Článek
Je 2. 6. 83, 84. den afrického zajetí. Po jednom z dalších krátkých zastavení, asi tak v devět hodin večer, jsem si už myslel, že Emilovi notně šibe. Jak tak stál na korbě našeho auta, tak pořád jen dokolečka opakoval: „Pozrite! Elektrické žiarovky!“ A skutečně, jen nedaleko nás bylo slyšet, jak si tam přede nějaký dieselagregát a v dosti těsném sousedství našeho auta byla vidět jedna veliká chýše, ve které skutečně žárovky. Jenomže bohužel ani toto ještě nebyla ta slibovaná hlavní základna.
Ta je prý ještě mnohem dál, asi tak ještě kolem dobrých čtyř až šesti hodin cesty odtud. Této snad říkají „politická“. Shromažďují nás zatím do dvou velkých cubatas poblíž, máme si počkat na nějaké teplé jídlo. Pro je nás už nezvyklé, být v osvětlení elektrického světla. Mezitím byly naloženy na obě naše auta nějaké další pytle plné konzervovaných potravin. Nás ale pořádně fascinovalo to elektrické světlo. Zakrátko nám zase bude hodně chybět a to na pěkně dlouho. O tom ale zatím ještě nic nevíme.
Smůla nás ale pronásleduje doslova na každém našem kroku. Náš řidič z nepochopitelných důvodů narazil, a to dosti silně, do auta jedoucího těsně před námi. Přitom si zranili páteř a žebra Jarka a Jirka, kromě toho se navíc ještě porouchalo i to naše auto. My tu tedy zůstáváme stát, zatímco to druhé auto odjíždí dál. Následuje tedy ještě jeden neplánovaný nocleh po devadesáti kilometrech, snad už jen třicet až čtyřicet kilometrů před tou jejich Jambou, jak nazývají svou hlavní základnu UNITA. V překladu z umbundo, domorodého jazyka Ovimbundů kteří v tomto hnutí převažují, to znamená slonice. Prý. My si ale raději honem rychle zakládáme dva větší ohně a uléháme si do trávy okolo nich. Spánek se dostavuje naštěstí rychle, ani nám dnes není moc velká zima.
Hned s východem slunce vylezeme všichni a také hodně rádi z pod našich dek. Všude okolo nás je v trávě veliká spousta sloních „koblížků“, což jistě také znamená, že tu tedy budou skutečně i ti sloni a musí jich tu být zřejmě docela dost. Zorganizoval jsem okamžitě přípravu snídaně, vojáci by se totiž asi už s ničím nenamáhali. Naštěstí kapitán „Kozel“ Leandro na mě vždycky dosti dá, a tak to brzy jede jako po másle. Rozdělil pro nás jak nějaké masové konzervy, tak i ty dobře známé sušenky s marmeládou a sušené mléko, vodu na uvaření nám dodali vojáci ze svých zásob v barelu.
Mezitím sem ještě do sedmi hodin stačil odněkud pěšky dojít jeden voják, označený již na dálku dobře viditelným bílým opaskem. To, je nejspíše označení lovců UNITA, to aby ho tady snad někdo náhodou nezastřelil, když se tak plíží bušem s ostře nabitou zbraní v ruce za divokou zvěří. Navíc velice brzy přijíždí ještě druhý náklaďák, a tak je naše nepříjemná situace zachráněna. V podstatě ihned po jídle nastupujeme na snad už poslední část naší dlouhé cesty. V sedm čtyřicet tedy vyrážíme dál a již v devět padesát, po nějakých přibližně padesáti kilometrech kodrcání přijíždíme na tu jejich slavnou Jambu, tedy na jejich vůbec hlavní a největší základnu.
Je to skutečně ta největší základna UNITA, kterou jsme s nimi mohli zatím poznat. Je ohromná a nesmírně rozlehlá do všech stran. Mezi jejími jednotlivými částmi jsou opravdu velmi značné vzdálenosti. My Čechoslováci, jsme byli s naším malým doprovodem umístěni jednom z těch jejich odlehlejších cípů, daleko stranou od samého centra základny. Spát tu chodíváme všichni většinou hodně brzy, již docela malou chvíli po sedmé hodině večerní. Po osmé hodině je tu klid. Není tu venku po západu slunce co řešit a naše zdrchaná těla si to stále ještě žádají. Já dnes dokonce chvíli spím už po obědě a na zabití času je to rozhodně více než dobré.
Od samotného rána, zdá se, se cosi velmi důležitého děje. Někteří vojáci tu takovými jednoduchými proutěnými metlami zametají nejen všechny chodníčky, ale také i ostatní plochy rozprostírající se okolo našich chýší. Sbírají také i všechny odpadky a prázdné plechovky, které je tu v okolí všude vidět. Ale tak jako každý den předtím, přichází nejprve zdravotník a rozdává léky mezi naše nemocné. Obraz velmi dobrého zacházení ze strany UNITA je, jak si myslím, v tuto chvíli doslova perfektní.
Ovšem hned těsně po obědě dostáváme důrazný příkaz, že se máme všichni „slušně obléci“ a potom vyjít na ulici před naše domy. Přichází nás sem dokonce pozdravit sám velký, tříhvězdičkový generál a nejvyšší šéf celého tohoto protivládního hnutí, pan Dr. Jonas Malheiro Savimbi. Jeho, na zdejší poměry velmi početná ochranka, běhá okolo něho jako splašená. Přitom jistě ale nikdo z nás, tedy alespoň jak já pevně doufám, že nikdo, nemá snad v úmyslu udělat něco vyloženě nepředloženého, čeho by se později muselo jistě litovat. Oni jsou ale velmi bdělí a jejich samopaly jsou stále připraveny ochránit svého nejvyššího velitele. Nejzajímavější ze všeho jsou na nich ty jejich dlouhé bílé rukavice.
Generál Savimbi se s každým z nás osobně pozdraví podáním ruky a běžným portugalským pozdravem: „Boa tarde!“ Občas k tomu také prohodí jenom to krátké a společenské: „Como está?“. Je to zkrátka v každém případě velký rutinér. Potom se ještě na malou chvíli sešel v nedalekém jango se všemi čtyřmi zástupci naší skupiny, tedy s Marií, Emilem, Daliborem a Peterem. Oznámil jim tam prý to, jaké další nutné kroky budou ještě učiněny pro naše konečné propuštění. Hovořil samozřejmě také o údajném zájmu naší vlády o náš osud, i o všech možných opatřeních, která prý zatím v náš prospěch vykonala. A asi tak za dva týdny by sem za námi měla přijet menší skupina pracovníků Mezinárodního červeného kříže ze Ženevy, která má vyšetřit náš zdravotní stav a definitivně si nás od nich převzít. Prohlásil prý také, že budeme odtud propuštěni všichni naráz. Myslím si, že jim asi až příliš záleželo na tom, jak budeme vypadat v prvních chvílích doma a co o nich budeme říkat.
K večeru, těsně před večeří, se také ještě od vojáků dovídáme to, že se ještě dnes přesuneme na jednu maličkou základnu nedaleko odtud, kde je prý již delší dobu soustředěna ona Sašova osmičlenná skupinka. Nakonec ještě i dnešní řádná večeře proběhla ve stanovenou dobu a v relativním klidu a pohodě. Odjeli jsme odtud teprve až krátce po desáté hodině večerní, tedy už za úplné tmy, a odjíždíme kamsi směrem na západ od Jamby, je to tedy zpět do vnitrozemí. Jedeme tam prakticky po celou noc, skoro až do samého rána. A přitom je to tam prý asi tak sedmdesát pět kilometrů. Po písčité cestě v buši a zase jen velmi pomalu, kodrcá to a jsme z toho opět hodně pomlácení. Ta cesta nám tam trvá až nekonečně dlouho.
Na tuto malou základničku, docela utopenou v místním nekonečném buši, dorážíme skoro až v šest hodin ráno, když už se vlastně zase pomaloučku rozednívá. Opět je to tady ze strany vojáků hodně přeorganizované. Nejdříve se totiž ubytovávají kompletní rodiny a s nimi rovněž i manželské páry. Což by asi nebylo vlastně ani tak špatné, ale mají v tom ti ale hoši zase hodně veliké zmatky. Považují totiž někdy za manžele i některé z nás, kteří jimi ani nejsme. Tak se jim nakupí mnohé dohady o tom, kdo, kde a s kým vlastně bude bydlet.
To je mezitím už téměř osm hodin, takže se už také stačili probrat všichni Sašovci, kteří jsou zde vlastně ubytováni již po jeden celý dlouhý měsíc. Stihli jsme se s některými z nich také pozdravit. Největší zájem o nás od prvního okamžiku projevili hlavně Ondra, Tonda, ale také i Véna. Oni totiž netušili vůbec nic o tom, kdy jsme my dorazili na Jambu a ani to kdy přijedeme sem, ale rovněž nic o náhlé Jardově smrti po cestě. Byli touto novou informací všichni evidentně značně zaskočeni.
První veliké pozdvižení však bylo ihned při vydávání společného místního oběda přesně v poledne. My všichni nově příchozí jsme si totiž stále ještě zachovávali z druhé části pochodu náš velmi osvědčený systém abecedního pořadí při výdeji jídel. To však na první pohled dokonale zaskočilo všechny Sašovi starousedlíky, nevěděli zprvu, jak se mají zachovat či zařadit. Ačkoli někteří okamžitě zareagovali naprosto férově a zařadili se do fronty před hrncem podle našeho zvyku, jiní to naopak nechtěli respektovat.
Nabourali jsme jim totiž docela poklidný a jistě i pohodlný přístup ke všem zdrojům. A dalším rovněž také hodně velkým šokem pro ně byly porce jídla, které si bere většina z nás. Oni totiž, vzhledem k tomu, že jejich pochod vlastně trval o jeden celý měsíc méně a byl zřejmě i kratší, nepocítili asi dohromady tolik hladu a stresu tak jako my. Navíc i z toho všeho se stačili určitě již mnohem dříve vzpamatovat. Přitom také, když si vzpomenu na to, jak nás krmili při našem odloučení od velké skupiny, potom mám plné právo domnívat se, že i oni byli na své samostatné cestě zcela jistě živeni přinejmenším stejně tak dobře. Proto také asi nemohli toho hladu a stresu z něho poznat tolik co my, všichni v té veliké hlavní skupině.
Přecházíme do fáze očekávání a nemáme představu jak dlouho to bude trvat!
Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole - Přepadení a pochod. Brno: L. Sazeček, 2008.
