Článek
Catherine Deneuve je nazývána královnou filmu nebo císařovnou plátna. Múza režisérů, jako jsou Jacques Demy, François Truffaut nebo André Téchiné, ztvárnila již více než sto rolí a do kin přilákala na sto milionů diváků. Přitom ve skutečnosti nikdy hrát nechtěla. Milovala módu a toužila stát se módní návrhářkou. Svět filmu ji nakonec ale přece jenom dostal. Ostatně není divu, byla přenádherná, a navíc pochází z herecké rodiny. Narodila se jako Catherine Fabienne Dorléac dne 22. října 1943 v Paříži. Je třetí ze čtyř dcer herce a uměleckého šéfa dabingu Maurice Dorléaca a herečky Renée Deneuve, vystupující pod uměleckým jménem Simonot.
Začínala dětským dabingem
Díky otci již jako malá holčička dabovala dětské hlasy ve filmech Paramountu, ostatně tak začínala i její starší sestra Françoise Dorléac. Jako ani ne čtrnáctiletá se pak poprvé objevila před filmovou kamerou coby komparzistka v komedii Les Collégiennes. Psal se rok 1957. O tři roky později ji přesvědčila Françoise, v té době již etablovaná herečka, aby zkusila hrát její mladší sestru ve filmu Les portes claquent. Přestože roli získala, nebyla přesvědčena, že se chce kariéře herečky nadále věnovat. „Moje sestra šla na konzervatoř, dělala divadlo a pro mě byla herečkou. Šla jsem s ní, protože mě bavilo hrát její sestru ve filmu, ale opravdu jsem nepřemýšlela o pokračování. Nelákalo mě to.“ Catherine tehdy rodina přesvědčila, aby přijala rodné jméno své matky, neboť není vhodné jmenovat se ve filmu stejně jako sestra. Dodnes toho lituje: „Nedá se nic dělat, Deneuve nikdy nebude moje jméno. Je to moje herecké jméno.“
Svět filmu mladou krásku již nepustil. V roce 1960 ji oslovil herec Mel Ferrer, který našel jistou podobnost mezí ní a svou manželkou Audrey Hepburn, s nabídkou role v dramatu L'Homme à femmes. Její účast na filmu vedla novinářku France Roche k tomu, aby napsala: „Zjevením filmu je nádherná malá postavička jménem Catherine Deneuve.“ V článku mimo jiné předpověděla, že se mladičká dívka do čtvrt roku stane oblíbenou kořistí režisérů.
Do cesty jí vstoupil Vadim
Filmaři o ni skutečně zájem neztratili, i když na výraznější úspěch si musela ještě nějakou dobu počkat. V roce 1961 se objevila v povídkovém komediálním dramatu Pařížanky po boku zpěváka Johnyho Hallydaye, se kterým ji pojilo možná více než pouhé herecké partnerství. Již v roce 1962 se ale v pařížské čtvrti Montparnasse seznámila s o patnáct let starším režisérem Rogerem Vadimem, který ji o rok později obsadil do svého filmu La Vice et la vertu. Ještě téhož roku se jim narodil syn Christian Vadim. Ačkoliv románek mezi slavným režisérem a začínající herečkou trval až do roku 1964 a přinesl Catherine určitou proslulost, byla spíše vnímána jako veřejná osoba než jako herečka.
Prvním výraznějším filmovým úspěchem byla až Catherinina účast ne filmovém muzikálu Paraplíčka ze Cherbourgu, který natočil režisér Jacques Demy v roce 1964. Na rozdíl od tradičních muzikálů je film celý zpívaný. Catherine v něm hraje a také zpívá prodavačku deštníků Geneviève, jež pod tlakem matky souhlasí se sňatkem s bohatým klenotníkem, zatímco je zamilovaná a těhotná s Guyem, majitelem garáže, který odešel bojovat do Alžírska. Film se dočkal triumfálního přijetí na filmovém festivalu v Cannes a získal Zlatou palmu. Pro samotnou Catherine to byl obrovský úspěch. Demyho označila za prvního režiséra, který opravdu viděl, jaké uvnitř ve skutečnosti je.
Fascinace Polanským
Během natáčení muzikálu se herečka seznámila s mladým francouzsko-polským režisérem Romanem Polanským, kterým byla doslova fascinována. „Mám k němu velkou náklonnost. Myslím, že je to někdo, kdo měl extrémně tragický osud, kdo má neuvěřitelnou odolnost, aby to všechno překonal… A nemyslím jen na smrt jeho ženy, myslím na všechno, na smrt jeho rodičů, na ghetto, na to, že mu zakázali jet nebo pracovat do Ameriky, že byl obviněn ze znásilnění, zjišťuji, že je to velmi temný osud. Ale on to všechno překonal,“ řekla na adresu režiséra před časem.
S chutí přijala roli v jeho filmu Hnus, kde si zahrála schizofrenní mladou ženu, jejíž odpor k sexualitě vede až k vraždě. Film byl oceněn Stříbrným medvědem na Berlinale v roce 1965 a zaznamenal úspěch u kritiky i veřejnosti. Dařit se jí začalo i v osobním životě. Do cesty láskou zklamané svobodné matce vstoupil ještě téhož roku známý londýnský fotograf David Bailey. Herečku doslova učaroval, a tak neváhala a po pouhé dvoutýdenní známosti si ho na radnici v Cannes vzala. Manželství dvou rozdílných povah vzalo ale brzy za své. Bailyho slabost pro mladé modelky Catherine značně vadila, a i když se pár rozvedl až po pěti letech, nežili spolu ve skutečnosti už dva roky po svatbě.
Tragédie, na kterou nelze zapomenout
V profesním životě se jí ale nadále dařilo. V roce 1967 se před kamerou opětovně potkala se svou starší sestrou Françoise v dnes již kultovní muzikálové komedii Slečinky z Rochefortu. Film se natáčel ve městě Rochefort v jihozápadní Francii a režíroval ho Jacques Demy. Françoise a Catherine tvořily zajímavý pár. Byly si velmi podobné, zároveň však velice rozdílné. Françoise byla temperamentní a vášnivá, zatímco Catherine je chladná, zdrženlivá a opatrná. Jejich osobnosti odráželo i oblečení, byť obě byly považovány za módní ikony své doby, každá se oblékala jinak. Françoise milovala metalické barvy a barevné divoké potisky, které byly v polovině šedesátých let velmi módní, Catherine upřednostňovala sofistikovanější, klasický vzhled.
Pro obě sestry byl barevný veselý muzikál bohužel posledním setkáním před kamerou. Na počátku léta spolu trávily dva týdny odpočinku v pronajaté vile v St. Tropez. Françoise ale musela odletět do Londýna, kde na ni čekaly pracovní povinnosti. Na letiště v Nice se vydala pozdě, navíc za deště. Chvátala a dostala smyk. Její auto se po nárazu do betonového ukazatele převrátilo a začalo hořet. Herečka se marně snažila dostat ven. Nepodařilo se jí to, a tak 26. červen 1967 byl jejím dnem posledním. Catherine to velmi ranilo a po celá dlouhá léta nedokázala o tomto tématu veřejně promluvit.
Smyslná kráska a talisman pro štěstí
Další filmografie Catherine Deneuve byla na dlouhá léta ovlivněna jejím výkonem ve výše zmíněném Polanského Hnusu. Její postavy byly do sebe uzavřené, chladné, smyslné. Takovou byla i znuděná manželka Séverine, která se jednoho dne rozhodne pracovat v nevěstinci ve filmu Luise Buñuela Kráska dne. Úspěchu filmu napomohly mimo jiné kostýmy od Yvese Saint Laurenta, tvůrce nezapomenutelné sexy módy, tvořícího paradoxně v dobách sílících feministických hnutí. Návrhář se pak na dlouhou dobu stal hereččiným přítelem a dvorním dodavatelem oblečení. Přezdíval ji „talisman pro štěstí“.
Film Kráska dne byl nejprve zakázán francouzskými cenzory a poté povolen za cenu škrtů, přilákal více než dva miliony diváků a získal Zlatého lva na festivalu v Benátkách. Pro samotnou Catherine se stal mezníkem v její kariéře. Pak už obyčejně stačila jen její přítomnost pro to, aby film vzbudil senzaci.
Mezi role smyslných a tajemných žen patřila i Julie z Truffautovy Sirény od Mississippi z roku 1969. Diváci tento film, v němž byl hereččiným partnerem Jean-Paul Belmondo, překvapivě ale příliš nepřijali. Herečka byla v této době již nicméně považována za nejzářivější hvězdu francouzské kinematografie. Filmoví kritici ji pro jistý chlad a odstup přirovnávali ke hvězdě stříbrného plátna Gretě Garbo.
Svůj zájem o herečku začala projevovat i americká studia. Podílela se tak kupříkladu na kasovním trháku Mayerling, který vypráví tragický milostný příběh arcivévody Rudolfa Habsburského. Časopis Look ji následně označil za nejkrásnější ženu světa.
Mastroianni a druhé nemanželské dítě
V roce 1971 získala roli ve francouzsko-italském dramatu Tohle se stává jen druhým. Film režírovala Nadine Trantignant a byl inspirován její vlastní ztrátou devítiměsíční dcerky. Hereckým partnerem Catherine nebyl nikdo jiný než velice slavný, velmi pohledný a také již řadu let ženatý Marcello Mastroianni. Mezi oběma herci během natáčení propukl vášnivý milenecký vztah. Nikterak se jím netajili a brzy o něm věděla celá Evropa. Catherine otěhotněla a doufala, že se italský herec kvůli ní rozvede se svojí doposud zákonitou manželkou Florou. Nestalo se tak. Milostnými eskapádami svého muže zocelená Flora navštívila milenecký páreček na festivalu v Cannes. U hotelového bazénu svého muže políbila a jeho milence se zřetelně představila. Žádné scény, jen milý úsměv. Catherine to ovšem nezvládla, ztropila obrovskou scénu na celý hotel.
Vztah mezi oběma herci pak pozvolna uvadal. Nic na tom nezměnilo ani narození dcery Chiary na počátku roku 1972. Pár se rozešel a herečka zůstala na výchovu opět sama. Na Marcella ale nezapomínala a s rozchodem se po dlouhá léta nesmířila. V dalších letech žila s podnikatelem Bertrandem de Labbeyem, který byl zároveň i jejím agentem. Mezi roku 1983 až 1991 pak tvořila pár s Pierrem Lescurem.
Oscarová nominace za Indočínu
Francouzská kinematografie sedmdesátých let procházela dobou proměny. Diváci přestávali uctívat buržoazní hodnoty, filmy začaly být političtější, naturalističtější a angažovanější. Tak v roce 1974 na seznamu filmových rolí Catherine Deneuve přibyla první z řady lesbiček. Ve filmu Zig Zig tvořila pár s Berandette Lafont. Podobných rolí pak získala ještě několik. Za roli bisexuálního upíra v americkém thrilleru Hlad z roku 1983 si získala status mezi lesbičkami ve Spojených státech.
V polovině osmdesátých let, a sice v roce 1985, propůjčila Catherine svoji tvář soše Marianne, která symbolizuje republikánskou tradici Francie.
Přibývající léta jí na popularitě neubrala. Stala se příkladem ženy, která se z provokujících rolí mladých krásek přehrála v jednu z nejrespektovanějších hereček. Nadále točila několik filmů za rok a v devadesátých letech se jí podařilo získat řadu významných filmových ocenění. Ve svých téměř padesáti letech se konečně v roce 1992 dočkala i oscarové nominace za roli odměřené Eliane ve výpravném eposu Indočína. Kasovní trhák v tradici hollywoodských děl, jako jsou Jih proti Severu nebo Vzpomínky na Afriku, zobrazuje hrůzy francouzského kolonialismu a utrpení domorodců. Vznikl s rozpočtem 120 milionů franků a natáčel se tři měsíce mezi Hanojí a Penangem. Film měl celosvětový úspěch a samotná Catherine kromě nominace na Ocsara získala také svého, v té době již druhého Césara.
S filmem neskončila ani ve třetím tisíciletí. Objevila se například v úspěšném filmu Larse von Thiera Tanec v temnotách nebo v muzikálu 8 žen. Filmuje nadále, byť v poslední době ji opakovaně zrazuje zdraví. V listopadu 2019 dokonce prodělala malou mozkovou příhodu, dokázala se ale opět postavit na nohy a vrátit se ke své milované práci.
Manželství je starý model
Catherine je kromě herectví známa také svými často kontroverzními názory. Byť se vždy odmítala vyjadřovat o svých politických názorech, svoji slávu vždy byla ochotna dát do služeb některých kauz. V roce 1971 tak kupříkladu podepsala manifest, jehož cílem byla legalizace potratu. V osmdesátých letech se připojila k hnutí za zrušení trestu smrti.
V roce 2013 uprostřed debaty o manželství pro homosexuály prohlásila, že je zmatena a vyjádřila se proti instituci manželství jako takové: „Manželství bylo vynalezeno, aby chránilo ženu, která nepracuje. Je to starý model. Trápí mě, když dnes vidím, jak tradiční rodina povstává, aby zabránila evoluci společnosti. Musíme se naučit žít s dnešní realitou.“ Za postoje vůči hnutí MeeToo si pro změnu vysloužila kritiku feministek. Silné reakce vyvolala herečka také svou obhajobou Romana Polanského, odsouzeného americkým soudním systémem v případu sexuálního zneužití nezletilé v roce 1977, a opakovaně odsoudila feministickou kritiku režiséra: „Ať už jsou na mě lidé naštvaní nebo zklamaní, to není můj problém. Pokud jde o případ Romana Polanského, je to učebnicový případ. Způsob, jakým s ním bylo zacházeno, je nepřijatelný. Více než se vyplatil. Myslím, že v tomto příběhu je mnoho žen zaslepeno svým feminismem a z právního hlediska ani nezná detailně fakta.“
V září 2019 obhajovala amerického režiséra Woodyho Allena, když se znovu objevila stará obvinění ze sexuálního napadení a prohlásila, že bude souhlasit s natáčením pod jeho vedením, pokud se jí bude líbit námět.
Zdroje: