Zase J. Pelikán a jeho trapné fabulace o záchraně zajatých Čechoslováků v Angole!

Původní článek S. Svobody v Rudém právu: Skutečná tvář zaprodanců - Rudé právo, 26. července 1984; K protičeskoslovenské činnosti emigrace na Západě – Praha 25. července (ČTK)

Československá tisková kancelář obdržela ve středu osobní dopis Stanislava Svobody, náměstka ministra zahraničních věcí ČSSR. Vrací se v něm k některým okolnostem jednání o pro puštění čs. občanů zadržovaných v Angole organizací UNITA a odhaluje protičeskoslovenskou činnost emigrantů na Západě.

V dopise se uvádí: „V nedávných dnech probíhal v italském městě Perugii III. evropský konvent za jaderné odzbrojení. Na tomto shromáždění vystoupil i smutně známý renegát Jiří Pelikán, který se na Západě rád vydává za představitele ‚socialismu s lidskou tváří‘. Při jednání o osvobození dvaceti československých občanů odvlečených UNITA z Alto Catumbely nám představitel tohoto hnutí řekl, že v době, kdy naši představitelé vyvíjeli maximální úsilí o osvobození našich expertů, různé emigrantské organizace a jejich činitelé usilovali o pravý opak. Doslova otřesně na nás zapůsobilo jeho sdělení, že Jiří Pelikán v několika intervencích žádal zamezit jejich propuštění, a dokonce navrhoval UNITA, aby byli postříleni. Takový je tedy skutečný morální profil tohoto ‚bojovníka za mír, za svobodu a lidská práva‘. Tak hluboko klesl člověk, který by nám chtěl dávat lekce z vlastenectví, z humanismu a demokracie. O to víc nás těší, že přes úsilí takovýchto krvelačných stvůr se našemu vedení podařilo zajistit šťastný návrat našich občanů k jejich rodinám a pracovním kolektivům.“

PROHLÁŠENÍ JIŘÍHO PELIKÁNA italské tiskové agentuře ANSA

Oficiální agentura československého režimu CTK rozšířila v minulých dnech zprávu, podle které náměstek ministra zahraničí Svoboda obvinil Jiřího Pelikána z toho, že žádal angolskou organizaci UNITA, aby zastřelila Československá rukojmí v jejích rukou. K tomu vydal Jiří Pelikán, poslanec Evropského parlamentu, prohlášení, z něhož vyjímáme:

Tvrzení náměstka Svobody, reprodukované ČTK, tiskem, rozhlasem a televizí v Československu, je naprosto lživé a představuje zastírací manévr československého režimu. Je lživé proto, že jsem usiloval o pravý opak. Od chvíle, kdy jednotky UNITA vzaly do zajetí 80 československých občanů a občanek na území Angoly, jsem se zajímal o jejich osud s cílem zajistit jejich životy a co nejrychlejší návrat do Československa. Za tím účelem jsem se obrátil na předsedu UNITA Jonase Savimbi s výzvou, aby ihned dal propustit ženy a děti a urychlil návrat zbylých 21 mužů. …

Už na samém začátku je patrné, že p. Pelikán ani pořádně neví o co šlo. Zajatých Čechoslováků nás na začátku bylo 66 (21 dětí, 17 žen a 28 mužů). „Zbylých“ jich bylo 20, to ale až po propuštění 45 osob ( jeden muž cestou zemřel) k čemuž došlo po 3,5 měsících, 1326 km pěšího pochodu buší a 1800 km na kamionech, tedy 30. 6. 83. Tito byli propuštěni na základě přímé intervence MVČK a tlaku světové veřejnosti.

...Předseda Savimbi tomuto přání, jež ovšem vyjádřilo i mnoho dalších osobností veřejného života, včetně papeže, vyhověl. Poté jsem se obrátil na řadu vlád, zejména Francie, Belgie, Německé spolkové republiky a Tuniska s žádostí, aby pomohly v jednání mezi UNITA a československou vládou s cílem propuštění všech rukojmí. Československá vláda však jednání brzdila tím, že více než rok odmítala jednat přímo se zástupci UNITA, ačkoliv věděla, že právě to je jediná cesta, která může vést k návratu rukojmí.

Čs. strana neměla od začátku žádné přímé informace od UNITA, žádné požadavky. Vzhledem k tomu, že většina oslovených států se vyjádřila neutrálně, jednalo se pouze s MVČK v Ženevě. UNITA kladla požadavky pouze na vládu v Luandě, které ovšem odmítala jakákoliv jednání!

Své stanovisko změnila poté, co zjistila, že rukojmí by mohla být propuštěna na základě mých intervencí. Teprve pak došlo k dohodě mezi československou vládou a zástupci UNITA a k propuštění československých občanů. Při všech mých jednáních byli přítomni svědkové a diplomati příslušných zemí, kteří mohou kdykoliv vyvrátit nesmyslné tvrzeni náměstka Svobody.

První krok k jednání. Nabídka pana Wolfa čs. straně na zprostředkování přímého setkání s lidmi od UNITA. Pan Wolf byl ten, kdo se největší měrou zasloužil o to jednání! P. Pelikán sice mluví o svědcích, ale chybí místo, datum, kde se Sawimbim jednal ale i jména těch svědků (diplomatů). Pan Svoboda ty informace zapsal už v lednu do hlášení včetně dalších účastníků jednání. Těžko si to prohlášení připravoval dopředu. O tom se dá dost pochybovat.

Jednání o propuštění vedl po dohodě od začátku Mezinárodní výbor červeného kříže a jeho lidé, kteří měli s těmito případy hodně zkušeností. Ze začátku to UNITA respektovala, ale protože jedna z podmínek našeho propuštění byla výměna za zajaté vládní vojáky, která byla nerealizovatelná (vláda ALR nebyla ochotna plnění) postupně se přešlo na jednání přímé.

Štvavá kampaň proti mé osobě je současně zastíracím manévrem, jehož cílem je zatajit před československou veřejností vážnou odpovědnost nynějšího československého režimu za dlouhé utrpení československých občanů v Angole. Pouze československý režim nese odpovědnost za to, že skupina československých občanů byla zajata jednotkami UNITA, protože ji přes varování vyslal do oblasti bojových akcí, a za to, že dlouhým odmítáním přímého jednání se zástupci UNITA způsobil, že českoslovenští občané zůstali zbytečně déle než rok v zajetí. A pouze československý režim ponese odpovědnost pro případ, že poruší v budoucnosti dohodu s UNITA, jíž se zavázal neposílat do Angoly další československé občany a vojenskou pomoc. Řím, 31.7.1984

JAK JSEM SE STAL ZABIJÁKEM

Za patnáct let normalizace jsem si zvykl číst a slyšet od propagandy pražského režimu leccos. Začalo to Zprávou TASSu uveřejněnou v moskevské Pravdě 26. srpna 1968, že jsem poskytl americkému senátoru Calderovi interview, v němž jsem prý žádal likvidaci všech komunistu v Československu. Tehdy jsem se ještě mohl bránit a dokázat, že jsem žádný interview neudělil a že celá zpráva je provokačním výmyslem. Nakonec to nic nepomohlo, protože tato úloha mi byla zřejmě v nějaké centrále přidělena a normalizační propaganda ji občas opakuje dodnes. Pak jsem se dozvěděl z novin, že jsem zpronevěřil televizní peníze a že v mé kanceláři byla nalezena pornografická literatura (že by o nemravnosti bratrské pomoci?). Pak jsem byl označován střídavě za agenta CIA, izraelské a západoněmecké rozvědky, dokonce i gestapa, za pravičáka i levicového extrémistu v podobě maoisty a trockisty atd. Většina těchto kampaní se rozplynula jako ranní mlhy, ale zvláštní odděleni pražského ministerstva vnitra musí neustále zdůvodňovat svou existenci a vydatný rozpočet novými akcemi. Posledním výplodem tohoto kolektivu byla brožura s titulem Kdo je Jiří Pelikán, jejíž autorství bylo neobratně podsunuto redakci exilového Práva lidu. Brožura byla letos na jaře dokonce přeložena (mimořádně amatérsky) do franštiny, zřejmě jako příspěvek k volební kampani do Evropského parlamentu. Nevím, kdo tyto akce vyhodnocuje, ale za tuto by si autoři jistě nezasloužili prémii – spíše disciplinární řízení, tak beznadějně zapadla jak v exilových, tak v západních kruzích.

Tušil jsem proto, že se musí vymyslet něco nového, jednak po mém zvoleni do Evropského parlamentu, jednak pokud možno ještě před jubilejním 20. srpnem, který režim sice už veřejně neoslovuje, ale o němž vždy přinese nějaký důkaz, že bratrský zásah byl nutný. Přesto mě ale nový výplod propagandy v podobě dopisu náměstka ministra zahraničí Svobody, rozšířený Čs. tiskovou kanceláři, Rudým právem a vůbec tiskem, rozhlasem a televizi, překvapil Jednak stylem, nečetli od dob politických procesů padesátých let: krvelačná stvůra (Svoboda), obyčejný šílenec (Vonderka), zabiják (Hradilová), přívrženec terorismu (Lovás) atd. Jednak mě zaujal hned několika originálními rysy a okolnostmi:

1) Proč musel být oficiální agentuře CTK adresován osobní dopis náměstka ministra zahraničí, a proč náměstek Svoboda čekal tolik týdnů s odhalením tak závazným? Proč je nesdělil veřejnosti hned po návratu československých rukojmí z Angoly, když sám ve svém dopise uvádí, že se to všechno dozvěděl při jednání – tedy o tom věděl ještě před propuštěním čs. občanů?

2) Určité vysvětlení poskytuje náměstek Svoboda ve svém dopise, když uvádí svoje odhalení v souvislost – zcela neočekávanou - s evropskou konferenci o nukleárním odzbrojeni, jež se konala 17.-21. července v italské Perugii. Nejdřív tvrdí, že se čs. delegace nemohla této konference zúčastnit, protože údajně nedostala italská víza. (Podle prohlášení pořadatelů konference požádala Čs. delegace o víza pozdě, sotva týden před zahájením – a víza jí byla přesto udělena den před konáním konference, která trvala téměř týden, takže možnost její účasti zde byla. Ostatně se konference zúčastnily oficiální delegace sovětská, maďarská, rumunská, polská a bulharská, které si víza zřejmě včas zajistily.) Ale náměstka Svobodu nejvíc rozhořčilo, že se konference zúčastnil smutně proslulý renegát Jiří Pelikán, který se v Perugii pokrytecky vydával za bojovníka za lidská práva a svobodu.

3) Měl-li jsem být potrestán za své vystoupení v Perugii, kde jsem se vyslovil pro dialog se všemi, kdo takový nutný dialog nehodlají znemožňovat cenzurou a represí (přičemž jsem uvedl příklady perzekuce Andreje Sochařova, Ladislava Lise, Adama Michnika a skupiny pacifistů z NDR), pak není jasné, proč si k tomu Praha zvolila záležitost československých rukojmí v Angole. Patrně žádala Moskva, aby byl Pelikán za účast na protinukleární konferenci odsouzen, a Praha si z nedostatku chytřejších nápadu vymyslela stupidní legendu o mém domnělém nátlaku na angolskou opoziční organizaci UNITA, aby zajaté československé občany postřílela.

4) Je ovšem také možné, že čs. vláda a její reprezentant při jednáni o rukojmích, tedy náměstek ministra zahraničí Svoboda, byli kritizováni angolskou vládou, která absolutně odmítá jakékoli jednání s představiteli UNITA, a že se pokusili své jednání s UNITA dodatečně odůvodnit nebezpečím fyzické likvidace, jež rukojmím hrozilo údajným nátlakem Pelikána a emigrantských organizací.

Vzhledem k tomu, že naše strana měla dost informací od MVČK tak je ta úvaha o naší možné likvidaci naprosto ujetá a mohla napadnou leda toho, kdo o tom jak to u UNITA fungovalo neměl ani páru!

5) Když už náměstek Svoboda zákulisí svého jednání s UNITA prozrazuje, proč mluví anonymně o představiteli tohoto hnutí a nejmenuje ho, aby se mohl dovolat jeho svědectví? Žádný představitel UNITA totiž nemohl takový nesmysl tvrdit. Kterýkoli představitel UNITA, i její předseda Savimbi, může kdykoli potvrdit, že jsem se zajímal o osud československých rukojmí výhradně s úmyslem dosáhnout jejich nejrychlejšího osvobození. Je vůbec pozoruhodné, že náměstek staví celé moje obvinění – totéž se týká nechutné kampaně, kterou rozpoutaly sdělovací prostředky režimu včetně obvyklého zneužití neinformovaných občanů k spontánním prohlášením – na sděleni neexistujícího představitele organizace UNITA, kterou pražský režim ještě donedávna neoznačoval jinak než jako kontrarevoluční bandu.

Pokud se p. Pelikán o nás tolik zajímal, proč nebyl v delegaci EP v červenci 83, kdy na hlavní základnu sedm poslanců EP přijelo? Dále, proč o něm nemluvil nikdy ani mjr. Jaka, ani pluk. Chingunchi a dokonce ani gen. Sawimbi, když už žádal o naše propuštění? Vzhledem k chlubivosti uniťáků bych očekával, že se pochlubí, tak jako se často chlubili většími prkotinami.

6) V pokračování této kampaně se pak ptá 31. července 1984 Zdeněk Porybný v Rudém právu pod titulkem Potrefeni mlčí, proč západní sdělovací prostředky, které jindy věnují celé stránky a dlouhé minuty bezplatné reklamě Pelikánovi a spol, teď najednou zachovávají solidární mlčení. Mohu mu poskytnou námět k přemýšlení o důvodech. Učinil jsem k této kampani prohlášeni (viz text v příloze) italské tiskové kanceláři ANSA, která je zaslala všem italským i zahraničním novinám a agenturám. Mne samotného zaujalo, proč je – s jedinou výjimkou – nikdo neotiskl, a bylo mi z mnoha míst řečeno, že považuji záležitost za tak absurdní, že se tím vůbec nehodlají zabývat. Zato by byla na místě otázka, proč moje sdělení neuveřejnil československý tisk, když tolik volal po tom, aby se potrefený ozval?

7) V uvedeném Článku Porybného je také jakýsi apel na Italskou socialistickou stranu, která Pelikána propašovala do tzv. Evropského parlamentu a která by se měla zamyslet nad tím, s kým tu má vlastně čest. O tom propašování i o tom, co si myslí členové Italské socialistické strany a její první tajemník Craxi, se mohou čtenáři více dovědět ve vyprávění Pavla Kohouta POPIS ZÁPASU na str, 32 tohoto čísla Listů. I řadový čtenář Rudého práva ví, že tento Craxi je již rok předsedou italské vlády, s níž chce mít Československá vláda – podle prohlášení ministra zahraničí Chňoupka za návštěvy v Římě – dobré styky. Myslí si snad autoři kampaně, že lživým obviněním italského občana a poslance Evropského parlamentu přispěji ke zlepšení těchto styků? Anebo jedná náměstek Svoboda za zády svého Šéfa? A na Čí pokyn?

8) Zvláště smutné je, že jazyk použitý v této kampani silně připomíná dobu politických procesů padesátých let, jež tak tragicky poznamenaly vývoj naší země. Krvelačné stvůry, Šílenci, kteří pro svoje cíle jsou připraveni prolévat i krev nevinných, zaprodanci apod. jsme slyšeli z úst prokurátora Urválka a dalších, kdo tehdy pomáhali režimu prodat onu skutečně krvavou represi. Ponechme na čtenáři, aby se sám pokusil najít odpověď na znepokojivé otázky, které kampaň se svými téměř neuvěřitelnými lžemi vyvolává. Režim si asi myslí, že ať to všechno vypadá věrohodně či ne, přece jen to odvede pozornost od hlavní otázky: Kdo nese odpovědnost za dlouhé utrpení československých občanů v Angole – režim, který je tam poslal přes varování, že jde o území válečných akcí, anebo UNITA, která je zajala? Inu, ani jeden ani druhý: za to všechno může Pelikán, i když má alibi…

Takže mnoho slov pana Pelikána která jsem sem dal všechna, aby nikdo nemohl říct, že jsem mu to ořezal. Já mám kopií a dokladů o této věci tolik, že by se to sem ani nevešlo! Mě, jako přímého účastníka toho angolského příběhu nepřesvědčil a jestli mu někdo chce věřit!?! A jeho "alibi"?

Z uvedených segmentů, vytažených z nekrologů je patrné, že se Pelikán musel touto „zásluhou“ veřejně chlubit, ačkoli se nezakládala na pravdě! Neskutečně trapné! A jak je vidět, tak mu na to hodně lidí ochotně skočilo.

Vytvořeno za pomoci AI a archivních dokumentů pořízených v NA Na Chodovci.