Článek
Eduard Bedřich Vilém Leo Jindřich Jan Maria hrabě Larisch-Mönnich (zkráceně Eduard Larisch-Mönnich) se narodil v roce 1916 na dnes zaniklém zámku Solca u Karviné. Pocházel z významného slezského šlechtického rodu, jehož jméno bylo úzce spjato s těžbou uhlí na Karvinsku a Ostravsku. Rod Larisch-Mönnich patřil v meziválečném období k ekonomicky i společensky nejvlivnějším rodinám tohoto regionu.
Jeho otcem byl podnikatel a průmyslník Jan Larisch-Mönnich (1872 Fryštát – 1962 Palfau v Rakousku), jehož rod vybudoval rozsáhlé uhelné impérium. Ze strany matky Olivie Lukrecie Fitz-Patrickové narozené roku 1894 v americké Kalifornii měl Eduard rakousko-americké kořeny. Majetek rodu Fitz-Patricků se mimo jiné nacházel ve štýrském Palfau, kde rodina Larisch-Mönnichova našla azyl po konci druhé světové války a odchodu z Československa.
Během svého života uzavřel Eduard Larisch-Mönnich celkem tři manželství. Poprvé se oženil roku 1937 s Češkou nearistokratického původu Miladou Šebelovou, která byla dcerou centrálního ředitele Vítkovických kamenouhelných dolů. Manželům se narodil syn Karel (* 1938), který se svou mámou zůstal po druhé světové válce v Československu. Toto manželství bylo rozvedeno v Katovicích roku 1942. Podruhé se Eduard oženil roku 1943 s rakouskou šlechtičnou Alexií Czerninovou, s níž měl syna Jindřicha (* 1945) a dceru Alexandru (* 1947). Po rozvodu v roce 1956 uzavřel v Rakousku třetí manželství s Rudolfinou Emmerstorferovou, s níž vychovával společnou dceru Marii Olivii (*1965).
Nový zámek v Jevišovicích, kde za druhé světové války sídlil Eduard Larisch-Mönnich, je dnes využíván jako domov důchodců.
Eduard Larisch-Mönnich pobýval v Jevišovicích na Znojemsku až do roku 1945
Uhelní magnáti Larisch-Mönnichovi z Karviné v roce 1939 koupili velkostatek Jevišovice na Znojemsku, jehož správu v témže roce převzal právě Eduard Larisch-Mönnich. Součástí tohoto velkostatku byly dva zámky a rozsáhlé hospodářství. Eduard bydlel v Jevišovicích na Novém zámku, kde žil se svou druhou manželkou Alexií Czerninovou.
O hospodářství jevišovického velkostatku se staral až do roku 1939 ředitel velkostatku Josef Fischl, který byl však pro svůj židovský původ spolu s manželkou a dvěma rozvedenými dcerami zavražděn v koncentračním táboře. Následně řízení jevišovického velkostatku převzal Bohumil Kučera, jehož syn Alexandr Kučera působil jako osobní tajemník hraběte. Správcem přidruženého dvora v obci Slatina byl Václav Duben.
Vedle správy velkostatku se Eduard Larisch-Mönnich za války snažil pomáhat lidem v regionu. Po požárech poskytoval místním materiální pomoc a za některé zemědělce plnil povinné dodávky ze zásob velkostatku. Ve spolupráci s velitelem četnické stanice v Grešlově Mýtě Bohumírem Riedlem a jevišovickým farářem P. Františkem Sedlářem rovněž zajistil důstojné pohřbení 20letého amerického letce Ralpha J. Jonese sestřeleného německým letadlem 28. srpna 1944 u Boskovštejna nedaleko Jevišovic, za což Obecnímu a Farnímu úřadu v Jevišovicích v roce 1946 poděkovaly americké instituce při exhumaci ostatků. Eduard Larisch-Mönnich také za války ve spolupráci s velitelem četnické stanice v Grešlově Mýtě Bohumírem Riedlem zachránil život budoucímu slavnému českému archeologovi Vědomilovi Vildomcovi, který uprchl z nuceného nasazení a hrozil mu vojenský soud.
Pomník padlému americkému letci u Boskovštejna, o jehož důstojné pohřbení se postaral Eduard Larisch-Mönnich. Sestřelené letadlo s Ralphem J. Jonesem dopadlo 28. srpna 1944 na pole kousek od okraje lesa na pravé straně snímku.
Německé úřady během Protektorátu považovaly Eduarda Larisch-Mönnicha za politicky nespolehlivého. Hlásil se totiž k české národnosti a byl členem Národního souručenství. I přesto, že si Eduard za války nově zvolil německou národnost, nacisté na jeho jevišovický velkostatek uvalili nucenou správu. Nuceným správcem velkostatku se tehdy stal Rakušan Herwig Wunsch (1901–1944) z nedalekého Laa an der Thaya, který zemřel na tuberkulózu ještě před koncem války.
Pamětníci z Jevišovic na Eduarda Larisch-Mönnicha vzpomínali jako na člověka čestného a slušného. Vybavuje se jim také jako „kulhající hrabě“, neboť si nechal zlomit nohu v lýtku a celou válku nosil sádrovou dlahu. „Hrabě Larisch měl jako nově hlášený Němec nastoupit do německé armády. Aby se tomu vyhnul, nechal si po vypití velkého množství slivovice svým osobním tajemníkem Kučerou zlomit nohu. Hrabě Larisch skutečně pak nemusel jít na frontu, ale s německou správou velkostatku měl mnohé potíže, které šly až tak daleko, že mu odpírali prodávat základní potraviny a hrabě musel sám chodit k místním zemědělcům a kupovat je od nich,“ uvedl historik Jiří Černý ve vydání Zpravodaje města Jevišovice z dubna 2025.
Němci hrozili vypálením obce Slatina se 400 obyvateli
Jevišovicko osvobodila Rudá armáda 8. května 1945. Den předtím ovšem mohlo v obci Slatina u Jevišovic dojít k velké tragédii. „Z obce se odstěhovala do Jevišovic vojenská týlová jednotka rakouských veteránů, která ve vsi od podzimu budovala barikády; aby ztížila postup blížící se fronty. V panské kůlně, kde měla skladiště, zůstaly pušky. V lesích kolem Rokytné operovali partyzáni. Syn správce velkostatku, Přemysl Duben, spolu se synem řídícího učitele, Lubomírem Filipským, začali také dělat partyzány. Odcizili z kůlny 6 pušek a na cestě od Kratochvilky odzbrojili starého rakouského vojáka, který se vracel ke své jednotce do Jevišovic z Rouchovan, odkud pocházela jeho žena. Voják věděl, že je konec války a snad by ani nic nepodnikal, ale když přišel ke své jednotce beze zbraně a bez kabátu, musel ztrátu nahlásit veliteli,“ popsala začátek této události obec Slatina na svých webových stránkách.
Následující den 7. května 1945 dopoledne dorazila do Slatiny motorizovaná německá jednotka od Jevišovic a obec obklíčila. Německý velitel jednal se starostou Josefem Votýpkou (1891–1975) a požadoval jména viníků a jejich vydání. Pohrozil, že jinak nechá zastřelit všechny obyvatele Slatiny a obec vypálí. Zároveň si vyžádal seznam všech mužů a připravoval exemplární popravu, tedy zastřelení každého desátého. Starosta pro nedobrou znalost němčiny žádal tlumočníka. Jako tlumočník byl tehdy přizván správce velkostatku Václav Duben, jehož syn se podílel na této nepříjemné události spolu se synem řídícího učitele. Tento správce si byl vědom, že situaci sám nevyřeší, a telefonicky proto přivolal majitele jevišovického velkostatku Eduarda Larisch-Mönnicha.
Současný pohled na centrum obce Slatina u Jevišovic.
Larisch-Mönnich přijel do Slatiny okamžitě po výzvě a zahájil jednání s německým velitelem v době, kdy již nacisté plánovali zastřelit každého desátého muže ze Slatiny. Jednání probíhalo přibližně čtyři hodiny a podle svědectví se Eduard Larisch-Mönnich snažil odvrátit popravám i tím, že Němcům nabízel svůj vlastní majetek výměnou za životy místních obyvatel. Výsledkem byla dohoda, podle níž měli být dva mladí viníci Duben a Filipský do tří dnů předvedeni do Jevišovic a ukradené zbraně vráceny Němcům. Na základě této dohody německá jednotka opustila obec Slatinu a stáhla se zpátky do Jevišovic.
Ještě téhož dne 7. května 1945 odpoledne oznámil rozhlas kapitulaci německých vojsk v Remeši. V následujících hodinách německé jednotky v regionu Jevišovic začaly ustupovat směrem na západ. Třídenní lhůta, kterou Eduard Larisch-Mönnich vyjednal 7. května 1945 při řešení incidentu s Němci, přinesla úspěch. Díky tomu tak v posledních hodinách druhé světové války zachránil 400 obyvatel obce Slatina i jejich majetek.
„Jsem pravnučkou Josefa Votýpky. Nebýt tehdejšího zásahu hraběte Larische, zřejmě by tu náš rod již nebyl. Pradědeček se tehdy jako starosta zachoval čestně. Neprozradil jména viníků, i když Němci mířili zbraněmi na jeho rodinu. Po válce se mu též místní odvděčili. Z postu starosty byl sesazen, jeho pracovní stůl byl přenesen do domu komunisty a veškerý majetek mu byl zabaven ve prospěch družstva. Smutná to část naší historie,“ napsala v roce 2021 paní Marcela J. na veřejných facebookových stránkách Města Jevišovice.
Při příchodu Rudé armády se karty obrátily, Eduard musel do Rakouska
Dne 8. května 1945 v podvečerních hodinách dorazila do Jevišovic Rudá armáda. Eduard Larisch-Mönnich na Novém zámku v Jevišovicích přivítal sovětské důstojníky česky, pohostil je a snažil se s nimi jednat. Přesto na zámku rabovali sovětští vojáci. Kromě Rudé armády rabovala na jevišovickém zámku po válce i část místního obyvatelstva, přičemž část mobiliáře byla rozebrána, rozprodána nebo zničena.
Krátce po 8. květnu 1945 byl hrabě i s manželkou zbaven majetku a práv a musel zámek opustit. Byli eskortováni na pilu Jankovec u Bojanovic, kde pod dohledem vykonávali manuální práci. „Dle svědectví a pozdějšího zápisu učitele Jana Kovárníka jej tam dokonce fyzicky napadal Přemysl Duben ze Slatiny, jeden z provinilých mladíků z 6. května, kterého hrabě chránil,“ uvedl historik Jiří Černý ve článku zveřejněném ve Zpravodaji města Jevišovice.
Eduard Larisch-Mönnich a jeho žena byli následně vyhoštěni do Rakouska. Usadili se v Palfau ve Štýrsku na rodovém panství Eduardovy matky Olivie Fitz-Patrickové, která se sem po válce dostala s přičiněním americké armády ze zámku Valeč na Karlovarsku. Eduard žil v Palfau až do své smrti dne 31. července 1987 a je pohřben v hrobce rodiny Larisch-Mönnichů na místním hřbitově. Památkou na hraběte v parku Nového zámku v Jevišovicích, který v současnosti funguje jako domov důchodců, zůstala dřevěná kaplička Panny Marie Bolestné.
Zdroj:
https://www.jevisovice.cz/zpravodaj-a-jevisovicke-noviny (vydání z dubna 2025)
https://www.obecslatina.net/1-4_801-druhy-ortel-smrti-pro-obec
https://www.facebook.com/SZJevisovice
https://www.facebook.com/story.php?story_fbid=372594349528538&id=100068406311657&rdid=Z40VNww8laASxZI4
https://www.archives.cz/web/soka/karvina/projekt/resources/karvina/hruby/genealogie%20II/genealogie%20larisch%202%20dil-XXI-3.htm
https://cs.wikipedia.org/wiki/Leteck%C3%BD_souboj_nad_Boskov%C5%A1tejnem
