Článek
Skončil školní rok a s ním i jedna moje životní etapa. Odešel jsem ze základní školy, na níž jsem třináct let učil. To už je důvod k bilancování. Já mám tu bilanci jednoduchou: jsem za tuto životní zkušenost rád a odcházím po všech stránkách obohacen.
Přišel jsem do školství z úřadu, kde se v některých kancelářích valná část času prokafíčkovala a proklábosila. Skutečná pracovní doba tu prakticky končila ve čtvrtek, protože se ctila hláška „pátek je malá sobota“. I tady zaznívaly ty odsudky typu, co by ty učitelky chtěly – ve dvanáct jsou doma a mají furt prázdniny. Když jsem to jednou zaslechl (to už jsem pracoval na půl úvazku na obou pracovištích), dotyčnou kolegyni i mě zaskočilo, jak jsem na ni byl ošklivý.
Když jsem se vrátil k tomu, co jsem vystudoval, bylo mi 54. Nenapadlo mě, že v tomto věku mě ještě něco překvapí, natož školství. Původně jsem sem přišel jen proto, abych si přivydělal. Byl jsem smířený s tím, že cenou za vylepšení rodinného rozpočtu bude čas strávený s protivnými dětmi, co s nimi tříská puberta, a s nesnesitelnými puntičkářkami se sklony k hysterii. Ano, převzal jsem stereotyp vnímání této profese. Ale všechno bylo jinak…
Vůbec mě nenapadlo, že ta práce je také o citech, že existuje něco jako vztahy mezi dětmi a učiteli. Jako školák jsem to nezažil. Bylo pro mě něco nečekaného. Takže přišlo i pár dojemných momentů - člověka zaskočí, když zjistí, že partička puberťáků ho má ráda, a ješitného dědka potěší, když zjistí, že si ho týnejdžr váží. To jsou věci, které v byznysu, v redakci nebo na úřadě nenajdeš a které si za žádné peníze nekoupíš. Nebo radost, když vám třídní lempl přinese ukázat maturitní vysvědčení a pochlubí se, že se dostal na prestižní univerzitu…
Kolegyně mi kromě akustického šoku na startu mé kantorské etapy (viz můj text Když jsem přišel do sborovny) přichytaly i další překvapení.
Jako primitivního chlapa, pro něhož je oběd jeden z nejdůležitějších momentů dne, mě nikdy nepřestalo fascinovat, že některé se téměř nikdy nenajedly teplého jídla, protože při obědě řešily „své“ děti.
V předchozích zaměstnáních jsem se prakticky nesetkal s tím, že by někdo své práci věnoval víc energie nebo času, než musel. Tady to bylo naopak, pro většinu mých kolegyň bylo samozřejmostí dělat něco navíc, hledat a vymýšlet pro děti nové akce, zážitky, poznatky…
Povinnost suplovat mě čas od času zavedla na první stupeň. Tehdy jsem si uvědomil, jak obtížná práce s těmito človíčky je a jakou zodpovědnost tyto dámy mají – ony formují základy každé osobnosti. Ty, které jsem poznal, to dělají s velkou kreativitou, elánem i citem. Ostatně stejně jako ty druhostupňové, ale za mě je ta práce na startu důležitější.
Zkrátka v uplynulé dekádě jsem poznal několik desítek učitelek, opravdových profesionálek, které dokáží být někdy přísné, jindy velmi laskavé a milé. Což o to, to umí každá žena, ale něco jiného je povodit si svými ženskými zbraněmi manžela nebo přítele a něco jiného vychovávat z dětí lidi, kteří ví, co je správné.
Jasně, stejně jako v každé profesi se i ve školství najdou lidé, kteří svou práci flákají. Ale vzhledem k tomu, co jsem poznal, odhaduji, že těch zapálených, co si nechají vystydnout oběd, je mnohem, mnohem víc. Problém školství je jinde než v kantorech a kantorkách.
A pro ty, kteří zvenčí remcají o penězích za nic, o věčných prázdninách a krátké pracovní době, mám vzkaz: pojďte si to zkusit! Já to udělal. Není to úplně snadné, ale rozhodně toho nelituju.
Přeji všem krásné prázdniny.
