Článek
Magda přišla na svět 13. září 1916 v Pacově na Pelhřimovsku. Její matka Juliana pocházela z rodu Hradeckých, kteří měli v tomto městě hostinec. Otec Antonín Lokvenc byl původní profesí zemědělský inženýr a jako příslušník rakousko-uherské armády bojoval v první světové válce. Po válce již u vojska zůstal. Magda měla ještě dva mladší sourozence, Ludmilu a Vladimíra.
Brzy osiřela
Počátkem dvacátých let byl Antonín Lokvenc, který se stal mezitím plukovníkem, převelen na Slovensko. V Horních Motešicích u Trenčína dostal na starost vojenský hřebčinec. Záhy rodinu postihla tragédie. Matka Juliana zemřela v pouhých pětatřiceti letech na tehdejší metlu lidstva – na tuberkulózu. Magdě bylo pouhých osm let, když se musela začít starat o své dva sourozence. Otec byl zavalen prací, mnoho času mu na děti nezbývalo, přesto udělal vše pro to, aby se jeho potomkům dostalo všestranného vzdělání. Sám uměl šest jazyků a byl velkým milovníkem literatury, hudby i výtvarného umění. Magda tak vyrůstala v opravdu podnětném intelektuálním prostředí. Ovládala jazyky, hrála na klavír, jezdila na koni a věnovala se tenisu. Navíc vynikala zvláštní oduševnělou krásou.
Když ukončila základní vzdělání, otec ji poslal na dívčí gymnázium do Banské Bystrice. Magdu to tu ale nebavilo, učivo ji nudilo. Prolézala jen s velmi slabým prospěchem. Namísto toho vyhledávala studentské večírky a ráda se blýskla zpěvem nebo hrou na klavír. Bydlela na internátě a tady se poprvé setkala s divadlem. Hrála ve scénkách, které studenti předváděli ve vzdělávacím kroužku. Hraní ji nadchlo, a co teprve, když v roce 1933 zavítalo do města Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha. Po představení se pořádal večírek u ředitele gymnázia. Tím byl Magdin strýc, nebylo proto žádným překvapením, že byla jednou z účastnic. Přítomní začali improvizovat a Magda si zahrála roli Voskovce.
Levicová intelektuálka
Nejen hudba a divadlo ovládaly její mysl. Začala se zajímat o politiku a společenské dění. U žačky dívčího gymnázia to bylo nežádoucí. Politická angažovanost se běžně postihovala vyloučením ze studia. K tomu v jejím případě naštěstí nedošlo a v roce 1935 zdárně odmaturovala. Táhlo ji to k umění a divadlu, chtěla na konzervatoř, na nátlak otce se však nakonec zapsala na právnickou fakultu Univerzity Komenského do Bratislavy. Roli v tom jistě hrála i její nová známost, Gustáv Husák, student práv ze Svazu slovenského studentstva, který u nich ve škole mluvil o sociálních podmínkách studia na vysokých školách.
„Seznámili jsme se v Banské Bystrici v roce 1935. Chodila do tamějšího gymnázia a já, jako funkcionář studentské organizace, jsem přednášel v kroužku, jehož členkou byla i Magda. Po přednášce jsme si sedli v menším kruhu, a tak jsme si nějak padli do oka. Potom jsme si psali a navštěvovali se. Po maturitě Magda přišla do Bratislavy,“ vzpomínal na okolnosti seznámení sám Husák.
Gustáv Husák
Na právech právě nastupoval do třetího ročníku, ale zároveň se výrazně politicky angažoval. Patřil k čelným postavám komunistického Spolku socialistických akademiků, redigoval studentský časopis Šíp a přispíval do levicové kulturní a politické revue DAV. Magdě to imponovalo. Měla stejné levicové smýšlení a s mladíkem, který se jí navíc i líbil, nehledala dlouho téma k hovoru. Fascinoval ji svým intelektem, sečtělostí, energií a řečnickým darem. Husák byl již od dvaceti let v řadách komunistické strany a rychle svoji novou krásnou přítelkyni zapojil do politické činnosti. Magda pod jeho vlivem vstoupila do akademického spolku Právník a pracovala s ním i v dalších studentských organizacích. Začala také přispívat do Šípu.
Konzervatoř studovala tajně
Když Husák v únoru roku 1938 odpromoval, nic nebránilo svatbě. Skromný obřad se odehrál 1. září na radnici bratislavského Starého Města. Role svědků se ujali manželé Clementisovi. Magdin otec, sociálnědemokraticky orientovaný masarykovec, nebyl ze vztahu nadšený, dceřino rozhodnutí však plně respektoval. Byl to ostatně on, kdo ji učil, že do osobních záležitostí si nesmí nechat mluvit.
Po svatbě se novomanželé nastěhovali do garsoniéry v bratislavské Panské ulici. Poklidné soužití jim záhy narušily dějinné události. Na konci září byla vyhlášena autonomie Slovenska a zastavena činnost komunistické strany. Následoval odsun Čechů ze Slovenska, který postihl i Magdinu rodinu. I jí samotné zkomplikoval vznik Slovenského státu život. Vyloučili ji z fakulty, pokračovala tedy ve studiích v Praze, ale v listopadu 1939 Němci české školy uzavřeli. Naštěstí již tehdy měla díky sňatku slovenské státní občanství a mohla opět pokračovat ve studiích na bratislavské fakultě. V roce 1940 odpromovala a nastoupila jako úřednice v Moravské bance. O rok později se tajně přihlásila na Státní konzervatoř, kterou po třech letech zdárně ukončila. Učinila tak první a zásadní krok k divadelní kariéře.
Její muž nějakou dobu pracoval u Clementise v advokátní kanceláři, když byla uzavřena, vystřídal několik úřednických míst, a nakonec zakotvil na pozici tajemníka Ústředního svazu speditérů. Na jaře roku 1940 si manželé pronajali větší byt v Tajovského ulici. Společně s nimi se do domu nastěhovali i další levicoví intelektuálové. Novým poměrům chtěli čelit společně. U Husáků se scházeli hosté a debatovali o politice. Magda se těchto levicových dýchánků aktivně účastnila a sama zvala nejrůznější hosty.
Porodila v Moskvě
V srpnu roku 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, na jehož organizaci se podílel i její manžel. Tehdy také vstoupila Magda do komunistické strany. Čekala v té době prvního potomka. Situace povstalců se však zkomplikovala a těhotnou ženu evakuovali letadlem spolu s jinými ženami, dětmi a raněnými do Sovětského svazu. O pět dní později v Moskvě porodila zdravého syna Vladimíra. V novém prostředí pomohl Magdě rodinný přítel Laco Novomeský, který jí umožnil seznámit se s moskevským divadelním životem a zařídil jí, že mohla navštěvovat přednášky na zdejší Univerzitě dramatických věd. Mladá matka byla nadšená, a právě tehdy se definitivně rozhodla, že po válce rezignuje na kariéru právničky a naplno se začne věnovat divadlu.
Když se v květnu 1945 vrátila na Slovensko, Husák byl zvolen místopředsedou Slovenské národní rady a rychle stoupal po mocenském žebříčku. V roce 1946 Magda porodila druhého syna Jána. Její manžel se mezitím stal jednou z nejvlivnějších osobností na Slovensku. Po parlamentních volbách se stal předsedou sboru pověřenců, což bylo něco jako ministerský předseda pro Slovensko. Politika jej plně pohltila, neustále byl někde na cestách a doma se ukazoval málo.
Nová scéna
Magdě naopak politika nechyběla. Žila nyní v luxusně zařízeném domě, na vedení domácnosti měla kuchařku a vychovatelku a mohla konečně naplnit svou touhu po divadle. Začala pracovat na nově vzniklé bratislavské Nové scéně jako herečka a asistentka režie, od roku 1947 jako samostatná režisérka. Téměř rok pracovala zdarma. Zprvu na ni všichni hleděli jako na protekční osobu, záhy ale ukázala, že je velmi pracovitá a talentovaná. V roce 1947 dostala nabídku, aby režírovala samostatně. Držela si odstup, vystupovala ale skromně. Práci si nevybírala, dělala vše, co jí přidělili. Režírovala pohádku, detektivku i psychologické drama. Do historie slovenského divadla se zapsala především režií hry Bertolda Brechta Žebrácká opera.
Nefunkční manželství odmítla ukončit
V profesi, která byla dosud chápána jako mužská, uspěla. Dařilo se jí stále více a více. Začalo však období stalinských čistek v Československu. Začátkem padesátých let se Husák distancoval od svých přátel, podrobil se sebekritice, přesto byl v roce 1950 odvolán z postu předsedy sboru pověřenců a 6. února 1951 zatčen a uvězněn. Magdu s oběma syny odvezli do vnitrácké vily v Modre a dva týdny ji drželi v naprosté izolaci. Neměla ponětí, co se děje. Když ji propustili, vystěhovali ji z domu, který mezitím zabrala StB. Magda našla s dětmi a hospodyní azyl u svého bratra. Několikrát skončila na služebně StB a byla lákána ke spolupráci. Když odmítla, přesvědčovali ji, aby se rozvedla a manžela se veřejně zřekla, jinak nebude moci dál pracovat v divadle. Magda neustoupila. Na počátku roku 1952 musela divadlo opustit. Oficiálně jí bylo sděleno, že s případem Gustáva Husáka to nemá nic společného. Důvodem měl být její špatný vliv na soubor a nemorální život.
Magdino manželství bylo v době před Husákovým zatčením již v troskách a ona navázala milostný vztah s hercem Ctiborem Filčíkem. Nebyla to jen reakce na manželovy občasné zálety, příčiny byly hlubší. Vztah již nefungoval jako dřív, kariéry se rozešly a každý si hledal nového partnera.
Po vyhazovu z divadla byla několik měsíců bez práce, potom ji odložili do Slovenského národního muzea, kde za tři roky položila základy pro divadelní archiv. Aby uživila své syny, přivydělávala si po nocích pletením svetrů a rukavic. Štěstím bylo, že žena, která se jí starala o domácnost a byla téměř jako členka rodiny, neodešla, i když už nedostávala plat. V dubnu 1954 byl Husák odsouzen k doživotí. Magda se o tom dozvěděla z novin. Státní bezpečnost jí opět navrhovala, aby se rozvedla, mohla by se pak vrátit do divadla. Magna trvala na svém a rozvést se nechtěla. Od roku 1955 nicméně začala opět dělat divadlo, nejprve mimo Bratislavu, angažmá získala v Košicích, o rok později se mohla vrátit Na Novou scénu.
Při Husákovi nadále pevně stála, vytrvale žádala o umožnění návštěvy, což jí povolili až v roce 1958. Chodila pak za ním i s dětmi jednou měsíčně. Husák o jejím vztahu s Filčíkem věděl, ale domníval se, že po návratu z vězení se s hercem rozejde. Naděje to byly liché. Když po květnové amnestii v roce 1960 konečně opustil vězeňskou bránu, Magda se s ním rozvedla. Teď již jí v tom svědomí nebránilo.
Stvořila Filčíka
Ve své divadelní tvorbě zvážněla. Věřila již málokomu a nedávala najevo, o čem zrovna přemýšlí. Její inscenace obsahovaly jinotaje. Mužské postavy, které uváděla na jeviště, byly zašifrovanými parafrázemi nebo přízraky Gustáva Husáka. Často mu nastavovala zrcadlo, studovala příčiny selhání lidských vztahů, příčiny selhání ideálů a ideologií.
Věnovala se také svému novému partnerovi. Ctibor Filčík se pod jejím vlivem z nevzdělaného mladíka a poloprofesionálního začátečníka stal kultivovaným člověkem, pedagogem VŠMU, špičkovým hercem Slovenského národního divadla. Zvládal ten nejnáročnější repertoár a získal dokonce mezinárodní uznání.
Životní příběh Magdy Lokvencové se uzavřel nečekaně 17. ledna 1966. Bylo to krátce po premiéře Sartrovy hry Ďábel a Pánbůh, v níž exceloval Filčík. Magda měla vysoký krevní tlak a aterosklerózu cév, navíc hodně kouřila. Toho rána si stěžovala na úporné bolesti hlavy a záhy na to zkolabovala před zrcadlem. Převezli ji do nemocnice, kde zemřela ještě téhož večera na krvácení do mozku. Nebylo jí ještě ani padesát let.
„Pamatuji se, že jsem tehdy točila v Praze na Barrandově. Paní režisérka volala v předvečer televizní generálky k mým rodičům, ptala se, zda určitě ráno přijdu. Když jsem ráno přijela, otec mi ještě stihl říci: ‚Volala paní doktorka Husáková, protože jim už chybíš.‘ A v tu chvíli zavolal někdo z Nové scény, že paní režisérka zemřela,“ vzpomínala na osudové okamžiky Emília Vášáryová.
Ctibor Filčík po Magdině smrti jako by přijal úlohu vdovce. Vzpomínal na ni s neskutečnou úctou, nazýval ji zásadně paní doktorka a prý to z jeho úst znělo skoro jako Pán Bůh. Zůstal sám a navzdory svému nespornému talentu se nikdy nestal národním umělcem. Nenašel se člověk, který by se byl odvážil předložit jeho jmenování k podpisu prezidentovi…
Zdroje:
