Článek
Když se řekne „panoš Vítek z Pyšné princezny,“ každému se okamžitě vybaví jeho energický úsměv, jiskra v očích a noblesa, se kterou v nejpopulárnější české pohádce řešil všechny problémy. Životní příběh Gustava Heverleho je však mnohem pestřejší než jen jedna slavná pohádková role. Byl to muž neobyčejné věrnosti – jak k divadelním prknům, tak ke svému specifickému hereckému údělu.
Hercem díky okupantům
Na svět přišel v Praze na samém počátku nové republiky, v době bouřlivých změn. Snad se tak stalo 31. ledna 1920, možná již o den dříve. Narodil se do rodiny, která byla po generace spjata s jevištěm. Jeho srdce ale zprvu tlouklo pro hudbu. Měl v plánu studovat právě ji. Pak ale do jeho života vstoupily dějiny. Nad Evropou se zatáhla válečná mračna. Gustav musel změnit plány. V roce 1940 se zapsal do známé a vyhledávané Herecké školy E. F. Buriana. Škola byla zaměřena na avantgardní herectví, zároveň však představovala i jakýsi ostrůvek odporu proti okupantům. Hereckým adeptům poskytovala útočiště před nucenými pracemi pro Říši. Jednalo se sice o soukromé zařízení a studenti by od pracovních povinností zproštěni nebyli, Burian je ale vedl jako elévy ve svém divadle D. Nezbavili se tak jen hrozby nuceného nasazení, ale podíleli se i na představeních a dostávaly za to malý plat.
Gustav Heverle v roce 1949 v inscenaci Syn černého lidu v Burianově Divadle D49
Dne 12. března 1941 byl však E. F. Burian spolu s dalšími spolupracovníky přímo v divadle zatčen, krátce vězněn na Pankráci a celý zbytek války prožil v koncentračních táborech. Jím založená škola ještě nějakou dobu ilegálně pokračovala na různých místech po Praze, mimo jiné i v bohnické psychiatrické léčebně. Dlouho udržet se ji ale nepodařilo. Když definitivně skončila, založil Gustav Heverle ještě s několika dalšími spolužáky na Národní třídě malé divadélko Větrník. Po osvobození si dodělal pražskou Státní konzervatoř a odešel na čas do Středočeského divadla v Mladé Boleslavi. V roce 1948 byl ale již opět v rodné Praze a u svého někdejšího šéfa.
Od Buriana k Werichovi
V roce 1951 hrozil divadlu D opět zánik, Burianovi se jej ale povedlo převést do svazku Československé armády, a tak se stalo Armádním uměleckým divadlem. Tento stav trval do roku 1955, kdy Burian armádu opustil a divadlo přejmenoval zpět na D 34. Ve stejném roce soubor opustil Gustav Heverle. Nové angažmá získal v Divadle ABC, které po návratu z exilu vedl Jan Werich. Na něj vzpomínal Gustav až do konce života s láskou a účastnil se řady vzpomínkových akcí věnovaných jeho osobě. V roce 1962 se ABC stalo součástí Městských divadel pražských. V ABC strávil Heverle nejdelší a nejkrásnější část svojí divadelní kariéry. Působil v něm až do roku 1989. Posledních pět let již jen pohostinsky. Vedle tohoto svého hlavního působiště zvládal spolupracovat s Laternou magicou a byl rovněž hlavním režisérem vysílání pro děti a mládež Československého rozhlasu.
Před kameru Heverlemu nepomohl nikdo jiný než jeho někdejší divadelní šéf E. F. Burian. V roce 1949 jej obsadil do svého snímku Chceme žít. Jednalo se o poetický příběh vztahu proletářské dvojice v letech velké hospodářské krize a nezaměstnanosti. Gustav Heverle v něm vytvořil ústřední dvojici s Jaroslavou Adamovou. Burianovým záměrem bylo vytvořit silné filmové dílo, které by spojovalo moderní výrazové prostředky s ideologickými kánony socialistického realismu, příliš se to ale nepodařilo a drama u diváků zcela propadlo. Chlapácký Heverle však dokonale zapadal do škatulky hrdinů budujících nový zítřek a režiséři si toho byli vědomi. Další nabídky tak přicházely jedna za druhou. Obzvlášť si herce oblíbil režisér Jiří Sequens, který mu nejprve svěřil úlohu družstevníka Charouze v agitce Cesta ke štěstí, v níž zapálená Jiřina Švorcová rozvorává za volantem traktoru meze, a posléze jej obsadil do řady dalších rolí. Kupříkladu v Atentátu ztvárnil kapitána československé armády ve Velké Británii a objevil se i v seriálech Hříšní lidé města pražského a v Třiceti případech majora Zemana.
Největší roli dostal v pohádce
Pro svůj mužný zjev byl Heverle často obsazován do menších rolí rozhodných chlapů. Často se objevoval v uniformě vojáků a příslušníků bezpečnosti, hrál kriminalisty nebo různé muže od fochu – garážmistry, automechaniky. Jeho životní rolí se však nakonec stala ta pohádková. Coby moudrý panoš Vítek z Pyšné princezny utkvěl divákům v paměti nejvíce. Jeho osud na plátně měl být přitom původně ještě pestřejší. Scénáristé plánovali, že se do něj zamiluje princeznina komorná Blažena, ta se však nakonec ve filmu vůbec neobjevila. Vystřídala ji stará chůva v podání Márie Sýkorové.
Přestože Gustav Heverle za svůj plodný herecký život ztvárnil více než stovku postav, podobně výraznou již bohužel nikdy nedostal. Z těch větších lze ještě jmenovat fanatického německého agitátora v dramatu Únos či nacistického udavače Seppa ve válečném snímku Počkám, až zabiješ.
Řadu příležitostí poskytla Gustavu Heverlemu také Československá a posléze i Česká televize. Kromě již zmíněných Sequensových seriálů ho měli diváci možnost spatřit kupříkladu v Sanitce, Dobré Vodě, Stříbrné pile či Plechové kavalerii. Televize mu také poskytla jeho úplně poslední příležitost před kamerou. Stalo se tak v roce 2001 v televizní komedii Ideální manžel. S plátny kin se přitom rozloučil již v roce 1982 filmem Šílený kankán, kde ztvárnil jednoho z burziánů.
Odkaz, který neumírá
Na počátku tisíciletí již Heverle na herectví zcela rezignoval. Společnosti se ale rozhodně nevyhýbal. Pravidelně se účastnil předvánočních setkání s herci, která organizovala nadace Život umělce. Patřil mezi stálé hosty, po smrti manželky tam ale přestal chodit. Strašně ho to sebralo a uzavřel se do sebe. Trápil se a skonal rok poté, co pochoval svoji ženu. Prakticky zemřel žalem. Žil sám, děti nikdy neměl, našli ho tak až dva dny po smrti. K té došlo 22. ledna 2008, pouhých devět dní před hercovými osmdesátými osmými narozeninami. O pouhý den dříve skonal jeho dvorní režisér Jiří Sequens.
Na posledním rozloučení nad rakví promluvil Heverlův dlouholetý přítel, herec Radovan Lukavský: „Byl jsi muž s mladým duchem v těle, málokdo měl v sobě toliko dobré energie, jako ty,“ sdělil ve smuteční řeči.
Gustav Heverle možná nepatřil k hercům, o kterých se píší tlusté biografie, ale dosáhl něčeho, co se podaří jen málokomu. Stal se pevnou součástí české kulturní identity. Každé Vánoce, když se na obrazovkách znovu rozběhne příběh o pyšné Krasomile a králi Miroslavovi, se k nám Gustav Heverle vrací. Pořád stejně mladý, pořád stejně energický a pořád připravený bojovat za pravdu jako moudrý a spravedlivý Vítek.
Zdroje:
