Článek
Něco o exulantech, kteří skončili na tehdy ruské Volyni
Už za vlády Ferdinanda I. (1503-1564) dochází v Českých zemích k začátkům násilné rekatolizace. Většina obyvatel českých zemí se totiž stále hlásila k husitství, luteránství anebo k Jednotě bratrské. Habsburkové byli naopak vždy silní katolíci, proto si do Čech na pomoc pozvali Jezuitský řád. V roce 1548 byl vydán, tedy po šmalkladské válce, takzvaný „Mandát náboženský“. To byl hlavní důvod a silný impuls k první exulantské vlně. Byli to především Čeští bratři, kteří odcházeli zejména do Saska, Pruska a Polska. Později zamířili hlavně do Berlína.
Mezi našimi exulanty šlo zejména o lidi, kteří se nemohli, nebo spíše se nechtěli, smířit s tím, že jim byla upírána svoboda náboženské víry. To byla tehdy ta první velká exulantská vlna. Představovali ji v širším pojmu především protestanti. Výraz protestant má svůj prapůvod v protestu proti reformně orientovaným křesťanům na říšském sněmu ve Speyeru, konaném v roce 1529.
Vystěhovalectví v Českých zemích nabylo velkého stupně zejména po bitvě na Bílé hoře, kdy, opět z náboženských důvodů, odcházely velké skupiny Čechů do nucené emigrace. Kromě náboženských důvodů k tomu částečně vedly i ekonomické důvody. Ferdinand II. totiž brzy po bitvě na Bílé hoře započal tvrdě konfiskovat majetky nekatolíků a tím je většinou zbavil vlastní obživy. Převedením většiny těch zabavených majetků na katolíky si tyto zavazoval k poslušnosti! Navíc bylo tehdy katolictví prohlášeno za jedinou uznanou víru v Čechách a na Moravě. Jeho synovec (některé prameny nesprávně uvádějí syn) Leopold I. v jeho šlépějích nadále pokračoval. Většinou tito exulanti nadále směřovali ze země na sever, tak jako první vlna, tedy do Braniborska (Berlín), Saska, Pruska a Slezska.
Ta druhá vlna byla vyvolána dalšími tvrdými a omezujícími opatřeními vládnoucího panovníka. Bylo to po vydání majestátu Karlem VI. (syn Leopolda I.) v roce 1725, namířeným tentokráte proti tzv. kacířům (často vykonstruovaným). Tento čin způsobil masivní útěk mnohých tajných nekatolíků ze země. Rozsahem se však nijak nelišil od předchozí pobělohorské emigrace a opět směřoval výhradně na sever, do Německa a Polska.
Třetí vlna emigrace, vyvolaná první slezskou válkou, proběhla vzápětí po té druhé, to je po roce 1741. Tím poválečným stavem se nabídla další možnost odchodu tajných nekatolíků do Slezska, po zmíněné válce obsazeného vítěznými Prusy. Odcházeli tehdy, na rozdíl od prvních dvou exulantských vln, hlavně sedláci, mezi nimi ale i řemeslníci a tzv. podruzi.
Ve Slezsku a Prusku potom došlo k založení několika obcí, ve kterých žili pouze exulanti z Čech. Odtud také pochází i velká část volyňských Čechů. Jednalo se především o ty rodiny, které tam žily v tehdy nově založených osadách, jako byly Fridrichův Tábor, Fridrichův Hradec, Horní Poděbrady, Střední Poděbrady, Dolní Poděbrady, Malý Tábor, Čermín a některé další. K některým z nich dal dokonce písemné svolení sám Fridrich II., jak je vidět i z některých názvů. Přestože později došlo ke zrušení nevolnictví (v r. 1781) a vydání tzv. „Tolerančního patentu“ v témže roce Josefem II., většina exulantů se do Čech nevrací a setrvává nadále mimo české území.
Odchodu českých exulantů na Volyň ovšem ještě předcházel další posun z Německa na východ, na dnešní polské území. To bylo zhruba někdy na přelomu 18. a 19. století, kdy jim jejich původně založené osady pravděpodobně přestávaly stačit. Tehdy došlo k tomu posunu na východ až k Lodži, do Zelova, který si založilo 50 exulantských rodin někdy v roce 1802. V jeho okolí částečně osídlili naši exulanti několik vesnic, včetně míst v samotné Lodži. V té době se už ale nalézali na území Carského Ruska, protože někdy od roku 1807 Rusko na více než sto let získalo tuto část Polska, po takzvaném trojím dělení Polska, pod svou nadvládu. Tím se exulantům také usnadnil jejich pozdější posun směrem ještě dále na východ. Nemuseli tak přitom řešit vůbec žádné problémy s vystěhováním! Nezískali zase ale žádné carské úlevy, které dostávali emigranti z Čech!
Zřejmě už v důsledku toho jejich primárního odchodu z Českých zemí neměli žádný problém se zvednout a jít zase někam dál. Jeví se to jako jejich poziční nestálost, protože se to jejich stěhování ještě několikrát opakovalo, to i v rámci Ruska. Dokonce se některé rodiny, jak vyplývá z některých dokumentů jako jsou Křesťanské listy roč. 14, č. 17, dostaly dobrovolně přes Krym až na Sibiř a potom přes Kavkaz opět zpátky na Krym.
První čeští kolonisté přišli na Krym koncem padesátých let 19. století, kdy vešlo ve známost, že v zemi je dostatek laciné půdy a potřeba pracovních sil, neboť v důsledku krymské války opustil zemi značný počet obyvatel, převážně Tatarů. Kolonisté, zlákáni přísliby pracovních míst a vidinou blahobytného života „se rozhodli jet na tři roky za prací. Pocházeli většinou z východních Čech.“ (H. Dluhošová)
Nutno ovšem k těm pohybům dodat, že to zase nebylo nikdy až tak jednoduché. Z počátku se muselo k opuštění Čech využívat služeb pašeráků, cestovalo se pešky za velice tvrdých podmínek. Exulanti ovšem někdy marně hledali naplnění pro svou víru, přesvědčení. V mnohých případech tak nenacházeli to, co stále hledali. Navíc se dost často potkávali s nesváry mezi samotnými kolonisty v českých obcích. (Štěříková – Země otců)
Dalším velkým problémem v exilu byla neochota místních vládců a úřadů nechat exulanty praktikovat jejich víru vlastními kazateli, ale kazatele z Čech přijímali s velkou neochotou. Rovněž zatížení daněmi bylo mnohdy neúnosné a ani místní populace se k jejich přítomnosti nestavěla také vždy pozitivně. V neposlední řadě se to týkalo i získávání zemědělských pozemků, nebo možností provozovat např. tkalcovskou nebo obchodní činnost. Rovněž byly pro naše exulanty stanoveny kvóty, kolik jich smí v daných městech žít! Prostě to asi nebyl žádný med!
Ale zpátky k jejich pohybům na území tehdy rozlehlého Ruského carství. Je totiž velice pravděpodobné, že některé jednotlivé rodiny osídlovaly jak Volyňskou oblast, tak i jiná vzdálenější místa v carském Rusku, a to již dlouho před dobou, u nás stále ještě oficiálně označovanou za příchod Čechů na Volyň. Koneckonců i původně česká vesnice Luthardovka poblíž Dubna, která se nyní jmenuje Zelené, byla založena exulanty ze Zelova v roce 1863, tedy už pět let před tím „oficiálním“ osídlováním Volyně Čechy. A jak se dá zjistit, nebyla to první vesnice, tedy první případ českého osídlení.
Některé prameny, jako například Věrná stráž, ročník 50, č. 1, ve článku, který má být návodem na tvorbu kronik, respektive Dějin volyňských Čechů uvádí, že koncem 50. let odešla část exulantů do Volyňské gubernie a založili tam obce Pohořelce a Podhájce. Hovoří se o letech 1957 až 1959. A nejednalo se tehdy pouze o rodiny české. V té době se do Ruska už delší dobu vystěhovávaly mnohé německé rodiny a bylo to až k Volze! Z toho Povolžští Němci! Zároveň ale v další větě opakuje to již všeobecně známé, že v roce 1863 byla založena první osada Luthardovka, a to stejnými původci. Přiznává ovšem také i to, že to bylo částečně z ekonomických důvodů! Některé další prameny také hovoří výhradně o ekonomických důvodech. Zejména ty, které popisují to, že na konci 40. let 19. stol. byla, v oblasti, kde naši exulanti žili, poměrně velká neúroda. Mělo se za to, že zem je již vyčerpaná a je třeba změny! Rozhodně však platí, že přesný rok odchodu jednotlivých rodin exulantů směrem na východ není znám!
Další významnou osadou, kterou ve Volyňské oblasti exulanti později založili, byla v roce 1878 vesnice Michalovka. Jejími zakladateli byli: Jan Andrš, Karel Dušík, Josef Hrůda, Vilém Jelínek, Pavel Koutecký, Josef Kratochvíl, Karel Marek, Pavel Sláma, Jan Tvrdý, Josef Veselovský (někteří z nich, exulanti již od 1742). Všichni z nich pocházeli ze Zelova a okolí! S nimi sem přicházejí, podle Edity Štěříkové (Země otců), i mnohé protestantské a luteránské rodiny německé.
Některé rodiny exulantů se už předtím usadily v Chersonské oblasti a také dále na Krymu. A dokonce to nebyly pouze rodiny exulantů ze Slezska, jednalo se také o rodiny, které tam přišly přímo z Čech. Zmíněná Luthardovka, a tedy její založení, by se logicky mohlo považovat za oficiální začátek osidlování Volyně Čechy! V tom případě jsme nejméně v roce 2013 mohli slavit 150 let příchodu Čechů na Volyň. A to i v případě, že budeme zmíněné Podhájce a Pohořelce ignorovat! Přestože organizovaná emigrace z Čech začala v podstatě až za pět let, to na tento fakt nemá žádný podstatný vliv. Navzdory tomu, že to založení vesnice Luthardovky, ani těch ostatních vyjmenovaných vesnic na Ukrajině zakládaných exulanty nikdo nerozporuje, tak za ten oficiální začátek příchodu Čechů na Volyň je všude stále označován rok 1868!
Exulanti měli, jak už bylo řečeno, oproti těm Čechům pocházejícím z Rakouska-Uherska poměrně značnou výhodu v tom, že se stěhovali v rámci carského Ruska, tedy jednoho státu. Nepotřebovali proto žádná úřední povolení, respektive nemuseli žádat o vystěhování z Rakouska-Uherska a následně o občanství v Rusku a podobně. Přicházeli tak do nových destinací už jako ruští poddaní. Navíc již byli se spoustou praktických věcí, včetně organizačně správních, dávno seznámeni a nemuseli se tedy všemu novému přizpůsobovat. Jejich více než třistaletá emigrantská praxe jim přitom byla rozhodně velkou výhodou.
Je zde také evidentní to, že u všech kolonistů z řad exulantů se jednalo především o evangelíky nebo přinejmenším nekatolíky. Většina z nich se totiž hlásila k evangelické reformované církvi, s tradicí české reformace, prezentované především Janem Husem, Janem Amosem Komenským a také Petrem Chelčickým. Je proto docela pochopitelné, že se potom i na Volyni z toho důvodu později setkávali s mnohými problémy ze strany, jak státních úředníků, tak některých tzv. „konkurenčních“ pravoslavných církví. Byly jim kladeny mnohé překážky zejména v praktikování své víry. Je také velice pravděpodobné, že více odolávali tlaku z ruské strany, která nutila přistěhovalce přijímat pravoslaví! Teprve až mezi světovými válkami za polského režimu, hlavně na západní Volyni, se mohli v tomto ohledu trochu více nadechnout.
Podle již citované Edity Štěříkové, se také mezi českými exulanty koncem 60. let 19. století začal šířit baptismus. V Polsku se objevili, respektive byli tam pokřtěni, první baptisté v roce 1858. Jedním z prvních Čechů byl znám jako baptista Karel Kulhavý. V roce 1869 bylo v Zelově napočítáno třináct baptistů. Další známá jména propagátorů této víry byla: Čáp, K. Jersák, K. Lelek, Podracký, F. Rejchrt. Později se mezi nimi objevil ještě J. Hart (Hort). Bylo zajímavé sledovat, jak v zájmu své víry, putovali někteří z propagátorů (kazatelů) jednotlivých sborů po území Ruska. Docházelo k prolínání těchto komunit na poměrně velkém území, od Zelova až po Krym!
Na Volyni měli tito evangelíci (nebo baptisté) největší zastoupení hlavně v nově vznikajících českých obcích: Boratín, Michalovka, Ozerany a Kupičov. Další jednotlivci nebo i celé rodiny praktikovali evangelickou víru také ještě v Michně-Sergijevce, Mirotíně a Rožišči. Největší význam z nich však měl zpočátku, v roce 1871 poblíž Lucka založený, Boratín a později i Michalovka. To ovšem platilo jen do založení Mirotína, který tuto důležitou roli prakticky nejvýznamnějšího centra baptistů (hlavně nekatolíků) brzy od Boratína převzal, přestože podle počtu svých členů nedosahoval až takového významu. Jeho pozice ve společnosti těchto všech, podobně zaměřených vesnic, byla dána hlavně nepřehlédnutelnou rozsáhlou aktivitou Sboru a jeho činovníků, zejména tím, že poskytovali církevní služby širokému okolí Mirotína.
