Článek
Dcera ve svých devíti letech měla přirozený apetit. Chuť k jídlu by jí mohl leckdo závidět. Ano, možná si toho někdy naložila na talíř více, ale vzhledem k pravidelnému sportování, se nebylo třeba obávat, že by kdy bojovala s nadváhou. Měla jsem radost ze zdravého dítěte.
Bohužel v těchto letech jakákoli zmínka, poznámka, týkající se jídla, její postavy, mívá následky. Je to věk, kdy se tělo začíná připravovat na velké změny, na transformaci dítěte v ženu a jakékoli výkyvy v příjmu potravy se můžou velmi tvrdě vymstít. A nesete si následky po celý život.
Těch poznámek bylo více, a to ze strany mé rodiny, které jsem byla jako máma, svědkem.
„Neměla by sis už přidávat…“
„Ses zakulatila…“
„Mohla bys být jednou nešťastná…“
Atd., atd.
Dceru jsem před svými rodiči bránila a byla jsem pyšná, když se jednou dcera ubránila sama:
„Babi, ale já se tak sama sobě líbím!“
No jo, ale opakované útoky tohoto druhu se zavrtávají v hlavě jako červ. Je to jako s jakoukoli jinou nemocí, která udeří, když jste oslabení.
A tak nemoc udeřila. Červ, nakrmen těmito poznámkami, se z malého stal velkým a začal škodit.
Stalo se tak úderem třináctého roku, kdy navíc dcera přešla na víceleté gymnázium a musela čelit většímu tlaku a stresovým situacím.
Tyto v ní vyvolaly opakující se panické ataky a současně se začaly zjevovat výčitky z příjmu potravy.
Během několika málo měsíců zhubla o deset kilo, což pro ni, jakožto aktivního sportovce, trénujícím čtyřikrát týdně, hrajícím zápasy téměř každý víkend, znamenalo nekompromisní stopku.
Dcera přišla o velké procento svalů a tuků, přeběhnout hřiště pro ni náhle znamenalo velké vyčerpání.
Sport v ní ale vyvolával endorfiny, na každé setkání s týmem se neskutečně těšila. Jak tedy může reagovat, když jí jedinou radost ze života vezmete?
Najednou jsme jako rodiče, poprvé čelícím takovému červu, nevěděli jak dál. Chtěli jsme chránit dítě, zákazem motivovat ke zpětnému nabrání váhy, kdy odměnou bude návrat na tréninky.
Věřte nebo ne, takto to nefunguje. Nepomáhají ani zákazy, ani příkazy, musí se postupovat opatrně krok za krokem.
A tak nám začalo denní vysvětlování, proč je jídlo důležité, obzvláště v období dospívání, kdy tělo potřebuje toho přísunu energie nejvíc.
Už to bude více než půlrok, co žijeme s tímto démonem. Zprvu měl podobu vyhýbání se jídlu, čili anorexie, v současné době dcera sice o dost lépe jí, bohužel část toho, co s ní, končí v záchodové míse, takže má nyní podobu spíše bulimie.
Čelíme velkým psychickým výkyvům, slzám, obviňování a bohužel už i poznámkám, že už tu na světě nechce být.
No dokážete si to představit? Toto už je boj o život. A tak se z nás stali motivační koučové, motivujeme k životu, i když už na ten svůj, když mám mluvit sama za sebe, nemám sílu.
A tak tímto chci varovat všechny, co si myslí, že komentováním, co a jak jíst, pomáháte.
Je to právě naopak. Škodíte. A to velmi.
Nás čeká ještě dlouhý boj, tak snad úderem dospělosti tato noční můra skončí.
