Článek
Modlitba. Někdy se i kouzelník modlí. Ano. Nestačí vám na všechno jen vaše slovo a směr energie. Někdy je třeba požádat. Jednotu. Tu jednu takovou, co asi bydlí na půdě jejich domu, jak tvrdívali geniální Cimrmani v jedné divadelní hře.
Někdy se modlím za to, aby se nám lidem otevřela hlava a oči a my se konečně zbavili té iluze, že nám ostatní mohou něco dát nebo vzít. Bolí mě ta iluze o to víc, že jsme v ní vychováni natolik, že nakonec díky ní ztrácíme možná to nejdůležitější. Svou schopnost milovat.
Někteří lidé mi píší, že si mnohdy po tom, co je z té „půdy“ oslovilo cosi, co jim dalo širší schopnost vnímání, připadají, jako by oni sami teď nebyli z tohoto světa. Píšu jim na to: vzdejte se. Prostě se jen vzdáváme. Vzdáváme se sami sobě. A je jedno, jestli se při tom učíte zrovna líčení, montáž pístu nebo AI kreativu. Nic víc v tom není. Není v tom náboženství, není v tom žádná sekta, nejsou k tomu potřeba ani meditace a modlitební knížky. Je to o svobodě. O tom, vymotat se z chapadel společenskosti (formálnosti) a společnosti.
Navenek půjde všechno dál jako dosud. Jak to jednou někdo napsal v apokryfním evangeliu podle Tomáše: Budete dál žít v tomhle světě, ale nebudete už z tohoto světa.
Prostě budete sami v sobě. Ve svém nitru. Svobodní. Vaše závislosti vás začnou opouštět. Tedy to, po čem touží především vaše ego. To neznamená, že byste pak už nikdy neměli žádné touhy. A neměli ego. Ale nemusíte chodit tančit po uhlí, jezdit do pouště nebo se nechat zavřít do jeskyně.
Můžete být s lidmi, můžete být přímo uprostřed nich. Ale budete tam sami. To je být sám sebou. Nikdo z nich, těch lidí kolem, už nebude mít tu možnost vás učinit šťastnými či nešťastnými. A díky této samotě odejdou vaše závislosti. A vy získáte znovu schopnost milovat. Obyčejně. To obyčejné. Protože přestanete ty ostatní brát jen jako prostředek k uspokojování své závislosti. Vaše závislosti se pak mohou i třeba vrátit. Ale pokud ještě přijdou, budou už zcela jiné a pro někoho jiného.
Jenže dostat se z iluzivního světa představ - hyperreality do území úplné lásky znamená projít si bolestmi smrti. Zkuste nechat umřít svou potřebu mít lidi kolem sebe a buďte úplně sami. Je třeba se při tom tak trochu brát jako závislák. Prostě být k sobě jemný, trpělivý a soucitný. Dělat při tom to, co děláte rádi. Třeba se smát. I když na první pohled není moc čemu. Zkuste být opravdu důvěrným přítelem všech, s kterými jste rádi. Ale na nichž nelpíte a na nichž nejste emocionálně závislí.
Modlím se za to, abychom nenechávali své pocity záviset na ostatních. Modlím se za to, abychom všichni pochopili, že vyhledávat hlučné dění naší neonové „popkultury“ je možná jen míra otupění našich smyslů, s kterými jsme se my sami nikdy ve svém nitru nesmířili a nepřijali je za své.
Modlím se za to, aby nás strach z uctívání sebe sama vedl alespoň k úctě k druhým. Modlím se za to, aby nás zbožňování přivádělo k opravdové lásce. Modlím se za to, aby nás naše církve a sekty a kruhy a já nevím co organizovaně neorganizované vyznáváme ve víře, přivedlo vždy jen k jasnému vnímání a vidění skutečnosti a tím asi i Boha.
Protože, kdyby nás tímto Bůh nechtěl přivést k životu a k životu v lásce k sobě samému, stvořil by nás k obrazu svému? A my měli milovat bližního svého jako sebe samého? K čemu by nám to všechno vlastně bylo?
Máme z lásky obrovský strach. Ale chceme ji mít. Láska však není něco, co můžete mít. Láska je něco, co má vás. Stačí se jí jen vzdát. Každý den zbytku vašeho života. Znovu a znovu.
