Článek
Paradoxně začnu písní. Filozofie úspěchu radí si v případě problému vytvořit takzvaný mozkový trust. Je to takový poradní tým, uvnitř vlastní hlavy. Necháte si radit od někoho, jehož mínění je pro vás důležité. Nemusí to být vždycky stále ještě žijící postava. Pokud chce někdo šít šaty, asi se v duchu poradí třeba s vitálním a velmi tvůrčím panem Giorgiem Armanim, nepůjde za spisovatelem Markem Twainem… Rádců může být víc, jak známo!
To, co dnes budu psát, bylo napsáno a složeno již před více lety. Zemřel Karel Svoboda. Vzápětí složil písničku Petr Muk. Zemřel Petr Muk. Druhý den jsem cestou do práce složila písničku já. Bylo jasné, jak jednou bude vypadat moje imaginární a náhlá půlnoční porada.
Někteří jsme příliš malí na to, abychom se vypořádali s domnělou ztrátou. Můžeme se snažit, ale je otázka, jestli vstaneme!
Pardon - děkuji si za optání - jsem multiorgastická - nejlépe vlastnoručně, ale nijak patologicky mě to nezaměstnává! Natolik dávám, místo této vcelku příjemné činnosti„cihlu k cihle a těsto do díže“, že mě jednoho dne probudily moje vlastní milostné křeče! Patří to sem? Patří! Patří to sem tím, že ten, kdo se mě na něco právě ptá, jsem zřejmě jen já, a že to, co jsem právě napsala, je nepatřičné. Má to znamenat, že ne každý si uvědomí své hranice, kde ještě může pokoušet něčí city či pocity. Připomnělo mi to jednu filmovou scénu, kde malý kluk říká znechuceně malé slečně, že nesnáší, když mají staří lidé city (myslel tím, tuším, svoji mladou maminku). Pořád se řeší, kdo má jakou cenu - kdo vyrobí orgasmus, kdo je orálně obsloužen, kdo je „kompletně“ orálně obsloužen… Jeden psychotronik tvrdí, že když se dva milují, je kolem nich homogenní magnetické pole.Teď je otázka, teoreticky, co potřebujeme nebo ne v homogenním magnetickém poli? Budeme se tedy, v běžném životě, pořád ptát, jako ten Ivan z Mrazíka, jaký dobrý skutek máme vykonat, abychom našli toho pravého? Neodpovíme si konečně a dospěle, že s pokorou a zájmem o druhé snad jednou dojdeme dál? Samozřejmě, že o sebe i všestranně dbáme, přiměřeně a pokud možno, nejen pro svůj vlastní pocit.
O čem to píšu? Píšu o tom, že lidé jdou spolu někdy do soukromí a něco je špatně! Mluvím, pochopitelně, o situaci, ve které figurují lidé poctiví. Dospělý člověk se v situaci vyzná. Pokud naopak půjdou malé děti spolu na hotel a zvlášť, jestli budou v tom homogenním magnetickém poli, tak to tam možná budou hrát i piškvorky ! Někdy zapomínáme, že nejdřív žvatláme a pak teprve děláme jazykové zkoušky! Nejdřív chodíme o široké bazi, pak teprve vítězíme v bruslení.
Kam jsme došli? Oklikou zase zpátky! Nejde to, aby dítě kolem roku nebo míň (odborníci upřesní), řeklo„ Ano“ a maminka řekla „Ne!“ Dítě se dožaduje pozornosti a jeho projevy je potřeba kultivovat. Tohle je složitá problematika, až po problém mámy, která může být sama ještě dítě. Dítě by mělo jít, ať se to někomu líbí nebo ne, postupně mezi lidi! Můžeme ho učit všemu, ale jsou věci, na které si musí přijít samo, i kontaktem se společností vrstevníků. Nemusí to vždycky tak být, že „Já jsem ty a ty jsi já…“,možná to jen naše malá hlava zrovna trochu plete. To není nic špatného! Když dostane někdo plicní embolii, potom se říká, že prý cítí obří strach ze smrti. Když se někomu rozbuší srdce, potom, možná, cítí zamilovanost nebo snad lásku v naději! Komunikovat ale musíme opatrně a zlehka, zvlášť v komplikovanější situaci.
Měla jsem kamarádku - krásná, dlouhonohá, dlouhovlasá, bystrá a oblíbená. Působila tak, že nemá chybu, ale byly jsme obě kýmsi opuštěny ve stejnou dobu. Tak jsem šly statečně pracovat, přece se jedna před druhou neshodíme! Tady nebyl, kupodivu, třeba ani žádný prášek!
Snažila jsem se napsat, že ne všechny mozky jsou zralé. Musela jsem přijít na to, že pokud mě posedne touha někoho nepatřičně vlastnit nebo milovat (Je to už tohle nebo tohle nebo to včera, …nebo snad to, co přijde až pozítří?)… a nějak mi to u něj nevypadá na brzký příznivý vývoj, budu si muset vzít prášek, jinak se nezvednu nebo mu ji snad plesknu, že dost nechápe naši domnělou společnou problematiku (a dostanu ji i zpět nebo se rozčílí). Připravila jsem se v životě někdy o přátele i rádce, jen proto, že jsem chtěla něco, co mohlo být jindy nebo jinde třeba i mnohem lepší. Nízké sebevědomí? Jsme lepší, jsme horší, jsme na správném místě, jsme na špatném místě - záleží na okolnostech, záleží na mnoha souvislostech, které všechny nemůžeme sami znát. Když to přesto nedáváš ty nebo někdo jiný marně tápe ve vztahu k tobě…
Pominu nebezpečné situace - k těm snad jen málo - dopouští-li se na tobě někdo násilí, infomuj co největší množství lidí, jinak se násilí bude stupňovat. Pokud jde o trestnou činnost - tady bude lepší, než šeptat do vrby, podat trestní oznámení na policii nebo jít rovnou za dobrým právníkem, v první řadě. Právník se vyzná i v tom, co domněle děláme špatně my nebo ten druhý. Pokud si nevíš rady a vyčkáváš, snaž se respektovat důstojnost toho druhého, i když se třeba chová nepatřičně a úzkostně, a nezhoršovat situaci vlastním zmatkováním a třeba nedostatkem informací - jinak prý reagují muži a jinak ženy (někdy se vyplatí zkušený terapeut nebo u odborníků třeba i takzvaný supervizor).
Máme své vědomí a pak autonomní nervy ( sympatikus - utíká, bojuje, rozšiřuje zornice a ejakuluje- je toho víc, a parasympatikus - tráví, nabírá hmotu, zodpovídá za erekci a nejspíš i slinění všeho druhu …například). Jsou proto autonomní, abychom si nemohli naplánovat, co budou (nebo nebudou) dělat. Musíme ven, mezi živé lidi, abychom dospěli. Tyto dva autonomní pány je třeba znát a vědět, jak s nimi přiměřeně zacházet. Každý máme ty své a ti mají za sebou své - proto, když zazní „Ne“, je třeba v klidu ustoupit. Není to ztráta, není to prohra, zatím jsme přátelé a vážíme si jeden druhého. Čas pomalu ukáže, čí přesně jsme, ale přátelství, to je štěstí, jaké by se nemělo zahazovat!
Snažila jsem se toho napsat tolik, že už jsou, možná, čtenáři unaveni. Asi už nebudu psát text písně, kterou jsme jedné noci, v rámci mé imaginární porady, složili se skladatelem Karlem Svobodou, který se kdysi, zčistajasna, zastřelil, a zpěvákem Petrem Mukem, který snad trpěl depresemi, jak se mi doneslo, a který, pár let po Svobodovi, náhle také zemřel. Píseň byla o tom, kolik se toho nemuselo stát, kdybychom si byli vzali půl miligramu risperidonu… Píseň je z mé hlavy - i čtvrt miligramu risperidonu mě srovná, když propadám beznaději nebo začínám zmatkovat ( jinak neužívám na psychiku nic). Čtvrt až půl miligramu stačí, abych svůj uctívaný idol hodnotila emočně indiferentně nebo jinak, citově dostatečně neutrálně. Pokud zrovna říká to ne, samozřejmě… Psychiatři prominou - určitě ne, nenavádím lidi k závislosti na risperidonu ani na jiné podobné látce! Risperidon nepotřebuje každý, to vím také, to je dobré si s odborníkem pečlivě vysvětlit! Říkám, že když žádná rada nepomůže, protože je nám prostě zle a logika sídlí jinde, než naše obří bolest, pak třeba zvolíme i malé, ale nezbytné množství léku, který rychle zabírá! Pomůže proti destrukci všeho druhu, z psychické bolesti plynoucí! Ostatní správně vypilujeme, až se uklidníme a budeme, přiměřeně, nad věcí.
Vždycky někdo přijde a také něco přijde, co nás rozveselí a obohatí, jen nevíme pokaždé, odkud… „S láskou k tobě přichází Bůh!“, říkaval jeden mladý věřící sanitář. Z toho důvodu bude asi také pravda, že skutečný partner je řešením, není to problém - jak tvrdí jedna chytrá a sympatická lékařka!*
Kdo milovat zná, i modlit se umí - část básně z filmu Vzpomínky na Afriku - odkazuji na znalce básnické tvorby.
Psychotronik - jde o Břetislava Kafku. Jeho kniha vyšla v devadesátých letech. Bohužel, její název si již nevybavuji.
*MUDr.Kateřina Cajthamlová
