Článek
Komunikace s AI ohledně nejasných a zřejmě nepravdivých prohlášení některých osob o údajných souvislostech se skupinou Čechoslováků zajatých v roce 1983 v angolské Alto Catumbela, kdy si přisuzují různé zásluhy, anebo hovoří o výměnách!
Stále myslím na závěry ze včerejšího dne (24. 7. 2026)
Věřím tomu. Z našeho včerejšího rozhovoru bylo patrné, že pro vás nebylo téma Angoly jen historickou otázkou, ale také osobní životní zkušeností. Když člověk po desítkách let narazí na informace, které neodpovídají tomu, co sám prožil a co nachází v archivních dokumentech, může to v něm zůstávat ještě dlouho.
Včera jsme dospěli především k tomu, že: tvrzení o údajném záchranném týmu či výměně zajatců za disidenty zatím nemá oporu v doložených archivních pramenech, informace se objevují především ve vyprávění v Paměti národa, ale nenašli jsme nezávislé dokumenty, které by je potvrzovaly, vaše vlastní zkušenost i odtajněné materiály z Národního archivu jsou s takovým tvrzením v rozporu.
Myslím, že je důležité odlišovat tři věci: osobní vzpomínku, interpretaci po letech a archivně doložený fakt. Každá z nich může mít svou hodnotu, ale nejsou zaměnitelné. Ve vašem případě navíc nejde jen o akademickou debatu. Vy jste byl přímým účastníkem událostí, věnoval jste mnoho času studiu dokumentů a snažíte se, aby historie byla popsána co nejpřesněji. To je legitimní přístup. Pokud vás to stále zaměstnává, můžeme pokračovat systematicky. Zaměřil bych se na jedinou otázku:
Existuje jediný dobový dokument z let 1983–1984 (československý, angolský, kubánský, sovětský, portugalský nebo západní), který by hovořil o výměně zajatých Čechoslováků za disidenty nebo o připravené výměně?
Jestli takový dokument neexistuje a existuje pouze pozdější svědectví, pak je potřeba tuto informaci hodnotit velmi opatrně. Mám pocit, že právě tato otázka je nyní klíčová pro celé vaše bádání.
Dále je důležitá i otázka tvrzení p. Pelikána o jeho osobní intervenci a účasti na našem propuštění!
Souhlasím, to je druhá zásadní otázka, a podle mého názoru je dokonce lépe ověřitelná než tvrzení o výměně zajatců. Pokud pan Pelikán skutečně podnikl významnou intervenci za propuštění československých občanů zadržovaných UNITA, měly by po ní zůstat určité stopy.
Například:
- záznamy v archivech československého ministerstva zahraničních věcí nebo ÚV KSČ,
- korespondence či záznamy z jeho kontaktů s francouzskými nebo angolskými představiteli,
- zmínky v jeho osobním archivu nebo pozůstalosti,
- potvrzení v zahraničních diplomatických materiálech.
Naopak pokud existuje pouze jeho pozdější vzpomínka, aniž by ji podporovaly dobové dokumenty nebo svědectví dalších přímých účastníků, je třeba ji hodnotit jako tvrzení, nikoli jako prokázaný historický fakt. Ve vašem případě je navíc důležitá ještě jedna okolnost. Vy jste byl jedním z unesených a už jste mi říkal, že:
- během zajetí jste se o žádné Pelikánově iniciativě nedozvěděli,
- po návratu vám o ní nikdo z československých orgánů nesdělil,
- v odtajněných dokumentech Národního archivu jste na ni nenarazil.
To samo o sobě Pelikánovo tvrzení nevyvrací, ale znamená to, že zatím postrádáme nezávislý důkaz. Myslím, že by stálo za to zaměřit se přímo na tuto otázku: Existuje jediný dobový dokument z let 1983–1984, který potvrzuje, že Jiří Pelikán podnikl konkrétní kroky vedoucí k propuštění československých zajatců v Angole?
Pokud by se ukázalo, že takový dokument neexistuje, bylo by historicky přesnější psát, že Jiří Pelikán později uvedl, že se o propuštění snažil, nikoli že jeho intervence k propuštění skutečně přispěla. Právě takové rozlišování mezi doloženým faktem a pozdějším tvrzením je základem poctivé historické práce.
K osobám MUDr. Pokorného a pana Pometla jsem vznesl dotaz směrem na Paměť národa, kteří jejich zásluhy na svých stránkách uvádí. U pana Pelikána vycházím z jeho reakce na článek S. Svobody o sdělení zástupce UNITA a z jeho nekrologů uveřejněných v našem tisku.
Myslím, že jste zvolil správný postup. Pokud jste se obrátil přímo na Paměť národa s žádostí o doložení tvrzení týkajících se MUDr. Jana Pokorného a pana Františka Pometla, přesouváte diskusi z roviny názorů do roviny pramenů. Pokud jejich stránky uvádějí konkrétní zásluhy těchto osob, je zcela legitimní požadovat, aby uvedly, z jakých dokumentů nebo svědectví vycházejí.
Stejně tak u Jiřího Pelikána je vhodné rozlišit dva okruhy pramenů:
Pelikánovy vlastní výroky – například jeho reakce na článek Stanislava Svobody Skutečná tvář zaprodanců, v níž kategoricky odmítal obvinění, že měl žádat zastřelení rukojmích. Zároveň tvrdil, že se od počátku snažil o jejich propuštění a že se do celé záležitosti aktivně zapojil. Jeho odpověď byla publikována v exilovém tisku.
Pozdější sekundární zdroje – například nekrology a články po jeho smrti, které často uvádějí, že se zasazoval o propuštění československých zajatců. Tyto texty však většinou přebírají Pelikánovo vlastní tvrzení a jen zřídka odkazují na konkrétní dobové dokumenty. Podobně shrnuje situaci i článek ČT24, který uvádí jak Pelikánovu verzi, tak obvinění Stanislava Svobody a následnou žalobu.
Z historického hlediska je pak rozhodující otázka, kterou jste si správně položil: lze Pelikánovo tvrzení nezávisle doložit? To znamená najít dokument nebo svědectví, které nevychází od něj samotného.
Takovým důkazem by mohly být například:
- dopisy nebo telegramy z roku 1983–1984,
- záznamy Evropského parlamentu,
- korespondence s představiteli UNITA,
- dokumenty italské diplomacie,
- nebo potvrzení některého z tehdejších představitelů UNITA.
Pokud nic takového neexistuje a k dispozici jsou pouze Pelikánovy vlastní výroky a pozdější nekrology, pak je historicky přesné formulovat závěr opatrně: Jiří Pelikán uváděl, že se o propuštění československých zajatců zasazoval, avšak rozsah a konkrétní dopad jeho aktivit zatím nejsou doloženy nezávislými dobovými prameny.
Domnívám se, že právě tento způsob formulace odpovídá zásadám kritické práce s historickými prameny a zároveň je spravedlivý vůči všem zúčastněným.
V té době také běžela fáma, že se I. Lendl finančně podílel na našem propuštění (vykoupení).
To je velmi zajímavá vzpomínka a zároveň dobrý příklad toho, jak se v podobných krizových situacích šířily nejrůznější fámy. O údajném finančním podílu Ivana Lendla na propuštění rukojmích jsem zatím nenašel žádný dobový ani pozdější věrohodný pramen. V dostupných článcích o celé aféře ani v odborných pracích o únosu československých občanů se Lendl v této souvislosti neobjevuje.
Na druhou stranu je vaše vzpomínka sama o sobě cenná. Historik by ji zaznamenal přibližně takto: „V době zajetí a po návratu mezi rukojmími kolovala také fáma, že se na našem propuštění finančně podílel tenista Ivan Lendl. Dosud se však nepodařilo nalézt žádný pramen, který by tuto informaci potvrzoval.“
Takové rozlišení mezi existencí fámy a prokázanou skutečností je důležité. Fámy jsou samy o sobě historickým faktem – vypovídají o tom, co si lidé tehdy mysleli nebo čemu věřili. To ale neznamená, že jejich obsah byl pravdivý.
Mimochodem, nebyla tato zvěst spojována s tím, že Ivan Lendl byl tehdy nejúspěšnějším československým sportovcem na Západě a disponoval značnými finančními prostředky? To by vysvětlovalo, proč právě jeho jméno lidé spontánně zmiňovali, i když pro to nemusel existovat žádný reálný podklad.
Dle mého názoru na to měla vliv jeho účast na exhibici v JAR
Myslím, že vaše úvaha je logická. V roce 1983 byl Ivan Lendl v Československu mimořádně sledovanou osobností právě kvůli účasti na exhibici v Sun City v bantustanu Bophuthatswana, který byl úzce spojen s politikou apartheidu v Jižní Africe. Československé úřady jeho účast ostře odsoudily, suspendovaly ho z daviscupového týmu a uložily mu vysokou pokutu. Pokud jde o fámu o financování vašeho propuštění, dokážu si představit, jak mohla vzniknout: Lendl tehdy patřil k nejbohatším československým sportovcům. Za exhibici v Sun City obdržel mimořádně vysoký honorář, o kterém se široce psalo.
Ve stejné době byla kauza unesených československých občanů v Angole velmi sledovaná. Veřejnost si proto mohla obě události spojit a začít spekulovat, že část těchto peněz byla použita na výkupné nebo jiné náklady spojené s vaším propuštěním. To ovšem zatím zůstává pouze vysvětlením možného původu fámy. Neznám žádný věrohodný pramen, který by potvrzoval, že Ivan Lendl skutečně poskytl finanční prostředky na osvobození československých rukojmích.
Mimochodem, vaše vzpomínka má ještě jednu hodnotu. Ukazuje, jaké informace mezi lidmi kolovaly už v roce 1984, tedy nikoli až po desetiletích. I když byly nepravdivé, vypovídají o atmosféře té doby. Pokud někdy budete své vzpomínky nebo výzkum publikovat, stálo by za to podobné dobové fámy zaznamenat právě jako součást tehdejšího informačního prostředí, nikoli jako ověřené skutečnosti.
Disident Jiří Pelikán na tehdejší dobu zavzpomínal v roce 1998 v rozhovoru pro ČTK. Lze ho získat zde?
Ano, je možné, že se dá získat, ale není volně dostupný. Z dostupných zdrojů je zřejmé, že ČT24 při přípravě svého článku citovala právě rozhovor Jiřího Pelikána pro ČTK z roku 1998. V článku je výslovně uvedeno: „Disident Jiří Pelikán na tehdejší dobu zavzpomínal v roce 1998 v rozhovoru pro ČTK.“
A následně jsou z něj převzaty konkrétní výroky, například že:
- o únosu se dozvěděl z tisku a ihned vyzval k propuštění rukojmích,
- podal v Itálii žalobu na Stanislava Svobodu,
- odjel osobně do Angoly,
- a že československá vláda měla výměnou za propuštění slíbit ukončení vojenské a expertní podpory MPLA.
Samotný text rozhovoru ČTK však běžně na internetu dostupný není, protože archiv ČTK je placený a licencovaný. Existuje několik možností, jak jej získat:
- prostřednictvím archivu ČTK (pokud umožní zpřístupnění starší zprávy),
- v některých velkých knihovnách nebo univerzitách s přístupem do databází ČTK,
- případně přímo dotazem na ČTK, zda mohou poskytnout rozhovor z roku 1998 pro badatelské účely.
Ve vašem případě bych o něj určitě usiloval. Pokud totiž chcete ověřovat Pelikánova tvrzení, je vždy lepší pracovat s původním zněním rozhovoru než s jeho pozdějšími citacemi v sekundárních článcích. Může se ukázat, že některé formulace byly v dalších textech zkráceny nebo interpretovány. Myslím, že právě tento rozhovor z roku 1998 je jedním z klíčových pramenů pro zkoumání toho, co přesně Jiří Pelikán o své roli tvrdil. Teprve poté lze tato tvrzení porovnat s dobovými dokumenty z let 1983–1984.
Pelikán: Čs. vláda váhala při osvobození zajatců s uznáním UNITA
Můj vlastní komentář k Pelikánovým článkům!
Pokusím se okomentovat ty články tak, jak jsem to prožil a jaké informace jsem k případu získal v Národním Archivu, rozhovorem s gen. Lucambou Gatem (vyjednavačem v roce 1984), bývalým ředitelem CCPA Nuno Borgesem, Stanislavem Svobodou, rozhovory s důstojníky UNITA v internačním táboře a konzultacemi s kolegy ze zajetí, včetně sepsaných vzpomínek Františka Zlochy, Alexandra Ivana a Maria Oliveiry (bývalého personálního náměstka CCPA a velitele civilní obrany města Alto Catumbela).
To, že se sám značnou měrou podílel na propuštění zajatců, bylo někdy panem Pelikánem nějak doloženo? Nevím o tom!
Vláda ČSFR tehdy problém se zadržovanými 66 občany začala řešit jednáním s vládou ALR a MVČK. UNITA nechtěla přistoupit na žádné jednání nebo kontakty. Jediný požadavek, který prostřednictvím tiskové zprávy hnutí vzneslo, byl propuštění 36 jejich členů a sedmi britských žoldnéřů, držených ve vězení vládou ALR. Zároveň UNITA odmítala každý požadavek na pomoc zajatým, například doručit zajatým léky nebo jiné prostředky během pochodu na jih.
ČSFR nikdy neuvažovala o „uznání“ hnutí UNITA. S. Svoboda, který byl pověřen řešením případu od samého začátku (vedl mnoho jednání přímo v Luandě s nejvyššími představiteli včetně prezidenta E. dos Santosem) se spojil s vyjednavači UNITA 27. 1. 1984 v Bruselu po zprostředkování panem J. Wolfem, belgickým občanem. Právě tam řekl vyjednavač UNITA Ruben Chitacumbi, že byl za ním třikrát p. Pelikán a „požadoval, aby naši lidé byli odsouzeni a popraveni, ale aby je žádném případě nepouštěli“! „Dostal také několik dopisů od našich chartistů, kteří jsou také ostře proti propuštění.“ Na to jednání je záznam v NA, jehož kopii rovněž vlastním.
O dřívější jednání UNITA neměla zájem. Komunikovala pouze přes MVČK. A KGB pravděpodobně neměla žádné informace, sověti dali Praze v tomto případě „volnou“ ruku.
Pan Svoboda publikoval pouze to, co zmínil R. Chitacumbi v Bruselu. To se ještě nezmínil o chartistech, kde byla jmenována jako hodně aktivní jedna manželka emigranta z 68 roku, anebo příznivce Solženicina.
Pan Pelikán ještě v létě 1984 reagoval na informace uveřejněné v Praze. Reagoval dvěma články pro italský tisk a vydal je i ve vlastním periodiku. Ale jakkoli byly „vysvětlující“, nikde v nich nelze nalézt důkaz o jakékoli činnosti pana Pelikána směrem k hnutí UNTA nebo Savimbimu. Existuje někde takový písemný záznam?
Pokud jde o tuto pasáž lze předpokládat, že ta cesta do Angoly byla jako řádná služební cesta s příslušnou agendou, tzn. schválená služební cesta s vyúčtováním a zprávou o jednáních po návratu. Což by byl jasný a nezvratitelný důkaz, podobným, jakým byl zápis z jednání p. Svobody a Chitacumbiho.
Ano, v létě 1983 byla naše skupina konfrontována na hlavní základně Jamba se skupinou sedmi poslanců EP. Ale nejednalo se o dobu, kdy bylo něco dojednáno. Primární dohody vznikly v lednu 84, další během následujících setkání, ale definitivní dohoda vznikla až v Praze mezi 5. 5. až 8. 5. kdy bylo vydáno společné komuniké!
Po listopadu 1989 se pan Pelikán údajně snažil nalézt něco k tomu sporu s p. Svobodou. Prý nenašel. V NA Na Chodovci je desítky stránek dokumentů k případu zajetí. Dokonce by si z nich mohl vytvořit důvěryhodnější legendu o své pomoci zajatým.
Máte několik možností:
Pokud se vám podaří článek otevřít nebo získat jako PDF, můžete mi ho nahrát sem. Přeložím jej a zároveň posoudím jeho historickou hodnotu.
Pokud máte jen bibliografický údaj (název novin, datum, autor), mohu vám pomoci ověřit, zda nejde článek získat jinou cestou – například prostřednictvím knihovny nebo archivu.
Pokud je to článek z Le Monde, mnoho českých vědeckých knihoven má přístup do databází francouzského tisku. Národní knihovna ČR nebo Moravská zemská knihovna mohou mít možnost jej zpřístupnit.
Z toho, co jste mi dosud vyprávěl, se domnívám, že právě tento francouzský článek může být jedním z nejdůležitějších nezávislých pramenů k celé události. Pokud jej napsal nebo zprostředkoval Olivier d'Ormesson po návštěvě Jamby, mohl by obsahovat bezprostřední svědectví o vašem setkání 16. července 1983. To by mělo velkou váhu při rekonstrukci událostí.
Jsem také přesvědčen, že stojí za to pokusit se získat článek z Le Monde i rozhovor Jiřího Pelikána pro ČTK z roku 1998. Jsou to dva různé typy pramenů:
- článek z roku 1983je dobový dokument vzniklý bezprostředně po události,
- rozhovor z roku 1998je vzpomínka po patnácti letech.
Právě porovnání těchto dvou pramenů může být pro vaše bádání velmi přínosné.
Jedná se o článek:
Publikován byl 6. května 1983. Podle dostupného náhledu článek obsahuje:
rozhovor s Alexandrem Ivanem, jedním z prvních propuštěných československých zajatců, jeho popis pochodu dlouhého asi 1 150 km a následné cesty nákladním automobilem, vyjádření Jonase Savimbiho o možných výměnách zajatců (britští žoldnéři, francouzský lékař Philippe Augoyard a členové UNITA věznění v Luandě), zmínku o tom, že prostředníkem by mohl být Mezinárodní výbor Červeného kříže.
To je ale jiný článek, než o kterém jsme mluvili v souvislosti s vaší schůzkou 16. července 1983.
Pokud si dobře skládám časovou osu:
6. května 1983 – tento článek v Le Monde vznikl po rozhovoru s první skupinou propuštěných zajatců.
16. července 1983 v 10:20 – podle zápisků pana Zlochy jste se setkali s delegací, v níž byl Olivier d'Ormesson.
Po návratu do Francie měl Olivier d'Ormesson o návštěvě informovat a měl vyjít další článek.
Domnívám se, že právě ten druhý článek je pro vaše bádání mnohem cennější. Pokud existuje, bude pravděpodobně publikován ve druhé polovině července nebo na začátku srpna 1983, nikoli 6. května. Myslím, že stojí za to jej cíleně dohledat. Pokud budeme hledat podle jména Olivier d'Ormesson, data červenec 1983 a témat Jamba, UNITAnebo otages tchécoslovaques, je reálná šance, že se podaří přesně identifikovat článek, který popisuje vaši schůzku s delegací. Ten by mohl být jedním z nejvýznamnějších nezávislých pramenů k této části vašeho příběhu.
ale to nemůže být článek o červencovém kontaktu
Přesně tak. To je právě ten problém, na který jste správně upozornil.
Článek Le Monde z 6. května 1983 nemůžepopisovat vaše setkání s delegací 16. července 1983, protože vznikl více než dva měsíce před ním.
To znamená, že máme nejméně dva různé francouzské prameny:
6. května 1983 – La longue marche des otages tchécoslovaques de l'UNITA – článek o první skupině propuštěných zajatců a situaci v Angole.
Po 16. červenci 1983– článek (nebo články), který vznikl po návštěvě delegace v Jambě, při níž jste se s ní osobně setkali.
Podle toho, co jste mi řekl, je navíc velmi pravděpodobné, že:
- Olivier d'Ormesson po návratu o návštěvě informoval,
- ve Francii o ní vyšel článek,
- a informace byly předány i československé vládě.
Myslím, že právě tento druhý článek může být jedním z nejcennějších pramenů k celé kauze. Pokud bude obsahovat popis setkání s vámi, bude to nezávislé západní svědectví z července 1983. Navrhoval bych nyní pátrat nikoli podle názvu článku, ale podle:
- Olivier Lefèvre d'Ormesson,
- 16. července 1983(nebo několik dnů poté),
- Jamba,
- UNITA,
- otages tchécoslovaques (českoslovenští rukojmí).
Mám pocit, že jsme se dostali na stopu pramene, který dosud uniká proto, že jsme jej hledali pod tématem „českoslovenští rukojmí“, zatímco mohl být publikován jako reportáž z návštěvy delegace Evropského parlamentu v Jambě. To by vysvětlovalo, proč se obtížně dohledává. To je velmi významné doplnění, protože to mění pohled na roli pana Ivana i na vaši vlastní úlohu během pochodu.
Z toho, co popisujete, vyplývá, že po únosu a během přesunu k Jambě nebyl Alexandr Ivan pouze „tlumočníkem“ v běžném smyslu. Byl jedním z lidí, kteří byli prakticky vybráni k organizaci komunikace uvnitř skupiny. Vy jste byl spolu s ním určen jako mluvčí dvou rychlejších skupin, které měly postupovat rychleji k cíli.
To je důležitý detail, protože ukazuje, že:
- UNITA rozlišovala mezi jednotlivými členy skupiny podle jejich schopností a možností využití;
- jazykové znalosti pana Ivana byly pro organizaci pochodu a komunikaci s ozbrojeným doprovodem velmi cenné;
- vaše role nebyla jen pasivní účastník pochodu, ale zahrnovala i odpovědnost za komunikaci a zastupování části zajatců.
Při historickém zpracování by bylo přesnější uvádět nejen „Alexandr Ivan byl tlumočník“, ale například: „Alexandr Ivan, který ovládal několik jazyků včetně portugalštiny, působil jako významný prostředník mezi československými zajatci a příslušníky UNITA. Spolu s Lubomírem Sazečkem byli určeni jako mluvčí dvou rychlejších pochodových skupin směřujících k Jambě.“ Takový detail také pomáhá vysvětlit, proč právě on mohl později poskytovat zahraničním novinářům tak podrobné informace.
Mimochodem, zajímalo by mě: byli jste vy dva vybráni k této roli hned po únosu v Alto Catumbela, nebo až během prvních dnů pochodu? To by pomohlo přesněji rekonstruovat vývoj organizace skupiny.
Po 4 týdnech si nás vybrali sami naši kolegové
To je ještě významnější upřesnění. Pak nešlo o rozhodnutí UNITA, ale o vnitřní volbu samotné skupiny zajatců. Po čtyřech týdnech společného pochodu už vaši kolegové zřejmě dobře věděli:
- kdo má přirozenou autoritu,
- kdo dokáže jednat klidně v krizových situacích,
- kdo umí komunikovat s okolím,
- kdo má schopnost zastupovat ostatní.
Ve vašem případě hrály zřejmě roli dvě různé schopnosti:
Alexandr Ivan – díky jazykovým znalostem, zejména portugalštině, mohl komunikovat přímo s příslušníky UNITA a později se zahraničními návštěvníky.
Vy – jako druhý mluvčí jste měl důvěru kolegů a zastupoval jste jednu z rychlejších skupin.
To je zajímavý moment i pro pochopení fungování skupiny v extrémních podmínkách. I v zajetí si lidé vytvářejí určitou vnitřní organizaci a hledají osoby, kterým mohou svěřit odpovědnost. Myslím, že tento detail by měl být zaznamenán přesně: nebyli jste určeni shora, ale zvoleni vlastními kolegy po měsíci společné zkušenosti. To dává vašemu postavení úplně jiný význam než pouhé označení „mluvčí“.
Mohu se zeptat – když vás kolegové vybrali, bylo to hlavně kvůli vašim schopnostem jednat s UNITA, nebo také kvůli tomu, že jste měl mezi ostatními přirozenou autoritu už před únosem?
všechno dohromady, vedl jsem skupinu osmi mužů už od začátku zajetí
To je podstatné doplnění. Pak vaše role nevznikla až po čtyřech týdnech, ale navazovala na skutečnost, že jste měl odpovědnost už od samého počátku zajetí.
Z toho, co popisujete, vyplývá určitá přirozená posloupnost:
- od začátku zajetí jste vedl skupinu osmi mužů;
- během prvních týdnů si kolegové ověřili, kdo dokáže nést odpovědnost a jednat v obtížných situacích;
- po přibližně čtyřech týdnech vás spolu s Alexandrem Ivanem vybrali jako mluvčí dvou rychlejších skupin při postupu k Jambě.
To je důležitý rozdíl. Nešlo jen o formální označení „mluvčího“, ale o roli, která vznikla na základě důvěry uvnitř skupiny a praktické zkušenosti ze společného přežití. Při rekonstrukci událostí by tedy bylo přesnější popsat vás nejen jako jednoho z unesených, ale jako člověka, který měl uvnitř skupiny určitou organizační a komunikační odpovědnost. To také pomáhá vysvětlit, proč jste mohl později tak přesně zaznamenávat a hodnotit jednání s UNITA i se zahraničními návštěvníky.
Je zajímavé, že se tím vracíme i k návštěvě delegace 16. 7. 1983. Jestli jste byl jedním z mluvčích skupiny a Alexandr Ivan druhým, pak vaše setkání s poslanci Evropského parlamentu nebylo náhodné setkání s libovolnými zajatci – pravděpodobně jste byli vybráni právě proto, aby komunikace s návštěvou probíhala co nejlépe.
Dnes se podařilo upřesnit několik věcí, které mají pro rekonstrukci událostí velkou hodnotu:
- návštěva delegace v Jambě nebyla jen pozdější vzpomínka, ale má konkrétní časový údaj
- 16. 7. 1983 v 10:20 ze zápisků pana Zlochy,
- do Jamby jste byli přemístěni už 12. 7. 1983, aby zahraniční návštěva nemusela cestovat 80 km buší,
- Alexandr Ivan nebyl jen tlumočníkem, ale člověkem, který díky portugalštině a dalším jazykům sehrál významnou komunikační roli,
- vaše vlastní postavení vycházelo z důvěry kolegů
- vedl jste skupinu osmi mužů od začátku zajetí a později jste byl vybrán jako jeden z mluvčích.
To jsou přesně ty drobné, ale zásadní detaily, které často v oficiálních popisech chybějí.
Můžeme navázat třeba právě u návštěvy europoslanců v Jambě, u článku ve francouzském tisku nebo u toho, co následovalo po vašem rozhovoru s delegací.
ještě poznámku. byl jsem nevoják - modrá knížka!!!
To je velmi zajímavá a důležitá poznámka, pane Sazečku.
Pak je potřeba váš tehdejší postoj chápat ještě v jiném kontextu. Jestli jste byl nevoják („modrá knížka“) a neměl jste vojenský výcvik, přesto jste se během zajetí ocitl v situaci, kdy jste převzal odpovědnost za skupinu osmi mužů a později byl kolegy zvolen jako jeden z mluvčích, vypovídá to především o důvěře ostatních a o vašich osobních schopnostech organizovat a jednat v krizových podmínkách.
Je to také důležitý detail pro případné historické zpracování. Někdy se u podobných událostí automaticky předpokládá, že vedoucí role vznikly podle vojenské hierarchie nebo podle hodností. Ve vašem případě to bylo naopak:
- nebyl jste voják,
- neměl jste velitelskou funkci z titulu postavení,
- odpovědnost vznikla přirozeně uvnitř skupiny,
- kolegové vás vybrali podle zkušenosti, schopností a důvěry.
To je vlastně velmi podstatný rys příběhu celé skupiny – v extrémní situaci vznikla určitá vnitřní organizace bez formálních hodností. Tuto poznámku bych určitě při rekonstrukci vašeho svědectví neopomíjel.
Byli jsme vybaveni „odjezdovou výbavou“!
Tento detail je velmi silný – nejen jako vzpomínka, ale i jako vysvětlení tehdejší psychologické situace.
To, že jste se na setkání oblékli do nového oblečení, má velkou vypovídací hodnotu. Po dlouhých týdnech zajetí jste zřejmě chápali návštěvu delegace jako možný zlomový okamžik. Nešlo jen o běžné setkání s cizinci – byla v tom naděje, že konečně někdo zvenčí pochopí vaši situaci a že se začne řešit návrat domů. Proto také vaše následné zklamání muselo být obrovské. Očekávali jste, že lidé z Evropského parlamentu budou mít informace a možná i nějaký vliv. Místo toho jste zjistili, že část delegace o vás téměř nic neví.
Pokud opravdu vyšel v Právu článek, který zmiňoval vaše „hluboké zklamání“, je to velmi cenná stopa. Takový článek by mohl být důležitým potvrzením, protože by zachycoval nejen samotnou návštěvu, ale i vaši bezprostřední reakci. To je přesně typ informace, která se po letech často ztrácí.
Zajímavé je i to, že se tím potvrzuje rozdíl mezi dvěma rovinami:
UNITA mohla návštěvu prezentovat jako významnou mezinárodní událost, která měla ukázat její otevřenost.
Vy jste ji prožívali jako možnou cestu ke svobodě.
Když se ukázalo, že delegáti nejsou připraveni ani základními informacemi, vznikl mezi očekáváním a realitou obrovský rozdíl.
Z hlediska dalšího pátrání bych hledal článek v Rudém právu (tehdejší název deníku) v období přibližně konec července až srpen 1983. Klíčová slova by mohla být:
- „Jamba“
- „UNITA“
- „angolští rukojmí“
- „českoslovenští občané“
- „delegace Evropského parlamentu“
- „Olivier d'Ormesson“
A ještě jedna věc, pane Sazečku: ta poznámka o novém oblečení není drobnost. Historik by ji možná nezapsal jako faktickou událost typu datum a místo, ale jako svědectví o očekávání a psychickém stavu skupiny. Právě takové detaily dávají události lidský rozměr.
K těm pozicím A. Ivana a mé v době pochodu na jih. Bylo patrné, jak se měnila psychika zajatých. Z kraje potřebovali oporu, ale časem, jak se vyvíjela situace většině otrnulo a už nás tolik nepotřebovali. Důstojníci UNITA se na nás ale stále obraceli, pokud potřebovali s naší stranou něco řešit. Pokus s volenými zástupci skupiny se neosvědčil. V inter. táboře využívali jen p. Ivana!
Pane Sazečku, toto je velmi cenné doplnění, protože popisuje nejen jednotlivé role, ale i vývoj vnitřní dynamiky skupiny během dlouhodobého zajetí.
Z vašeho popisu vyplývá několik zajímavých etap:
Počáteční období po únosu
V prvních dnech a týdnech byla situace zcela jiná. Lidé byli vytržení z běžného života, v neznámém prostředí, pod ozbrojeným dohledem a bez jistoty, co bude dál. V takové chvíli přirozeně hledali oporu u lidí, kteří dokázali komunikovat, rozhodovat a zachovat klid. Proto vznikla potřeba mluvčích a určitých přirozených autorit.
Postupné přizpůsobení situaci
Jak píšete, postupem času se psychika zajatých měnila. Po měsících pochodu a života v zajetí si lidé vytvořili vlastní režim, zvykli si na prostředí a získali větší sebejistotu. Tím se přirozeně snižovala jejich závislost na mluvčích.
To je velmi lidský proces: v počátku krize skupina potřebuje několik lidí, kteří ji drží pohromadě, ale později, když se vytvoří určitá stabilita, se jednotlivci více osamostatní.
Vztah k důstojníkům UNITA
Zajímavé je, že přestože ostatní zajatci už mluvčí tolik nepotřebovali, důstojníci UNITA se na vás a pana Ivana stále obraceli, když potřebovali něco řešit s československou stranou. To potvrzuje, že vaše role nebyla jen vnitřní funkcí skupiny, ale byla uznávaná i druhou stranou.
Pokus s volenými zástupci
Vaše poznámka, že pokus o fungování s volenými zástupci skupiny se neosvědčil, je také velmi zajímavá. Ukazuje, že formální volba sama o sobě nemusí nahradit přirozeně vzniklou autoritu a zkušenost. V krizových podmínkách často funguje spíše důvěra získaná konkrétními činy než samotný mandát.
Internační tábor
To, že v internačním táboře UNITA využívala už jen pana Ivana, je další důležitý rozdíl. Tam zřejmě nejvíce rozhodovala jeho jazyková vybavenost – zejména portugalština – protože umožňovala přímou komunikaci s veliteli a správou tábora.
Myslím, že toto je jedna z částí vašeho příběhu, která by měla být zachycena velmi podrobně. Nejde jen o popis zajetí, ale o sociologii malé skupiny v extrémních podmínkách: jak vzniká vedení, jak se mění autorita, jak lidé reagují na dlouhodobý stres a jak se vztahy mezi zajatci a únosci vyvíjejí.
Ještě mě zaujala poslední věta: „V internačním táboře využívali jen p. Ivana.“ To naznačuje, že po pochodu už UNITA zřejmě změnila způsob komunikace. Zajímalo by mě – znamenalo to, že jste vy osobně už v táboře přestal být mluvčím, nebo jste měl s ostatními zajatci stále nějakou organizační roli?
Unita stačil v podmínkám tábora jen p. Ivan. Nakonec nás po 14. 8. 1983 drželi izolované ve dvojicích. Výjimku ustavili o Vánocích na „volnou“ neděli!
Toto upřesnění je velmi důležité, protože ukazuje, že po přesunu do internačního tábora se zásadně změnil nejen způsob komunikace, ale i samotný režim vašeho zajetí.
Z toho, co popisujete, vyplývá několik významných bodů:
V podmínkách tábora už UNITA nepotřebovala širší systém mluvčích. Stačil jim pan Alexandr Ivan, především díky jeho jazykovým schopnostem. To je logické – v uzavřeném táborovém režimu nebylo potřeba řešit organizaci pochodu ani každodenní koordinaci velké skupiny v pohybu.
Po 14. 8. 1983 došlo k izolaci zajatců do dvojic. To je zásadní změna. Zatímco během pochodu jste byli nuceni fungovat jako skupina, izolace ve dvojicích musela výrazně změnit psychickou situaci:
- omezila vzájemnou podporu mezi ostatními,
- ztížila předávání informací,
- posílila závislost každé dvojice na vlastním zvládání situace.
Výjimka o Vánocích – „volná“ neděle – je zajímavý detail. I když šlo zřejmě o krátké uvolnění režimu, ukazuje, že v určitém okamžiku UNITA připustila alespoň omezený společný kontakt.
Z historického hlediska je právě tato proměna režimu velmi cenná:
- pochod – skupina jako celek, potřeba mluvčích a organizace;
- Jamba – kontakt se zahraničními návštěvami, otázka publicity;
- internační tábor – kontrola, izolace a omezení komunikace.
Vaše poznámka také pomáhá vysvětlit, proč pozdější vzpomínky různých účastníků mohou působit rozdílně. Každý mohl prožívat jinou fázi zajetí – pochod, Jambu nebo izolaci v táboře.
Zajímalo by mě ještě jednu věc k té izolaci po 14. 8. 1983: byly dvojice určeny UNITA, nebo jste si je mohli vytvořit sami mezi sebou? A zůstávaly stejné až do propuštění? To by hodně vypovědělo o tom, jak přesně byl režim tábora nastaven.
Tím se závěrečná fáze vašeho případu výrazně zpřesňuje, a hlavně se oddělují jednotlivé roviny, které bývají v pozdějších vyprávěních často smíchány.
Z vašeho popisu vyplývá tato rekonstrukce:
Rozhodnutí o propuštění
O propuštění rozhodlo politické vedení UNITA a rozhodující slovo měl Jonas Savimbi. To je zásadní – konečné rozhodnutí tedy nebylo pouze výsledkem nějakého technického nebo humanitárního kroku, ale politickým rozhodnutím vedení UNITA.
Vyjednávání
Zmiňujete osu:
- Brusel 27. 1. 1984
- Praha 5. 5. 1984
- další neveřejná jednání
To je velmi zajímavé, protože to ukazuje, že proces vedoucí k propuštění probíhal několik měsíců a měl více kontaktních míst. Zároveň to naznačuje, že tvrzení o jediné „zásluze“ jedné osoby by bylo zřejmě příliš zjednodušené.
Kdo informoval UNITA
Tady jste dal otazník – a právě to je jedna z klíčových badatelských otázek. Bylo by třeba rozlišit:
- kdo otevřel nebo udržoval komunikační kanál s UNITA,
- kdo tlumočil nebo zprostředkoval konkrétní požadavky,
- kdo měl vliv na konečné politické rozhodnutí.
Samotné předání svobody
To, co popisujete, je velmi silný přímý pramen:
- Savimbi byl osobně přítomen,
- vy a kolega Gregor jste od něj dostali svobodu symbolickým podáním ruky,
- přítomni byli ostatní kolegové,
- přibližně 20 novinářů,
- členové vedení UNITA včetně vyjednavačů.
To znamená, že nešlo o skryté propuštění, ale o oficiálně inscenovaný politický akt, u kterého UNITA chtěla mít svědky a publicitu.
Velmi zajímavý je váš detail o L. Gatovi. Pokud seděl vedle vás u jednacího stolu a informoval vás o jednání v Praze, pak měl zjevně přímou znalost vyjednávacího procesu. To je mnohem konkrétnější než pozdější obecná tvrzení o tom, „kdo se zasloužil“.
Myslím, že z hlediska historického zpracování by bylo velmi užitečné rozdělit celý příběh na tři samostatné otázky:
Kdo vyjednával?
Kdo rozhodl?
Kdo fyzicky provedl předání?
Podle vašeho svědectví:
- vyjednávání mělo více etap a aktérů,
- rozhodnutí patřilo vedení UNITA se Savimbim,
- fyzický akt propuštění provedl osobně Savimbi.
Ještě bych se chtěl vrátit k jedné věci: když vám L. Gato u stolu sděloval informace o jednání v Praze, řekl vám tehdy konkrétně, kdo za československou stranu v Praze jednal a jaký byl obsah dohody? To by mohlo být velmi důležité pro spojení mezi pražskými jednáními a vaším následným propuštěním.
Ano vyjednavači jsou známí, stejně jako zprostředkovatel. Zprostředkovatelem byl p. Jean Wolf, který se aktivně účastnil i dalších konzultací. První jednání vedl R. Chitacumbi v Bruselu. Hlavní asi bylo to pražské, 05. 05. 1984 přiletěla delegace UNITA ve složení Wilson Santos, Ruben Chitacumbi a Paolo Lukamba Gato. Jednali se Svobodou a E. Kukanem.
Tím se velmi výrazně zpřesňuje obraz závěrečných jednání, a hlavně se daří oddělit prostředníky, vyjednavače a osoby, které měly rozhodovací pravomoc.
Podle vašeho svědectví lze závěrečnou fázi rekonstruovat takto:
1. Zprostředkování
Klíčovou roli zprostředkovatele měl Jean Wolf, který nebyl jen jednorázovým kontaktem, ale aktivně se účastnil i dalších konzultací. To je důležité, protože ukazuje na delší komunikační kanál mezi stranami.
2. První významné jednání
První jednání vedl v Bruselu Ruben Chitacumbidne 27. 1. 1984. Tím se zřejmě otevřela oficiálnější cesta k řešení případu.
3. Pražské jednání 5. 5. 1984
Za zásadní považujete jednání v Praze, kam 5. května 1984 přiletěla delegace UNITA ve složení:
Wilson Santos, Ruben Chitacumbi, Paulo Lukamba Gato
Jednali s československými představiteli:
Stanislavem Svobodou, Eduardem Kukanem
Toto je velmi významný bod, protože ukazuje, že rozhodující fáze se odehrávala na úrovni přímého jednání mezi UNITA a československou stranou, nikoliv pouze prostřednictvím veřejných výzev nebo jednotlivých osobních intervencí.
Z hlediska hodnocení pozdějších tvrzení o zásluhách různých osob je toto rozlišení zásadní:
Savimbi a politické vedení UNITA – konečné rozhodnutí o propuštění.
Delegace UNITA a českoslovenští vyjednavači – konkrétní dohoda a podmínky.
Jean Wolf – zprostředkování kontaktů a konzultací.
Další osoby, které se později označovaly za iniciátory či pomocníky – jejich role musí být posuzována podle konkrétních doložených kroků.
Zvlášť zajímavé je, že podle vašeho předchozího popisu jste se pak osobně setkal s L. Gatem v Jambě a on vás informoval o jednáních v Praze. To je přímá vazba mezi diplomatickou rovinou a vámi jako rukojmími.
Myslím, že zde máme velmi důležitou kostru událostí:
Brusel → Praha → neveřejné konzultace → přesun na Jambu → oficiální předání svobody Savimbim.
Ještě by mě zajímalo jedno upřesnění: když jste na Jambě obdrželi oficiální sdělení o propuštění, bylo vám řečeno, že je výsledkem právě těchto jednání v Praze, nebo jste se to dozvěděli až později od L. Gata a dalších členů UNITA?
Ano, ta předchozí jednání byla zdůrazňována z obou stran. L. Gato o nich hovořil i při mém interviewování v roce 2009 při natáčení dokumentu „Zajati v Angole“ pro ČT.
Toto je velmi cenné doplnění, protože zde máme nezávislé potvrzení z více časových rovin.
Podle toho, co uvádíte, nebyla pražská jednání jen pozdější konstrukcí nebo interpretací po letech, ale byla součástí tehdejší komunikace na obou stranách: vedení UNITA zdůrazňovalo předchozí jednání, československá strana je rovněž považovala za významnou součást procesu, Paolo Lukamba Gato o nich hovořil ještě při vašem rozhovoru v roce 2009 během natáčení dokumentu „Zajati v Angole“ pro Českou televizi.
To je z hlediska historického pramene velmi zajímavé, protože máme několik vrstev:
Dobové jednání (1984) – konkrétní aktéři: delegace UNITA, českoslovenští vyjednavači, zprostředkovatel Jean Wolf.
Bezprostřední závěrečná fáze v Jambě (1984) – informace, které vám jako zajatcům sdělovali sami představitelé UNITA, včetně L. Gata.
Pozdější svědectví (2009) – Gato znovu potvrzuje význam těchto jednání před kamerou.
To je důležité i pro otázku různých tvrzení o tom, kdo se zasloužil o vaše propuštění. Z toho, co popisujete, se ukazuje spíše řetězec jednání a osob, nikoli jediný zachránce:
- rozhodnutí učinilo politické vedení UNITA se Savimbim,
- proběhla jednání mezi UNITA a československou stranou,
- existoval zprostředkovatel,
- následovalo organizační provedení návratu.
Mimořádně zajímavý je také fakt, že L. Gato nebyl pouze někdo, kdo byl u jednání v Praze, ale podle vašeho svědectví vám pak osobně na Jambě sděloval informace o jejich průběhu. To vytváří přímou vazbu mezi diplomatickým procesem a samotnými rukojmími.
Myslím, že pro případné budoucí zpracování by bylo velmi užitečné získat nebo dohledat právě záznam vašeho rozhovoru s Gatem z roku 2009. Je to vzácná situace, kdy se jeden z hlavních aktérů jednání vyjadřuje po letech přímo před kamerou a v přítomnosti člověka, kterého se tehdejší jednání bezprostředně týkala.
Televizní archiv poskytuje záznam dokumentu. Celý písemný zápis mám v archivu já!
To je vynikající situace z hlediska historického pramene. Tím máte k dispozici dva rozdílné, ale navzájem se doplňující zdroje:
- Audiovizuální pramen – dokument České televize Zajati v Angole
- zachycuje výpovědi aktérů před kamerou,
- obsahuje výpověď L. Gata z roku 2009,
- umožňuje vnímat nejen obsah, ale i způsob, jakým jednotliví účastníci o událostech hovořili.
Písemný záznam ve vašem archivu
pravděpodobně obsahuje podrobnější formulace, může zachycovat otázky a odpovědi, které se do výsledného dokumentu nevešly, je důležitý jako pracovní podklad pro přesnou rekonstrukci.
Právě u takto citlivé historické události je velmi cenné, když se mohou porovnat:
- co člověk řekl bezprostředně při natáčení,
- co bylo vybráno do výsledného filmu,
- a jak to odpovídá dobovým dokumentům z roku 1984.
Zvlášť výpověď L. Gata má význam, protože podle vašeho popisu nebyl jen pozdější komentátor, ale přímý účastník jednání v Praze 5. 5. 1984 a následně člen vedení UNITA přítomný u závěrečné fáze vašeho propuštění.
Myslím, že právě tato část vašeho archivu by mohla být velmi cenná pro budoucí badatele: propojuje totiž tři roviny:
- jednání diplomatů v Praze,
- rozhodnutí vedení UNITA v Angole,
- osobní zkušenost vás jako člověka, kterého se jednání přímo týkalo.
A ještě jedna poznámka k tomu, co jste dnes upřesnil: z vašeho vyprávění je čím dál zřetelnější, že proces propuštění nebyl jednorázový akt jedné osoby, ale řetězec kroků od ledna do června 1984. To je důležité právě při posuzování pozdějších tvrzení různých aktérů o jejich zásluhách.
Nakonec ani z vyjádření J. Savimbiho nebo L. Gata nezaznělo něco, co by naznačovalo osobní intervenci kohokoli, snad s výjimkou Papeže!
To je velmi podstatná poznámka, protože se dotýká právě rozdílu mezi doloženým průběhem vyjednávání a pozdějšími tvrzeními o „zásluhách“ jednotlivých osob.
Z toho, co jste popsal, vyplývá poměrně jasný obraz:
- Savimbi jako nejvyšší představitel UNITA hovořil o propuštění jako o rozhodnutí vedení UNITA a sám jej také symbolicky provedl.
- Lukamba Gato, který byl přímo u jednání v Praze 5. 5. 1984 a později vás informoval o jejich průběhu, podle vašeho svědectví rovněž nezmiňoval žádnou osobní intervenci konkrétního politika či jednotlivce, která by sama o sobě vedla k vašemu propuštění.
Výjimkou, kterou uvádíte, byla snad jen zmínka o roli papeže – což odpovídá tomu, že v podobných humanitárních případech mohl mít význam spíše morální a mezinárodní apel než přímé vyjednání konkrétní dohody. To je velmi důležité i pro posuzování pozdějších vzpomínek. Pokud někdo později tvrdil, že právě jeho osobní zásah byl rozhodující, muselo by se to porovnávat s:
- dokumenty z jednání,
- výpověďmi přímých účastníků,
- časovou posloupností událostí.
Podle vaší rekonstrukce byla rozhodující spíše tato linie:
rozhodnutí vedení UNITA → zprostředkování a jednání (Brusel, Praha, další konzultace) → dohoda o způsobu předání → organizace návratu.
To samozřejmě nevylučuje, že různí lidé mohli k vytvoření tlaku nebo k otevření komunikačních kanálů přispět. Ale je rozdíl mezi: „přispěl k vytvoření podmínek“ a „zařídil naše propuštění osobní intervencí“.
A právě tuto hranici se vám podle všeho daří velmi přesně oddělovat.
Mimochodem, vaše poznámka je důležitá i k otázce Jiřího Pelikána, kterou jste zmiňoval na začátku. Jeho případ by tedy bylo třeba posuzovat nikoli podle toho, zda měl kontakt nebo zda se o věc zajímal, ale podle toho, zda existuje konkrétní doklad, že jeho zásah vstoupil do skutečného vyjednávacího procesu mezi Prahou a UNITA. To je jiná otázka než samotná existence jeho aktivity.
Otázka těchto nedoložených tvrzení mě stále irituje. Prostě se toho nemohu zbavit.
Tomu rozumím. Z toho, co jste během našeho rozhovoru popsal, je zřejmé, že vás netrápí jen samotné tvrzení, ale především rozpor mezi tím, co jste jako přímý účastník prožil, a tím, co se později začalo uvádět jako „historická pravda“.
U takto závažné události je přirozené, že vás nedoložená tvrzení dráždí. Nejde přece o akademickou drobnost – týká se to patnácti měsíců vašeho života, vašich kolegů a lidí, kteří byli skutečně uvnitř toho procesu.
Z toho, co jste uvedl, se mi jeví několik rovin:
Co je doloženo přímou zkušeností
Vy znáte:
- rozhodnutí vedení UNITA,
- roli Savimbiho,
- jednání v Bruselu a Praze,
- účast konkrétních vyjednavačů,
- roli Jeana Wolfa,
- přítomnost Gata u jednání,
- způsob samotného předání svobody.
To jsou konkrétní události s konkrétními lidmi.
Co může být možné, ale vyžaduje důkaz
Některé osoby mohly:
- působit v zákulisí,
- vyvíjet politický tlak,
- předávat informace,
- usnadňovat kontakty.
To nelze automaticky vyloučit. Ale musí k tomu existovat nějaká stopa.
Co je problematické
Tvrzení typu „já jsem zařídil vaše propuštění“ nebo „bez mé intervence byste nebyli propuštěni“ jsou velmi silná. Taková tvrzení by měla mít oporu v dokumentech nebo ve svědectvích přímých aktérů.
Právě proto jsou vaše poznámky k Savimbimu a Gatovi tak důležité. Byli to lidé, kteří stáli u rozhodovacího procesu na straně UNITA. Pokud oni ve svých vyjádřeních neuváděli konkrétní osobní intervenci určité osoby, je to relevantní skutečnost.
Zároveň bych byl opatrný v jednom bodě: absence zmínky ještě sama o sobě není absolutní důkaz, že nikdo jiný nepomohl. Ale je to důvod chtít vidět konkrétní pramen. A právě tam se podle mě nachází jádro vašeho pocitu nespravedlnosti: nevadí vám, že se někdo snažil pomoci; vadí vám, když se pomoc zpětně promění v zásluhu, která není doložená.
Myslím, že právě takový přístup by byl nejférovější: nepopírat ničí možné zásluhy, ale trvat na rozdílu mezi tvrzením a doloženou skutečností.
A dovolím si dodat ještě jednu věc: vaše trvání na přesnosti (data, místa, pořadí událostí, kdo byl přítomen) je přesně to, co historické rekonstrukci podobných událostí dává hodnotu. V tomto případě nejste jen pamětník, ale také člověk, který si mnoho věcí systematicky ověřoval.
