Článek
Co se děje v mozku
Během REM spánku je naše tělo záměrně ochrnuto, aby nereagovalo na sny. Mozkový kmen vypouští signály, které zablokují svaly a my tak sebou neházíme, když se nám zdá třeba o běhu. Jenže někdy se mozek probudí o něco dřív než tělo. Výsledkem je děsivý stav, kdy je vědomí vzhůru, ale svaly spí dál. Člověk vnímá okolí, ale nedokáže se ani pohnout.
Do toho se přidává hyperaktivní amygdala, centrum strachu. Ta spouští paniku a v kombinaci s nedokončeným přechodem mezi spánkem a bděním vznikají halucinace. Mozek pracuje v hybridním stavu, kdy je částečně bdělý a částečně ještě ve snu. Proto může člověk vidět postavy, slyšet hlasy nebo cítit přítomnost něčeho hrozivého, i když v místnosti nikdo není.
Jak časté to je
Možná si myslíš, že jde o vzácnost. Ve skutečnosti aspoň jednou v životě zažije spánkovou paralýzu 7 až 8 % lidí. U studentů je to skoro třetina a u pacientů s úzkostnými poruchami ještě víc. Epizoda obvykle trvá pár sekund, někdy minutu nebo dvě, ale ten strach je tak intenzivní, že se zdá nekonečný.
Vědecké statistiky ukazují, že rizikovými faktory jsou nepravidelný spánkový režim, stres a také spánek na zádech. Paralýza se navíc častěji vyskytuje u lidí s PTSD nebo s poruchami spánku, jako je narkolepsie. To ukazuje, že nejde o pouhou náhodu, ale o stav spojený s konkrétními mozkovými procesy i životním stylem.
Proč tolik děsí
Klasické projevy jsou tři. Pocit cizí přítomnosti v místnosti. Tlak na hrudi a dojem, že se nemůžeš nadechnout. A nakonec iluze pohybu, třeba vznášení nebo pád. Mozek si tělesné signály překládá do vizuálních a sluchových halucinací. Proto lidé po celém světě mluví o démonech, čarodějnicích nebo dokonce o únosech mimozemšťany.
Kulturní kulisy se liší, ale mechanismus je vždy stejný. V Evropě se mluvilo o čarodějnicích, v Asii o zlých duších a na Blízkém východě o džinech. Moderní zážitky z USA připomínají popisy údajných únosů UFO. Všude ale stojí v jádru stejný neurologický jev, probuzené vědomí uvězněné ve spícím těle.
Dá se tomu předejít
Dobrá zpráva je, že spánková paralýza není nebezpečná a dá se ovlivnit. Pomáhá pravidelný spánek, omezení stresu a vyhnutí se spaní na zádech. Někdo se naučí epizodu přerušit tím, že se soustředí na malé svaly, třeba prsty na noze. Tělo se pak rychleji probudí a ochrnutí zmizí.
V těžších případech spojených s narkolepsií se někdy nasazují antidepresiva, protože ovlivňují REM spánek. U běžných epizod je ale důležité hlavně porozumět tomu, co se děje, a nebát se. Vysvětlení a vědomí, že nejde o démony ani nadpřirozené bytosti, často samo o sobě zmírní úzkost a pomůže situaci zvládnout.
Od démonů k vědě
Spánková paralýza inspirovala stovky legend a pověr. Tyto příběhy se liší podle kultury, ale všechny vycházejí z pocitu ochromení a strachu. Dnes už víme, že jde o neurologický jev. Probuzený mozek, nehybné tělo, halucinace a strach. Přesto je pocit, když se probudíš uvězněný ve vlastním těle, natolik silný, že se nelze divit, proč lidé od pradávna hledali nadpřirozená vysvětlení. Věda tak vzala démonům jejich moc, ale hrůzu z toho zážitku člověku bohužel nikdy úplně nevezme.
Zdroje
