Útěk politických vězňů z uranového lágru XII u Horního Slavkova si v roce 1951 vyžádal 11 mrtvých

Oblast Horního Slavkova patřila po Jáchymovsku a Příbramsku k nejdůležitějším místům těžby uranu v poválečném Československu. A to hlavně proto, že po roce 1948 o tuto surovinu vzrostl výrazně zájem ze strany Sovětského svazu, který ji potřeboval pro výrobu jaderných zbraní.

Kvůli nedostatku pracovních sil se komunistický režim v Československu rozhodl, že uran budou těžit vězňové. Stejně jako v sovětském systému Gulag, kterým se ostatně režim v československých lágrech výrazně inspiroval. V 50. letech 20. století se tak trestanecké tábory, kde byli umístěni zejména političtí odpůrci režimu, staly v tuzemsku běžným nástrojem represe.

Jedním z těchto zařízení byl trestanecký tábor XII zvaný Dvanáctka u Horního Slavkova, který vznikl v září 1951 a který byl zrušen v srpnu 1954. Pojmenován byl podle šachty číslo 12, vedle které byl postaven. Počet vězňů v tomto lágru rychle rostl. Na konci září 1951 zde bylo drženo 1 500 vězňů, přičemž do března 1953 se jejich počet zvýšil na 1 987. Většina zadržovaných lidí patřila k politickým odpůrcům režimu, kteří byli odsouzeni k těžkým trestům za své údajné protistátní aktivity.

Tábor XII byl přísně střežen, obehnán vysokým plotem s ostnatým drátem a pod kontrolou ozbrojené stráže. Vězni, kteří nuceně pracovali v uranových dolech, zde čelili neustálému hladu, vyčerpání a šikaně ze strany dozorců. Po celou dobu fungování Dvanáctky byl jejím velitelem Jiří Machota, který ale ve svých pozdějších vyjádřeních popíral, že by někdy nějakého vězně bil, respektive by byl přítomen nějakému fyzickému týrání vězňů.

V říjnu 1951 se skupina jedenácti vězňů (Ferdinand Compel, František Petrů, Jan Úlehla, Vladislav Roubal, Jan Trn, František Čermák, Miroslav Hasil, Ladislav Plšek, Boris Volek, Karel Kukal a Zdeněk Štich, kteří společně pracovali v šachtě číslo 14) pokusila o útěk. Akce začala v noci z 14. na 15. října 1951, kdy vězni omráčili jednoho z dozorců. Při incidentu však hluk přilákal dalšího dozorce Josefa Guckého, kterého jeden z vězňů smrtelně postřelil. Gucký později svým zraněním podlehl.

„Byla noční směna, kde není těch strážců tolik, jenom asi tři. Nás bylo jedenáct, dohodli jsme se, že budeme předstírat poruchu u čerpadla vody. Hlásili jsme, že si to musíme jít spravit, to byla samozřejmě záminka. Tři hoši s tím vyfárali nahoru, jeden bachař s nimi šel nahoru do dílny, tam ho zezadu praštili a  odzbrojili. Pak už se zbraní šli zpátky k šachtě. Tam byl jeden nováček, takový horlivý bachař, měl na zádech na kožichu samopal. Úlehla na něj mířil, aby dal ruce nahoru, on se snažil ze zad strhnout ten automat, tak ho postřelil. Zbývající bachaře jsme spustili klecí dolů do šachty a  dali jsme se na útěk,“ napsal ve svých vzpomínkách jeden z přeživších Karel Kukal.

Po útěku z tábora došlo v ranních hodinách 15. října nedaleko Stanovic k přestřelce mezi uprchlými vězni a příslušníky Sboru národní bezpečnosti. Pět vězňů (Ferdinand Compel, František Petrů, Jan Úlehla, Vladislav Roubal a Jan Trn) tehdy zemřelo. Podle protokolu a lékařské zprávy byli František Petrů a Vladislav Roubal zastřeleni buď příslušníky SNB, nebo vlastní rukou. Jan Trn, Jan Úlehla a Ferdinand Compel zemřeli na ochrnutí mozkových center a krvácení do dutiny hrudní. To svědčí o tom, že byli pravděpodobně surově ubiti k smrti.

Bezprostředně po útěku byli dále zadrženi další tři vězňové. Ti byli v lágru XII, kde již úřadovala spousta příslušníků SNB v uniformách a příslušníků Státní tajné bezpečnosti v civilu, předvedeni před mrtvé. Následně museli všichni vězňové tábora projít kolem zraněných a mrtvých. Na závěr museli zadržení označit všechny, kdo jim při útěku pomáhali. Jejich paměť dozorci vzpružovali kopanci a bitím.

„Ty kluky pochytali a postříleli, a když je přivezli zpět do tábora, hodili je na zem jako kus hadru a všichni kolem nich museli pochodovat. Běda, když někdo smekl čepici nebo udělal křížek. To hned dostal od příslušníka pendrekem po hlavě. Bylo hrozné vidět mrtvé zastřelené kamarády. Byla to téměř celá parta,“ zavzpomínal zlatý hokejista a hokejový trenér Augustin Bubník, kterého ihned obvinili z napomáhání útěku a odvezli do ruzyňské věznice, kde se z něj snažili vymlátit přiznání.

Poté, co byl Augustin Bubník odsouzen ve vykonstruovaném soudním procesu s československou hokejovou reprezentací k 14 letům vězení a převezen do tábora XII, se totiž dostal přímo do pracovní party v šachtě číslo 14, jejíž část pak 14. října 1951 utekla. Jako nově příchozího však Bubníka nevzali s sebou.

A co zbylí vězni, kteří nezemřeli při přestřelce? Ladislav Plšek a Boris Volek, které dopadli bezprostředně po útěku, byli v rámci procesu Karolík a spol. odsouzeni k trestu smrti. Popraveni byli 11. listopadu 1952 v Praze na Pankráci poté, co neuspěli s žádostí o prezidentskou milost. Ve stejném procesu byl k smrti odsouzen také dozorce táboru XII Jozef Karolík za údajné napomáhání útěkářům.

Františkovi Čermákovi se podařilo uprchnout. V listopadu roku 1951 jej však zastřelila hlídka Pohraniční stráže, když se u Bratislavy snažil přejít státní hranici do Rakouska.

Miroslav Hasil se skrýval šest týdnů a podařilo se mu dostat do Dolních Bojanovic na Slovácku, kde kontaktoval svou rodinu. Koncem listopadu 1951 byl odhalen na místní taneční zábavě (pravděpodobně na udání) a následně postřelen příslušníky StB. Podle dostupných informací jej buď zastřelili, nebo spáchal sebevraždu. Pohřben byl 30. listopadu v rodných Hruškách.

Z celkového počtu jedenácti uprchlíků přežili pouze Karel Kukal a Zdeněk Štich.

Zdeněk Štich byl po dopadení vystaven tvrdému zacházení a mučení, které na něm zanechalo trvalé zdravotní následky. Po výsleších upadl do bezvědomí, byl zcela ochrnutý a neschopný mluvit. Úřední diagnóza ztýraného vězně zněla: těžká psychoneurosa „po úrazu“.

„Když mě rodiče směli poprvé navštívit, přinesli mě dva muklové na nosítkách. Ležel jsem bez hnutí jako ochrnutý a zíral do stropu. Polykal jsem jen tekutou stravu, moč mi odtékala do bažanta a stolici ze mne prý jednou týdně vyšťourávali. Vůbec jsem o sobě nevěděl. Nic ze svého dosavadního života jsem si nepamatoval. Byl jsem dýchající mrtvola. Dozorci o mě típali cigarety,“ vypověděl Zdeněk Štich pro Lidové noviny.

Až v roce 1953 byl schopen částečně pohybovat nohama a teprve v roce 1960 začal chodit o berlích. Brutální vyšetřovací metody u něj způsobily trvalou poruchu paměti. Nevzpomínal si na nic ze svého života před útěkem. Na základě jeho tragického zdravotního stavu mu byla udělena milost a po částečném zotavení se vyučil hodinářem. Víc než třicet let pracoval v dílně jemné mechaniky v ostravské Nové huti.

Další z přeživších Karel Kukal měl štěstí v tom, že ve chvíli, kdy další vězni postřelili bachaře Guckého, byl ještě dole v šachtě. Při výsleších pak StB tvrdil, že o chystaném útěku nic nevěděl, že se nezúčastnil plánování akce a že se k ostatním přidal až na poslední chvíli. Právě to mu zachránilo život. V rámci procesu Karolík a spol. byl odsouzen k dalším 25 letům vězení, ale nedostal trest smrti. Na svobodu se dostal v roce 1962 v rámci amnestie. Po srpnu 1968 emigroval do Švýcarska, kde se stal jedním ze zakladatelů exilového skautského hnutí. V roce 1993 vydal knihu Deset křížů, která pojednává právě o tragickém útěku z tábora XII.

Karel Kukal až do své smrti v roce 2016 upozorňoval na to, že lidé v Česku až příliš rychle zapomněli na napjatou historii vlastní země v průběhu minulého století. „Lidé, obzvlášť ti mladí, nechtějí slyšet, co bylo předtím, aby z toho načerpali nějaké zkušenosti. Taková lhostejnost k minulosti,“ řekl pro Paměť národa.

Během pokusu o útěk z tábora XII u Horního Slavkova a následných represí zahynulo celkem 11 osob. A to 9 politických vězňů a 2 dozorci. Oběti tohoto hromadného útěku dnes připomíná symbolický hrob na hřbitově v Horním Slavkově, kde je oficiálně pohřbeno celkem pět vězňů.

„Jsou pohřbeni, tedy spíš zahrabaní na tomhle hřbitově. A jsou také zapsaní v úmrtní knize, ale místo tam úmyslně označené není. Velitel eskorty, která přivezla mrtvoly, řekl hrobníkovi, aby je zahrabal na cestě. Aby po nich lidi šlapali,“ doplnil Karel Kukal.

Po útěku 11 vězňů nastaly v lágru XII ještě tvrdší podmínky. Podle výpovědi přeživších sloužil jako korekce tzv. trestní barák, který vězni přezdívali „koncentrák v koncentráku“. Právě sem byli umisťováni za sebemenší přestupky. Vězně rovněž dozorci nutili dlouhou dobu stát po kolena ve sněhu, až utrpěli omrzliny.

Podle výpovědí bývalých vězňů v táboře XII zástupce velitele rovněž vytvořil tzv. táborovou policii, která byla složená z kriminálních živlů. Jednalo se o komando, které v noci terorizovalo ostatní převážně z řad politických vězňů. Tábor XII v Horním Slavkově byl zrušen 9. srpna 1954.

Jan Úlehla (1919–1951) se narodil v Rohatci na Hodonínsku. Za války byl čtyři roky vězněn v koncentračním táboře Dachau, odkud se mu podařilo utéct. V roce 1944 vstoupil do armády generála Svobody, kde získal hodnost kapitán. Po roce 1948 založil časopis Partyzáni. V roce 1950 byl odsouzen jako velitel protistátní skupiny k trestu 25 let. V říjnu 1951 byl ubit k smrti při útěku z tábora XII.

Vladislav Roubal (1920–1951) působil za druhé světové války jako letec RAF u 310. stíhací perutě. Po návratu z Anglie do Československa pracoval jako úředník na ministerstvu zahraničí. Naposledy byl vyslancem v Belgickém Kongu, po odchodu z této funkce odcestoval do Francie. Když koncem roku 1950 přiletěl do Prahy, zatkli jej přímo na letišti. Následně u soudu dostal 11 let za velezradu. V říjnu 1951 byl po útěku z tábora XII zastřelen buď příslušníky SNB, nebo během obklíčení spáchal sebevraždu.

Jan Trn (1926–1951) se narodil v Podkarpatské Rusi v obci Humok. Za války musel přerušit studia na reálném gymnáziu, protože pocházel z neárijské rodiny. Po druhé světové válce pracoval jako úředník v Bohumíně, jako bydliště uváděl Karvinou. V roce 1948 utekl do západního Německa, poté se vrátil do Československa, odkud zase utekl do Francie. Při návratu do Československa jej zatkli a v roce 1950 odsoudili na 16 let za protistátní činnost včetně přechovávání vysílačky. V říjnu 1951 byl ubit k smrti při útěku z tábora XII.

Ferdinand Compel (1929–1951) se narodil v Tuřích Remetách v okrese Perečín v tehdejší Podkarpatské Rusi nedaleko slovenských hranic. Měl několik tříd maďarské základní školy. Hovořil pouze maďarsky a opravdu maličko slovensky. Později žil v Děsné v Jizerských horách a pracoval jako dělník při stavbě tunelu. V lednu 1950 byl odsouzen za velezradu na 11 let. V říjnu 1951 byl ubit k smrti při útěku z tábora XII. Bylo mu pouhých 22 let.

František Petrů (1907–1951) byl nejstarší ze skupiny „útěkářů“. V době útěku z tábora XII mu bylo 44 let. Další informace o něm nemáme. V říjnu 1951 byl po útěku z tábora XII zastřelen buď příslušníky SNB, nebo během obklíčení spáchal sebevraždu.

Tento text telegramu byl 16. října 1951 zaslaný rodinám 5 vězňů zavražděných při útěku z tábora XII v Horním Slavkově.

František Čermák se po útěku z tábora XII dostal až na Slovensko. Spolu s bratrem Jozefem plánoval přechod státních hranic na Západ směr Rakousko. Našli si převaděče, který ovšem spolupracoval s StB. František Čermák zemřel 30. října 1951 při přestřelce během pokusu o překročení hranic.

Miroslav Hasil (1929–1951) se narodil v Hruškách u Hodonína. Na konci druhé světové války se pravděpodobně angažoval jako partyzán. Základní vojenskou sloužil na Karlovarsku. Následně byl odsouzen k trestu odnětí svobody za zpronevěru a za snahu o ilegální překročení státní hranice. V roce 1951 byl jedním z organizátorů útěku z tábora XII. Hasil vedl skupinu uprchlíků lesy, ale většina byla brzy zavražděna nebo dopadena. Jemu se podařilo skrývat téměř šest týdnů, než jej StB vypátrala v Dolních Bojanovicích, kde navštívil taneční zábavu. Během zásahu Hasila postřelila policejní hlídka a on vzápětí pravděpodobně spáchal sebevraždu zastřelením.

Ladislav Plšek (1925–1952) byl český dělník a protikomunistický odbojář. Narodil se v Horní Lidči na Vsetínsku. Po roce 1948 se pokusil během výkonu vojenské služby uprchnout přes hranice z Československa. Po zatčení a odsouzení v květnu 1950 na 13 let za velezradu byl vězněn v Plzni na Borech a poté v pracovním táboře XII v Horním Slavkově. V říjnu 1951 byl při pokusu o útěk dopaden, následně odsouzen za velezradu, vyzvědačství a vraždu a 11. listopadu 1952 popraven ve věznici Pankrác. Jeho tělo bylo pohřbeno na Ďáblickém hřbitově.

Boris Volek (1928–1952) byl československý skaut, odbojář a politický vězeň. Narodil se ve Spišské Nové Vsi v evangelické rodině, která se později přestěhovala do Prahy. V Kolíně studoval chemickou průmyslovku a založil odbojovou skupinu Bratrstvo, složenou převážně ze skautů a studentů. Skupina se snažila získat zbraně a připravovala akce proti komunistickému režimu, ale v roce 1949 byla odhalena a její členové zatčeni. Boris Volek byl odsouzen za velezradu a špionáž na 20 let a vězněn v táboře XII v Horním Slavkově. V době útěku mu bylo 23 let. Byl popraven 11. listopadu 1952 ve věznici na Pankráci.

Zdeněk Štich (1928–2013) se narodil v Ostravě. Po maturitě nastoupil v roce 1947 na Vojenskou leteckou akademii v Hradci Králové, odkud byl ale v roce 1948 z politických důvodů vyloučen. V roce 1949 byl odsouzen za výrobu a distribuci protikomunistických letáků. Trest si odpykával v táboře XII, odkud v říjnu 1951 utekl s dalšími spoluvězni. Ze zdravotních důvodů mu byla udělena milost a po propuštění se vyučil hodinářem. V roce 2001 obdržel od prezidenta Václava Havla Medaili Za hrdinství.

Karel Kukal (1927–2016) byl český skaut, politický vězeň a exulant. Narodil se v Praze na Vinohradech. Jeho otec měl koloniál, potom papírnictví a následně lahůdkářství v pasáži Černá růže. Karel Kukal se po únoru 1948 zapojil do třetího odboje a vydával protikomunistické letáky a časopisy, za což byl zatčen a odsouzen na sedm let. V roce 1951 se účastnil neúspěšného hromadného útěku z tábora XII. Po dopadení mu byl trest prodloužen o dalších 25 let, na svobodu se dostal až v roce 1962. V roce 1968 emigroval do Švýcarska, kde se stal spoluzakladatelem exilového skautingu. O svých zkušenostech napsal knihu Deset křížů. V roce 2002 mu byla udělena Medaile Za hrdinství. Zemřel roku 2016 ve švýcarském Bernu.

Zdroj:

https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/070

https://cs.wikipedia.org/wiki/XII_(pracovn%C3%AD_t%C3%A1bor)

https://www.lidovky.cz/sport/tri-paragrafy-za-kazdy-bubnikovi-hrozila-opratka.A131117_215236_ln-sport-hokej_vrb

https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Hasil

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Kukal

https://www.lidovky.cz/domov/muz-ktery-nebyl.A061107_134524_ln_bezpravi_fho

https://www.mujrozhlas.cz/pribehy-20-stoleti/nechtel-jsem-aby-me-chytili-ziveho-pribeh-karla-kukala-zdenka-sticha-uprchliku-z

https://sovf.cz/clanky/tragicky-osud-borise-volka/

https://www.pametnaroda.cz/cs/kukal-karel-20060119-0