Článek
Stála jsem zrovna nad hrncem a míchala guláš, kterej měl Karel tak rád. Z okna táhlo a po zádech mi běhal mráz. Venku už se stmívalo, když jsem zaslechla cvaknutí klíče ve dveřích. Karel přišel celej zmuchlanej, jako by měl na ramenou deku z olova. Kabát hodil na věšák a boty nechal válet v předsíni. Jindy by mě to štvalo, dneska jsem jen čekala, až promluví. V posledních týdnech byl jako vyměněný. Večer co večer volal, že má práci, a když přišel domů, skoro nepromluvil. Já už začínala počítat dny, kdy se vrátil před osmou.
Toho čtvrtka bylo něco ve vzduchu. Cítila jsem to už ráno, když odcházel z domu a sotva mi řekl ahoj.
Manžel se mi svěřil, po čem touží
„Ireno,“ řekl a sedl si za stůl. Ne k televizi, ne na gauč, ale přímo ke stolu v kuchyni, kde jsme řešili vždycky ty nejdůležitější věci. „Musíme si promluvit.“
Kolena se mi podlomila a ruka s vařečkou na chvíli znehybněla. Takovýhle věty nikdy nezačínají dobře. To jsem věděla i bez zkušeností z těch hloupých seriálů, na který koukám, když nemůžu usnout.
„Já tě poslouchám,“ odpověděla jsem a snažila se ovládnout třes v hlase.
Karel si povzdechl a promnul si obličej rukama. „Nájemníkům v bytě na Vinohradech skončila smlouva. Já… rozhodl jsem se, že ji už neprodloužím.“
Malý byt po Karlových rodičích jsme pronajímali už pět let. Nic závratného, ale nějaká koruna z toho každý měsíc kápla.
„Nájemníci se odstěhovali před čtrnácti dny,“ pokračoval Karel. „A já… já jsem se rozhodl, že tam budu část týdne bydlet.“
Slova, která trhají manželství
Položila jsem nůž na prkénko a otočila se k němu. Musela jsem vypadat jako blázen, protože Karel rychle dodal: „Není to tak, jak si myslíš!“
„A jak si myslím, že to je?“ zeptala jsem se tiše.
Karel se na mě podíval svýma unavenýma očima. „Ireno, jsme spolu třiadvacet let. Mám tě rád, to víš. Ale potřebuju… potřebuju trochu prostoru. Dva, tři dny v týdnu. Sám.“
Mlčky jsem se posadila naproti němu. V hlavě mi běžely ty nejhorší scénáře. Miluje jinou? Má dvojí život? Chystá se mě opustit, ale nemá odvahu to udělat najednou?
„Proč?“ bylo jediné, co jsem ze sebe dostala.
„Poslední dobou se cítím… jak bych to řekl… jako bych se dusil,“ řekl Karel a vyhnul se mému pohledu. „V práci je tlak, doma pořád něco řešíme. Opravy, účty, děti, i když už jsou z domu. Nemám chvilku klid. Potřebuju čas jen pro sebe.“
„A já ti ten klid nedopřeju?“ zeptala jsem se s hořkostí v hlase.
„Nejde o tebe,“ zavrtěl hlavou. „Jde o mě. O to, že se potřebuju nadechnout. Číst si, poslouchat svoji muziku. Být sám se svými myšlenkami. Nebýt pořád něčí manžel, otec, kolega, šéf.“
Cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza. „To je začátek konce, že jo? Takhle to začíná. Nejdřív dva dny v týdnu, pak tři, pak čtyři, a najednou jsi pryč.“
Karel mě vzal za ruku. Byla to zvláštní chvíle – intimní a děsivá zároveň. „Ne, takhle to není. Právě naopak. Myslím, že tohle je způsob, jak zachránit to, co máme.“
Celý víkend jsem probrečela. V pondělí si Karel sbalil tašku s věcmi a řekl, že se vrátí ve čtvrtek. Když za ním zapadly dveře, věděla jsem, že musím něco udělat. Zavolala jsem Janě, své nejlepší kamarádce, a všechno jí vylíčila. Čekala jsem soucit, ale místo toho přišlo něco, co mě překvapilo.
„A co když má pravdu?“ řekla Jana. „Možná si potřebuje utřídit myšlenky.“
„Takže ty jsi na jeho straně?“ vyčetla jsem jí.
„Nejsem na ničí straně. Ale znám Karla třicet let a nevěřím, že by ti zahýbal,“ odpověděla. „Co kdyby sis taky dopřála čas pro sebe? Nemusíš sedět doma a čekat, až se vrátí.“
Nečekaný obrat v samotě
Vzala jsem si její slova k srdci. Ve středu, když byl Karel pryč, jsem začala chodit na jógu. V pátek jsem si koupila lístky na výstavu, na kterou bych Karla nikdy nedostala. V neděli jsem navštívila dceru, která žije v jiném městě – sama, bez Karla, který obvykle řídil.
Druhý týden přišel Karel ve čtvrtek, jak slíbil. Seděl v obýváku a četl knihu, když jsem mu oznámila: „Příští týden tady nebudu od úterý do pátku.“
Vzhlédl od knihy. „Kam jedeš?“
„Jedu s holkama na wellness. Jezdí tam každý rok, ale já nikdy nejela, protože jsi říkal, že bys tu byl sám. Teď už to není problém, že?“
Založil stránku a knihu odložil. „Ireno, jestli to děláš, abys mi to vrátila…“
„Ne,“ přerušila jsem ho. „Dělám to, protože máš pravdu. Každý máme právo na svůj prostor. Na svůj čas.“ Jak jsem to říkala, uvědomila jsem si, že to myslím vážně.
Je to už půl roku, co žijeme v tomto zvláštním uspořádání. Karel je u nás čtyři dny a tři dny v bytě po rodičích. Já jsem zjistila, že mi ty dny samoty dávají možnost dělat věci, které by mě dřív nenapadly. Začala jsem malovat, navštěvuji staré přátele, dokonce jsem se přihlásila na kurz španělštiny.
3 slova změnila náš vztah
Když jsme spolu, vážíme si toho času mnohem víc než dřív. Povídáme si, plánujeme, kam pojedeme. Paradoxně jsme si teď blíž, i když spolu trávíme méně času.
Nikdy by mě nenapadlo, že prohlášení, které mi před půl rokem zlomilo srdce, nakonec zachrání naše manželství. Ta tři slova, která zněla jako začátek konce – „chci bydlet sám“ – se stala začátkem něčeho nového a nečekaně krásného.
Oddělené soužití ve stáří - nový model partnerského života
Starší generace stále častěji objevuje alternativní formu vztahu, kdy partneři zůstávají každý ve svém bytě. Odborníci tomu říkají „oddělené soužití“ nebo anglicky „Living Apart Together“ (LAT).
„Velký podíl respondentů tohoto výzkumu si vysoce cení intimního vztahu v této fázi života, zejména pokud jejich děti a vnoučata žijí daleko a příliš se s nimi nestýkají,“ uvádí švédští výzkumníci Karlsson a Borell, kteří zkoumali tento fenomén u lidí nad 60 let.
Proč senioři volí toto uspořádání? Po letech samostatného života bývá obtížné přizpůsobit se životnímu stylu jiného člověka. Důležitou roli hraje i snaha udržet si vlastní domov, kde mohou nerušeně vídat rodinu.
„Silným motivem je zachování vlastní domácnosti, kde se jedinci mohou nerušeně setkávat se svými dětmi a vnoučaty,“ vysvětlují Levin a Trost.
Pro ženy je to navíc způsob, jak uniknout tradiční roli pečovatelky. „Tyto ženy si vysoce cení vlastní svobodu,“ konstatuje De Jong Gierveld. Právě ženy jsou podle výzkumů častěji tou stranou, která oddělené bydlení prosazuje.
U vztahů LAT každý partner zodpovídá za svou domácnost a partneři se scházejí, když chtějí - nikoliv z povinnosti.
Zdroj: https://www.i60.cz, is.muni.cz
