Článek
Právě oni dodávali příběhům punc autenticity, uvěřitelnosti a lidskosti. Mezi tyto tváře, které se nesmazatelně zapsaly do paměti diváků, se řadí i Milan Klásek. Přestože nepatřil k největším hvězdám, jeho specifický projev, civilní herectví a nezapomenutelná mimika z něj dělaly vyhledávaného představitele postav, se kterými se diváci setkávali v běžném životě – ať už na ulici, v práci, nebo bohužel i na té temnější straně zákona.
Moravan s uměleckými kořeny
Milan Klásek se narodil 5. října 1932 ve Svatobořicích u Kyjova jako Milan Ronát. Vztah k divadlu ho přivedl do Brna, kde v roce 1955 úspěšně absolvoval herectví na Janáčkově akademii múzických umění. Už během studií sbíral první zkušenosti na jevišti Státního divadla v Brně. V roce 1955 jako čerstvý absolvent JAMU získal na rok angažmá v Krajském divadle v Hradci Králové, poté již na něj čekala dvouletá základní vojenská služba, kterou si odbyl v Armádním divadle v Martině. Hrál ve slovenštině a jak později sám vzpomínal, v prostorách divadla se muselo mluvit pouze slovensky.
Po vojně zamířil do Těšínského divadla v Českém Těšíně, odkud již v roce 1960 přešel do souboru Západočeského zájezdového divadla v Klatovech, což byla snad ta nejzapadlejší štace, která jej mohla potkat. Divadlo bylo zřízeno vládním usnesením v roce 1956 a bylo zařazeno do nejnižší kategorie tak zvaných malých činoherních divadel. Soubor byl maximálně dvacetičlenný a jeho zájezdová činnost pokrývala především západočeské pohraniční okresy.
Milan Klásek se zde naštěstí zdržel jen rok a již v roce 1961 posílil činohru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde dostával středně velké úlohy v rozličném repertoáru. Svým zjevem, výbušným temperamentem a pohybovým nadáním byl předurčen především pro mladé romantické hrdiny, jako byl například Rytíř de Grieux v Manon Lescaut nebo Aramis ve Třech mušketýrech.
Po letech strávených v regionálních divadlech získal v roce 1971 stálé angažmá v prestižním Divadle na Vinohradech v Praze, kde působil více než dvacet let až do odchodu na penzi v roce 1992. Na jevišti Vinohradského divadla se těžko prosazoval, hrál spíše menší role, ale přesto patřil k platným členům hereckého souboru. K jeho působení na této scéně se nicméně váže historka, v níž figuruje on a jeho slavnější kolega Miloš Kopecký. Když se prý Klásek v kantýně divadla ptal Kopeckého sedícího u stolku: „Mohu si k vám přisednout?“ ten odvětil: „Když tu můžete hrát.“
Byl rozvědčíkem i patologem
Na stříbrném plátně Klásek debutoval ještě během svého českobudějovického angažmá, a sice v roce 1962. V epizodní roli vojáka se tehdy objevil ve filmu Neklidnou hladinou, sportovním dramatu inspirovaném vítězstvím třeboňských veslařů na olympijských hrách v Helsinkách. O tři roky později ztvárnil dělníka Dlabola ve Škole hříšníků. Diváci jej mohli zaznamenat i v malé úloze dvořana v nezapomenutelné pohádce Šíleně smutná princezna.
Po příchodu do hlavního města se jako silně politicky angažovaný jedinec snažil podpořit nastupující normalizaci účinkováním v dobově tendenčních snímcích. Stal se tak například emigrantem Stanislavem Weberem v dramatu Člověk není sám, panem Marešem v Kronice žhavého léta nebo kubánským rozvědčíkem radistou Rodrigem v Sequensově filmu Rukojmí v Bella Vista, který byl sestříhán ze dvou dílů seriálu 30 případů majora Zemana. Z jeho tehdejší tvorby vybočovaly takové tituly, jako Smrt stopařek, v nichž ztvárnil patologa Veselého, nebo Panelstory aneb jak se rodí sídliště, kde svoji tvář propůjčil pro změnu nadstrážmistrovi VB.
V osmdesátých letech si ještě stačil zahrát herce Romana v psychologickém dramatu Dostih nebo strážmistra VB v komedii Od vraždy jenom krok ke lži. Postavou vedoucího katedry profesora Kalouse v tragikomedii Prodloužený čas se v roce 1984 s filmovou kamerou rozloučil.
Tvář známá ze seriálů
Milan Klásek našel řadu příležitostí i v rozhlase, dabingu, a především v televizi. V televizním světě si ho režiséři oblíbili zejména pro kriminální a dramatické žánry. Jeho civilní, úsporný a občas nečitelný výraz ho předurčoval k rolím mužů v pozadí, vyšetřovatelů, svědků i napínavých postav ze zahraničí. Takovým byl již zmiňovaný Rodrigo z 30 případů majora Zemana, epizody Poselství z neznámé země, který se později objevil také v již zmiňovaném filmovém sestřihu. V menší roli se Klásek představil ale i v epizodě Bestie. V oblíbeném seriálu Malý pitaval z velkého města hrál v epizodě Valutová příhoda jednoho ze tří Turků, kteří prodali postavě ztvárněné Lukášem Vaculíkem nastříhané noviny namísto valut.
Objevil se i v dalších dobových titulech jako Ve znamení Merkura, Dlouhá bílá stopa, Návštěvníci, Panoptikum města pražského nebo Dobrodružství kriminalistiky.
Zmizel ze scény
Kromě hraní se věnoval také uměleckému přednesu a přednesu revoluční poezie. V roce 1972 se tak například ještě jednou vrátil do Českých Budějovic, a to v hlavní roli pásma Reportáž psaná na oprátce na motivy knihy Julia Fučíka. Uplatnění našel také jako asistent režie, věnoval se pohybové spolupráci a později dokonce samostatně režíroval.
Umělecký talent se přenesl i v jeho rodině. Se svojí manželkou, baletkou, měl dceru Lenku a syna Martina Kláska, který se později stal hercem, loutkářem, zpěvákem, a hlavně dvorním hlasem a vodičem Spejbla a Hurvínka.
Milan Klásek se po roce 1989 nadobro odmlčel. Zemřel pozapomenut 9. dubna 2010 v Praze ve věku sedmdesáti sedmi let. I když neplnil titulní stránky časopisů, zůstal jedním z těch poctivých herců, jejichž tvář dodnes spolehlivě pozná každý milovník klasických českých filmů a seriálů.
Zdroje:
