Článek
Moje milé děti,
píšu vám tento dopis, protože slova se mi v poslední době těžko hledají, když jsme spolu. Mám pocit, jako by mezi námi vyrostla zeď - neviditelná, ale neprostupná. Je mi 79 let a vím, že už nemám sílu, jakou jsem mívala, když jste byli malí. Ano, někdy zapomenu, co jsem chtěla říct. Někdy mi trvá déle, než dojdu z pokoje do kuchyně. Ale věřte mi, že v hlavě to mám stále srovnané.
Včera jsem slyšela, jak si šeptáte v kuchyni. Mysleli jste, že spím, ale já jsem seděla na terase a četla si. „Maminka už by neměla být sama,“ řekl Pavel. „Nemůže si ani zapamatovat, kdy si má brát léky,“ dodala Martina. Jenže vy nevíte, že si ty léky beru přesně. Zapisuji si to. Mám systém. Jenomže když přijdete na návštěvu a začnete mi přerovnávat věci na poličce, protože „tak je to praktičtější“, ztrácím se ve vlastním bytě.
Jsem sice stará, ale úctu si zasloužím stále
Pamatujete, jak jsme spolu sedávali u nedělního oběda? Vyptávala jsem se vás, co je nového, a vy jste mi vyprávěli o škole, o kamarádech, o prvních láskách. Teď, když přijdete, mluvíte hlavně mezi sebou. A když se zeptám, odbudete mě jednoduchou odpovědí, jako bych nebyla schopná pochopit složitost vašich životů.
Minulý týden jste rozhodovali o tom, jestli budu potřebovat pečovatelku. „Maminka už není schopná se o sebe postarat,“ řekl Karel. Seděla jsem vedle něj! Jako bych byla vzduch. Jako bych nebyla v místnosti. Jako bych už nežila.
Jsem stará, to je pravda. Ale nejsem mrtvá. Nejsem dítě. Rozhoduji o svém životě. A nejvíce ze všeho bych si přála, abyste mě viděli - mě, svou matku, ne starého člověka, který potřebuje péči. Potřebuji vaši lásku, ne vaši kontrolu.
Berete mi důstojnost
Víte, co mě nejvíc bolí? Když přijdete a začnete mi vysvětlovat věci, které vím. Jako kdybych nikdy nežila, nikdy nepracovala, nikdy nemilovala. Když mluvíte pomalu a nahlas, jako bych byla hluchá nebo hloupá. Když mi berete z ruky nůž, protože „bych se mohla říznout“. Vychovala jsem tři děti a nakrájela tisíce cibulí, a teď si nemůžu ani připravit svůj vlastní oběd?
Nejhorší je, když vás slyším říkat vnukům: „Babička to už tak nemá v hlavě srovnané.“ Nebo: „Babička si to už nepamatuje.“ A přitom si pamatuji všechno. Datum narození každého z vás. První slova, která jste řekli. Barvu šatiček, které měla Martina na svou první školní besídku. Vůni kolínské, kterou používal váš otec.
Za šedivými vlasy a vráskami jsem pořád já
Včera jsem vytáhla tu starou krabici s fotkami, co mám pod uloženou postelí. Bože, jak ten čas letí! Na jedné jsem s tátou v Tatrách, bylo mi tolik co dneska Hance - pětadvacet. Vlasy sepnuté, sukně nad kolena, ruku v bok. Za tu ženskou z fotky byste se nemuseli stydět. Jenže teď se vám občas zdá, že mě nemůžete pustit ani do obchodu. Zrovna minule mi Pavel vyrval nákupní seznam z ruky a řekl: „Mami, já tam skočím, ty si odpočiň.“ Jako bych se měla rozsypat při cestě přes ulici!
To tělo, to se proměnilo, na to si člověk zvykne. Každé ráno se koukám do zrcadla a říkám si - kde se vzala ta babka s těmi vráskami v obličeji? Ale tady uvnitř, pod těmi šedivými vlasy, jsem pořád já. Pořád se chechtám Menšíkovým vtipům, i když jsem je slyšela stokrát. Pořád nemůžu usnout, když v noci prší a kapky bubnují o parapet. Pořád si dávám tu trochu rumu do těsta na vánoční cukroví. A víte, že jsem si minulý týden koupila tu novou Vieweghovu knížku? Martina se divila, co s tím budu dělat. Číst, proboha, co jiného!
Potřebuji vaši lásku, ne vaši kontrolu
Nežádám vás o mnoho. Jen o trochu důstojnosti. O právo rozhodovat o svém životě, dokud to jen trochu jde. O to, abyste se mnou mluvili jako s dospělým člověkem, ne jako s dítětem. Chtěla bych, abyste mi naslouchali - ne proto, že to, co říkám, je vždy důležité, ale proto, že mluvím. Že jsem tady. Že žiju.
Víte, co mě napadlo minulý týden, když jsem seděla sama u okna a dívala se, jak padá sníh? Že je to možná poslední zima, kterou vidím. A že bych si přála, aby to byla dobrá zima. Plná lásky, smíchu a porozumění. Plná momentů, kdy se na mě podíváte a skutečně mě uvidíte - vaši matku, ne starou paní, která potřebuje péči.
Děti, ještě jsem tu s vámi, tak ke mně buďte trochu slušní. Nemusíte měnit svět. Stačí, když mě pozvete na kávu a budete se mnou mluvit jako s člověkem, který má za sebou dlouhý příběh a před sebou možná už jen krátkou kapitolu. Ale i ta kapitola je důležitá. I ta stojí za to, aby byla napsána důstojně.
S láskou, Vaše matka
P.S.: Příští neděli vařím svíčkovou. Přijďte všichni. A přineste vnuky. Mám pro ně připravené překvapení. A pro vás taky - zjistila jsem, kde je ta stará obálka s dopisy, které jste mi psali jako děti. „Maminko, kdy se vrátíš z práce?“ – to psal Karel, písmenka jak žížaly. A ty kresby od Martiny – srdíčka a kytičky a my dva se držíme za ruce. Teď si tak říkám, jak jste se mohli tak změnit? Jak to, že dneska musím žadonit o trochu pozornosti? Však uvidíte sami, co tam píšete. Třeba vám to něco připomene. A třeba pochopíte, že i vaše máma může mít strach, že už se o sebe nepostará. Jen to nedokážu říct nahlas – to víte, hrdost mi zůstala.
Odborný pohled: Jak stanovit hranice ve vztazích se dospělými dětmi
Problematika vztahů mezi stárnoucími rodiči a jejich dospělými dětmi je tématem, kterému se dlouhodobě věnuje americká terapeutka Leslie Vernick.
„Je nesmírně bolestivé, když se naše dospělé děti chovají špatně, zvláště vůči nám, rodičům, kteří bychom za ně dali i život,“ říká Vernick. Terapeutka zdůrazňuje důležitost sebereflexe: „Když jste opakovaně terčem špatného zacházení od blízké osoby, musíte se ptát, jaká je vaše role. Ne že byste za jejich chování nesli vinu, ale proč jste takové jednání dosud tolerovali bez protestu či důsledků?“
Podle Vernick mnozí rodiče špatné chování trpí ze strachu, že přijdou o kontakt s rodinou. „Obáváte se, že když řeknete ‚Už dost‘, ztratíte vztah s dětmi i vnoučaty. Časem však pravděpodobně dojdou k rozumu a uvědomí si, že je milujete a oni se k vám chovali špatně.“
Vernick radí starším rodičům, aby zaujali jasný postoj: „Rozhodla jsem se, že už si nenechám takhle ubližovat. Jsem ochotná probrat, proč jsi na mě naštvaná, ale nedovolím, aby na mě někdo křičel, nadával mi nebo mě urážel.“ A když dospělé děti tento přístup nerespektují, doporučuje jednoduše říct: „Budu muset zavěsit.“ A pak to skutečně udělat.
Při setkání se starším člověkem bychom si měli uvědomit, že nás čeká to samé, co i jeho. Věk. Bílé nebo žádné vlasy. Nemoci a bolesti. Trápení. Nepochopení. Je nesmyslné trápit se denně tím, že jednou zemřeme, ale stejně hloupé je namlouvat si, že zrovna nás se stáří netýká.
Měli bychom si uvědomit, že generace před námi žily v nedostatku s minimem technologických vymožeností. Jsou zmateni prostředím kolem nich a není to vždy jejich chybou. Dali nám naše životy, často i dobré a špatné vlastnosti. Vychovali nás a dovedli až k samostatnosti, přestože to s námi neměli vždycky jednoduché. Vybudovali pevné základy prostředí, kde se pohybujeme a žijeme. Často s dřinou, kterou si ani nedokážeme představit, nebo obětováním těch stránek života, kterých bychom se my vzdát nedokázali.
Každý z nich zaplatil nějakou cenu za to, že my můžeme žít v relativně bohaté a klidné společnosti. Je naší povinností jim projevovat úctu. A to i tehdy, když nám to není příjemné.
Zdroj: www.seniorliving.org, blog.idnes.cz, autorský článek
