Článek
Stála u okna a pozorovala kapky deště, jak kreslí na skle klikaté cestičky. Připomnělo jí to všechny ty slzy, které už dávno vyplakala a nové už v sobě nenašla. Bylo to už několik let od svatby. Dny plné lásky a porozumění se však proměnily v tiché soužití dvou lidí, kteří se postupně vzdalovali.
Kdy přesně se to zlomilo, těžko říct. Snad to byly ty drobné okamžiky, které si člověk ani pořádně neuvědomí. Jeden po druhém, den za dnem se kupily, až mezi nimi vytvořily zeď, přes kterou už nebylo vidět.
Často myslela na časy, kdy jí přinesl chryzantémy jen proto, že věděl, jak je má ráda. Na chvíle, kdy ji znenadání objal, když vařila nedělní oběd. Na večery, kdy se spolu nahlas chechtali všem těm drobným průšvihům a plánovali, co všechno spolu ještě zažijí. Ta doba se zdála být tak vzdálená, jako by patřila do jiného života. Teď mezi nimi ležela propast plná nevyřčených slov a potlačených emocí.
Chování mužů, které ženám ubližuje
Řada mužů si ani neuvědomuje, jak hluboce dokáží svými činy zranit své partnerky. Nejde vždy o velké prohřešky, ale i o drobnosti, které se však opakováním stávají nesnesitelnými. Zde jsou činy, které ženám ubližují nejvíce:
Nepřítomnost muže v přítomnosti ženy
Když ji neposloucháte, díváte se přitom do telefonu nebo jen netrpělivě přikyvujete, dáváte jí najevo, že to, co říká, nemá hodnotu. Každá žena potřebuje cítit, že to, co sděluje – ať už jde o zážitek z práce nebo pocit, který prožívá – je pro vás důležité. Když její slova přecházíte ledabylým „hmm“ a pohledem upřeným na obrazovku, říkáte jí beze slov: „Tvůj vnitřní svět mě nezajímá.“
Tato nepozornost se často projevuje v každodenních situacích. Muži si neuvědomují, že jejich zdánlivá přítomnost při současné mentální nepřítomnosti je pro ženy velmi zraňující. Vytváří to pocit, že partner je fyzicky přítomen, ale emočně vzdálen, což narušuje základní potřebu blízkosti a porozumění.
Srovnání s jinými ženami
Srovnávání s jinými ženami je velmi zraňující. „Podívej se, jak dobře vaří,“ nebo „Ona je po dvou dětech štíhlá jako proutek.“ Každé takové srovnání je ponižující a podkopává její sebevědomí. Žena chce být pro svého partnera jedinečná, neopakovatelná, a ne položka v pomyslném katalogu, kterou porovnává s ostatními.
Srovnávání nezahrnuje jen fyzický vzhled nebo domácí dovednosti. I poznámky o úspěších dětí jiných rodičů mohou ženu hluboce ranit, protože v nich často slyší kritiku svých mateřských schopností. Tyto poznámky, byť možná nezamýšlené jako kritika, se dotýkají velmi citlivých míst ženské identity.
Muž nevnímá její pocity
Znevažování jejích pocitů, když je smutná, naštvaná nebo zklamaná, patří mezi nejtěžší zranění. „Nebuď přecitlivělá,“ nebo „To nemůžeš myslet vážně,“ jsou věty, které říkají: „Tvoje emoce jsou nedůležité, nedává smysl je cítit.“ Každá žena potřebuje prostor pro své emoce, potřebuje cítit, že i když s nimi partner nesouhlasí, respektuje je.
Muži často přehlížejí, jak důležitá jsou pro ženy některá data. Když žena připomíná výročí prvního rande, prvního polibku nebo dne, kdy se poznali, není to jen lpění na číslech v kalendáři. Jsou to vzpomínky na chvíle, které pro ni mají hluboký význam. Když muž zapomíná nebo bagatelizuje tato výročí, žena to nevnímá jen jako zapomenutou formalitu. Cítí, jako by partner nebral vážně jejich společnou cestu, jako by jejich příběh nebyl důležitý. Vnitřně se pak stáhne, přestává sdílet své pocity a pomalu se vzdaluje, aniž by muž tušil proč. Necitlivost k těmto emocionálním potřebám tak vytváří neviditelnou propast mezi partnery, která se časem jen prohlubuje.
Zlehčovaní její práce
Zlehčování toho, co žena dělá, zvláště pokud se stará o domácnost nebo děti, je dalším způsobem, jak ji zranit. „Co jsi celý den dělala?“ je otázka, která popírá náročnost péče o domov a rodinu. Když neustále slyší, jak špatně nebo málo vaří, neuklízí dost důkladně nebo by se měla víc věnovat dětem, postupně ztrácí chuť do všeho, co dřív dělala s láskou.
A přitom je to právě žena, která obvykle nese na svých bedrech tíhu těchto na první pohled neviditelných povinností. Kdo si pamatuje všechny ty narozeniny, svátky a výročí? Kdo plánuje setkání s přáteli, připravuje rodinné oslavy a udržuje vztahy s příbuznými? Kdo si všímá, co v domácnosti dochází, co je potřeba obstarat, opravit, zařídit? Tyto zdánlivé drobnosti vyžadují pozornost, čas a energii. Jsou to právě ony, které udržují domácnost v chodu a rodinné vztahy při životě. Přesto zůstávají často přehlížené a nedoceněné. Jejich hodnotu si člověk uvědomí, až když je nikdo nedělá.
Nekonečné mlčení
A pak je tu mlčení. To těžké, husté ticho, když se něco stane a muž se uzavře do sebe. Odmítá komunikovat, vysvětlovat, sdílet. Mlčení může bolet víc než křik, protože v tichu se rodí ty nejhorší myšlenky a obavy.
Když po hádce nastane ticho, ženy to nesou hůř než muži. Zatímco chlap se potřebuje stáhnout do jeskyně a v klidu si srovnat myšlenky, žena to bere jako by ji posílal někam. Nedokáže pochopit, proč s ní nemluví. Snaží se ho rozmluvit, dotýká se ho, ptá se, jestli je v pořádku. Jenže tím ho jen dráždí. On potřebuje klid, ona ujištění. On se víc uzavírá, ona víc naléhá. A tak se točí v kruhu, který nikam nevede, jen prohlubuje příkop mezi nimi.
Samozřejmost místo vděčnosti
Ale nejbolestivější ze všeho je absence vděčnosti a uznání. Když muž samozřejmě přijímá všechno, co pro něj žena dělá, jako by to byla povinnost. Když nevidí její snahu, píli, lásku, kterou vkládá do každodenních, někdy monotónních činností. Jeden upřímný kompliment, jedno „děkuji“ řečené s láskou může rozzářit její den.
Nedostatek uznání postupně vede k pocitu neviditelnosti a nedocenění. Žena začíná pochybovat, zda její úsilí má vůbec nějaký smysl. Tento stav je obzvlášť bolestivý, pokud si v počátcích vztahu partner vážil právě těch vlastností nebo činností, které nyní bere jako samozřejmost.
Kdy se začíná vztah rozpadat
Vztah se začíná rozpadat ve chvíli, kdy muž přestane vidět v ženě skutečnou bytost – s jejími potřebami, touhami a sny. Začne v ní vidět jen roli – manželku, matku, hospodyni. A ona postupně zapomíná, kým byla předtím, než se stala tím vším. Toto odcizení nastává plíživě, téměř nepostřehnutelně. Je to proces, který může trvat měsíce či roky. Žena se přizpůsobuje, omlouvá partnerovo chování, hledá chybu v sobě, snaží se být „lepší“, aby si zasloužila pozornost a lásku. Až jednoho dne zjistí, že už nemá sílu pokračovat.
Cesta zpět k sobě
Láska není jen o velkých gestech. Je o pozornosti k detailům, o respektu k partnerce jako k samostatné bytosti s vlastním vnitřním světem. Je o tom, že si muž všimne, když si ostříhá vlasy, že ocení, když uvaří jeho oblíbené jídlo, že ji vyslechne, i když je unavený. Je to o tom, že jí řekne, jak moc pro něj znamená, ne jednou, ne dvakrát, ale každý den. Protože láska není bod, ke kterému člověk dojde a má splněno. Je to cesta, po které jdou partneři společně, den za dnem.
A možná, jen možná, když žena najde odvahu mluvit o své bolesti, partner to pochopí. Možná není ještě pozdě. Protože i ty nejhlubší rány se mohou zahojit, pokud je oba partneři rozpoznají a společně pracují na jejich léčení.
