymě.
Osada městského typu Ust-Omčug v roce 1958.
V regionu Kolyma fungovala zhruba osmdesátka pracovních táborů, tím nejbrutálnějším z nich byl bezesporu gulag Butugyčag ležící 55 kilometrů od osady městského typu Ust-Omčug a zhruba 250 kilometrů od města Magadan. Dodnes se zbytky tohoto pracovního tábora a štol nacházejí v údolí, kterému domorodí Evenkové přezdívají Údolí smrti. Z jakého důvodu?
Jak uvádí místní legenda, v minulosti domorodí pastevci v této oblasti domestikovali a chovali soby. Když procházeli podél řeky Dětrin, narazili na obrovské pole poseté lidskými lebkami a kostmi. Následně jejich zvířata onemocněla zvláštní chorobou. Začala jim ve velkém vypadávat srst na nohou, odmítala potravu, trpěla nedostatkem energie, poté si lehla a pak už nemohla vstát. Právě na tomto místě později sovětský Dalstroj zřídil ten nejbrutálnější gulag ze všech – Butugyčag.
Za 10 let zemřelo na 400 tisíc vězňů
Hledání uranových ložisek v Sovětském svazu odstartovalo po konci druhé světové války v roce 1945. Od konce 30. let 20. století byl Butugyčag místem několika zajateckých táborů na Kolymě, kde vězni těžili kassiteritovou rudu a cín. Někteří vědci se domnívají, že sovětští úředníci zaměřili své hledání uranu na tuto oblast, protože hustý radioaktivní kov se často nachází v blízkosti ložisek kassiteritu. Nakonec byl uran objeven na třech místech: jedním z nich byl právě Butugyčag. Sovětská vláda okamžitě přidělila muže a zdroje na těžbu a obohacování této rudy.
Počátkem 50. let 20. století se počet pracujících vězňů dramaticky zvýšil, gulag Butugyčag propojil několik táborů, které se táhly v délce téměř tří kilometrů. Intenzivní rozvoj důlní těžby a táborů souvisel právě s objevem uranové rudy. Bylo to v době, kdy Sovětský svaz začal vyvíjet své první jaderné zbraně.
Ruiny kanceláře a strážního domu velitele tábora v Butugyčagu – do roku 1955 zajatecký tábor gulagu, který byl definitivně uzavřen v roce 1958.
Čím byl gulag Butugyčag na Kolymě tak brutální? Převážně političtí vězni zde v krutých podmínkách těžili uranovou rudu bez ochranných pomůcek. Právě těžba uranu holýma rukama byla doslova smrtící. Tento gulag, který měl se svými podtábory maximální kapacitu 31 500 osob, fungoval 10 let od roku 1945 do roku 1955. Svědci uvádějí, že za dobu své existence připravil o život zhruba 380 tisíc lidí.
Smrtnost v gulagu Butugyčag byla extrémně vysoká vzhledem k tomu, že vězni těžící uranovou rudu byli při práci vystaveni vysoké dávce radiace. Průměrná délka života vězněného horníka byla v tomto pracovně-vězeňském táboře méně než jeden rok. Básník Anatolij Žigulin, který byl v tomto táboře vězněn, vzpomínal, že u pecí, kde se po umytí na kovových podnosech odpařovala voda z uranového koncentrátu, vězni pracovali jeden až dva týdny, poté zemřeli a byli nahrazeni novými.
V gulagu Butugyčag byli drženi vězni, poté existoval ještě Dolní Butugyčag, kde pracovali zaměstnanci místní elektrické rozvodny. Když byl v roce 1955 Butugyčag uzavřen, lidé Dolní Butugyčag opustili a přesunuli se do 55 kilometrů vzdálené vesnice Ust-Omčug, která se posléze stala osadou městského typu. Podle sčítání lidu zde v roce 1989 žilo 11 343 obyvatel, v roce 2002 – 4 867 obyvatel, v roce 2010 – 3 914 obyvatel a v roce 2018 – 3 128 obyvatel. Osada se tak postupně vylidňuje.
Pozůstatky štoly v Butugyčagu.
Extrémně chladné subarktické klima
Sovětský zajatecký tábor Butugyčag se nacházel v údolí vysoko v horách. Představoval ale peklo na zemi. Vzhledem k velmi chladnému subarktickému klimatu zde byly zimy dlouhé a mrazivé. Takřka osm měsíců v roce zde padaly minusové maximální denní teploty, a to v extrémech až minus 60 stupňů Celsia.
Silný vítr dokázal vyfouknout kameny baráků, v nichž vězni spali na palandách širokých zhruba 30 centimetrů. Za smrt vězněných lidí v Butugyčagu tedy nemohla „pouze“ vysoká dávka radiace. Převážně političtí vězni zde po tisících umírali mrazem, zimou a hladem.
Jsem geolog a vím, že bývalá zóna se nachází v oblasti mohutného shluku polymetalických rud. Zde, na rozhraní řek Detriny a Tenky, se soustřeďují zásoby zlata, stříbra a kassiteritu. Butugyčag je ale také známý projevem radioaktivních hornin, zejména uranu. Při své práci jsem tato místa musel navštívit nejednou. Obrovská síla radioaktivního pozadí zde škodí všemu živému. To je důvodem ohromné úmrtnosti v zóně. Radiace v Butygyčagu je nerovnoměrná. Někde dosahuje velmi vysoké, extrémně život ohrožující úrovně, ale jsou i místa, kde je zázemí celkem přijatelné.
Bývalý gulag Butugyčag přitahuje dobrodruhy
O existenci brutálního pracovně-vězeňského tábora Butugyčagu na Kolymě, kde vězni těžili uran holýma rukama, se začalo otevřeně mluvit teprve v posledních letech. Italský list Repubblica s odvoláním na francouzský list Le Figaro navíc uvádí, že se v táboře nacházelo přísně tajné výzkumně-lékařské zařízení, kde se prováděly experimenty na vězněných lidech.
Posted by Anatoly Chernyavskiy on Tuesday, February 5, 2019
Od roku 2017 se v okolí bývalého gulagu Butugyčag nachází improvizovaný hřbitov s 250 hroby vězňů. Dodnes je úroveň radiace v této oblasti stále velmi vysoká. Správa ruského Tenkinského okresu v Magadanské oblasti proto kolem tohoto území instalovala výstražné značení – zbytky baráků, jam a štol do Butugyčagu totiž stále přitahují dobrodruhy.
